Milovat, co děláte, je možné za všech okolností. I bez změny otravné práce lze v zaměstnání najít kousek štěstí. Jak na to?
I když si lidé s myšlenkou, že by měli dělat, co milují, pohrávají od nepaměti (ostatně, výrok „Vyberte si práci, kterou milujete, a nikdy v životě nebudete muset pracovat ani den,“ je připisován Konfuciovi), asi nikdy v historii nenastala celosvětově taková souhra ideálních podmínek ke změně jako v předešlých dvou letech – koronavirová pandemie totiž přiměla všechny ty, co se najedou ocitli zcela bez práce nebo se jejich pracovní režim smrsknul mezi čtyři stěny vlastního bytu, aby začali svůj dosavadní (nejen) pracovní život přehodnocovat. A podle jednoho ze souvisejících výzkumů se lidé začali mnohem více zajímat o to, co a proč vlastně dělají, a dospěli k závěru, že chtějí, aby tyto činnosti milovali…
Je-li řeč o tom, aby člověk dělal, co ho baví a co miluje, obvykle ale lidem na mysli vytane spíše nějaká pro ně zábavná činnost než tradiční zaměstnání. Ne náhodou se tak mnozí dokonce rozhodli, že své koníčky upřednostní před dosavadní prací a rozhodou se svým zálibám věnovat naplno, a to tak, aby se z nich stal zdroj obživy. Samozřejmě, že je to krok poměrně logický. „Když se člověk věnuje činnostem, které mu přinášejí radost, cítí se obohacen. Z dlouhodobého hlediska pak může rozvíjet větší pocit pohody a štěstí,“ shrnula klinická psycholožka Yesel Yoon s tím, že i tato teze však může být do jisté míry problematická. A tak přímo varuje před tím, aby lidé příliš propadali klišé, že „pokud dělají bezduchou práci, jsou zaprodaní, ale pokud dělají věc, pro niž jsou skutečně zapálení, pak skutečně žijí“. Existuje ale nějaký balanc mezi těmito protipóly? A jak dělat, co máte rádi (příp. měli rádi, co děláte), aniž byste nutně museli dát výpověď a začali prorážet hlavou zeď při snaze uživit se vařením marmelády/instalací lodiček do skleněné lahve/lovem motýlů?
V roce 2005 Steve Jobs prohlásil, že „jediný způsob, jak odvádět skvělou práci, je milovat to, co děláte,“ to samozřejmě platí – byť je faktem, že láska k jedné činnosti není věčná, člověk, který je do práce (či jakékoliv jiné činnosti) zaujatý, v ní spatřuje také hlubší smysl, má vyšší motivaci, více a rád se učí a opravdu odvádí lepší výkon. Jenže ruku na srdce: ať už jste nadšení do čehokoli, asi jen málokdo dokáže hobby přetavit do takové kvality, aby jej uživilo. A tak nezbývá, než si přiznat, že jen a pouze o vášni a nadšení výběr práce nebude (pravděpodobně nikdo není 365 dní v roce nadšeným státním úředníkem, ale třeba i láskou k práci překypující manažerkou ad.). I když Steve Jobs tedy může posloužit jako jistá inspirace, ti, kdo stojí nohama na zemi, si musí přiznat, že nejvíce se této ikoně přiblíží tehdy, když si koupí černý rolák. Přesto není nutné hned házet flintu (nadšeně) do jisté obilniny…
Zdroj: Giphy
Radost z práce má různé podoby
Podle odbornice na psychologii v oblasti pracovního trhu Allison E. McWilliams je možné na vášeň k práci nahlížet ze tří perspektiv. A to tak, aby se ona „vášeň“ vztahovala vždy k nějakému konkrétnímu cíli (a ten byl de facto jejím zdrojem a podstatou) – takže k určité formě „naplnění“ nakonec dojde každý.
První možností tedy je orientovat se na své zaměstnání jako na prostředek, který člověku následně umožňuje věnovat se celé řadě skvělých a zábavných věcí (ano, jednoduše řečeno: bez práce nejsou koláče). Je to vlastně radost chodit do práce, pokud víte, že díky výplatě budete moci jet na dovolenou, koupit si, co máte rádi… Druhou variantou je orientace na kariéru. Inu, pro někoho je to možná nepředstavitelné, ale především ti, kteří své práci věnují třeba i více času, než je zdrávo (a to ani ne tak z vášně, ale prostě z nutnosti), se mohou upnout na kariérní postup a třeba i dosažení nějaké prestižní pozice. I to totiž může být následně zdrojem radosti a štěstí. Poslední možností je pak orientace na poslání – v takovém případě je vlastně možné říci, že práce, kterou ten který člověk dělá, nějak utváří jeho identitu a má pro něj hluboký smysl. V tomto případě se tak může jednat např. o celou řadu pomáhajících profesí, práci v neziskovém sektoru ad. Důkazem, že orientace na poslání je i v Česku (byť se to mnohdy nezdá) docela rozšířená, je pak fakt, že i na řadě finančně podhodnocených pozic ve zmiňovaných profesích stále pracuje mnoho altruistů. Inu, poslání!
V souhrnu ale platí, že vůbec nezáleží na tom, zda jste vášnivý tvůrce origami, drsný kariérista nebo vás naplňuje, že pomáháte lidem, zvířatům či přírodě – ve všech případech totiž platí, že práce, kterou vykonáváte, vede k tomu, že v životě děláte to, co opravdu chcete a co vám přináší štěstí. Jak přitom shrnuje McWilliams, přestaňte říkat, že děláte, co milujete, jelikož je to tenký led, po němž lze nebezpečně sklouznout až k vnímání smysluplnosti vaší práce. „Mnohem lepší cestou je přijmout za své, že děláte to, v čem jste dobří, nebo co v danou chvíli chcete. Život je totiž přibližování se k tomu, co nakonec může být váš skutečný sen, a to prostřednictvím celé řady různých prožitků a zkušeností, které vám terpve ukážou, jak rozlišovat mezi tím, co se vám líbí, a co ne,“ uzavírá.
