Nejhorší coming out? Říct pravdu prarodičům! „Babička s dědou mají pro mou orientaci opravdu zvláštní vysvětlení,“ svěřil se muž
Říkal jste mi, že vám ke coming outu pomohl covid. Čím to? V čem byl nápomocen?
Já jsem před dvěma lety byl jedním z těch, kteří s covidem lehli ten první podzim, co se to pořádně rozjelo. Bylo pro mě jednodušší si karanténu odbýt u rodičů, protože jsme se nakazili všichni spolu. Tím pádem jsme mohli spolu i marodit. Měli jsme lepší pocit, že jeden na druhého dohlížíme. Však si to pamatujete – tehdy jsme byli všichni opravdu dost vyděšení a já bych své rodiče samotné nenechal, když se zjistilo, že to mají. Chtěl jsem si být jistý, že jim dokážu ihned pomoct, kdyby cokoli. Sice racionálně s odstupem vím, že bych toho asi moc nezmohl, kdyby tam byl problém s dýcháním nebo čímkoli jiným, vážným, ale i tak.
Tím, jak jsme spolu strávili opravdu přes tři týdny smrkáním a povídáním – nikam jsme nemohli –, tak došlo i na témata, která se v naší rodině třeba zametala pod koberec.
Mezi tím i vaše orientace?
Řešili jsme toho hodně z rodinné historie a vztahů. Něco přede mnou rodiče třeba dodnes utajovali, protože s tím začali, když jsem byl dítě a už to nechtěli měnit. Myslím, že covid jako takový byl pro naši rodinu vlastně moc fajn věc, protože jsme si vysvětlili hodně věcí.
Můj coming out přišel tak nějak sám od sebe. Cítil jsem se v ten moment hodně bezpečně – rodiče mi řekli spoustu věcí sami o sobě, otevřeli se a já měl dojem, že taky můžu. Vždycky jsem si říkal, že jim neřeknu, že to vlastně s těmi ženskými nemám úplně tak, jak si myslí. Naše rodina je dost tradičně založená. Ale najednou to ze mě prostě vypadlo.
A jaká byla reakce?
Překvapivě dobrá. Bylo znát, že ani jeden moc neví, jak reagovat, ale když jsem je pobídl, ať se klidně ptají, že mi to nevadí, hezky jsme si popovídali. Bylo to překvapivě snadné a v pohodě. Myslím, že nás to i sblížilo. Fakt to bylo fajn.
Rodiče byli první, kdo o vaší orientaci věděl?
Ne, to ani náhodou. Samozřejmě to o mně mnohem dřív věděli moji bývalí partneři, moji přátelé, kteří se třeba i s některými partnery znali, vědělo se o tom i v práci, protože se tyhle věci rozkřiknou, když vás párkrát chlap vyzvedne u dveří. Nicméně rodiče jsou z menšího města. Je to asi čtyřicet minut cesty autem od místa, kde bydlím já od dob, co jsem tu studoval na střední škole. Byl jsem tu na intru, a nakonec jsem tu zůstal, protože jsem si tady našel práci.
Takže jste svou sexuální orientaci před rodiči poměrně hodně let tajil…
Ano, protože jsme – jak už jsem říkal – dost tradičně založení. Mamka třeba nikdy nechodila na plný úvazek do práce. Dělala jen poloviční úvazky, když měla chuť něco zkusit, ale nebylo to kvůli penězům. Prostě když chtěla, mohla, ale táta by si bral hodně osobně, kdyby rodinu jako chlap neuživil. To třeba mám po něm. Nikdy bych si nevzal půjčku a ani bych se nenechal nikým živit. Propadl bych se hanbou.
Ale jak se ukázalo, tak i tradiční rodiče dokáží přijmout pravdu…
Ano. To je fajn zjištění.
Nicméně u nich váš coming out rodině tedy neskončil. Šel jste dál. Proč? Chtěl jste to mít prostě stylem „když už, tak už“?
V podstatě ano (smích). Když už jsem to řekl našim, tak zavolat sestře už byla spíš taková jako vedlejší aktivita. Ona si s tím vůbec hlavu nelámala a stihla mě v rámci toho hovoru i zaúkolovat, abych jí sehnal elektrikáře (smích). To je fajn, když to pro lidi není žádná velká změna. Prostě to vezmou a jde se dál.
Babička s dědou to taky vzali a šlo se dál?
Tak to vůbec. Řekl jsem jim to, stejně jako rodiče jsem je postrčil, aby se klidně ptali, pokud mají nějaké otázky, ale oni to vůbec nepochopili. Babička s dědou mají pro mou orientaci opravdu zvláštní vysvětlení. Je to už dva roky a dodnes to mají za chybnou výchovu. Vyčítají mým rodičům, že udělali chybu, když mě jako kluka prý táta odmítl občas vzít řemenem a máma mě prý neměla nutit, abych si sám uklízel pokoj. Prý si ze mě vychovali zženštilého chlapa oni tím, jak ke mně přistupovali.
Jako že je chyba v tom, že jste jako malý nebyl bit a neprošel vám binec? To je tedy absurdní…
Je. Ale nedají si to vymluvit. Řeší to pořád dokola.
Já teda nikdy neměl s babičkou a dědou takový ten vztah, kdy se tam dítě strašně těší. Pro mě to byla spíš povinná návštěva. Nemáme bůhvíjaké vztahy – přijde mi, že tam rodiče vždycky jezdili jen tak moc, aby to bylo korektní, že se zajímají, ale pamatuju si, jak jsme vždycky byli cestou domů hrozně rádi, že jedeme pryč a stavovali jsme se po cestě v mekáči. Na tuhle část jsem se vždycky hrozně těšil. Bylo to jako oslava a odměna za to, že jsme to zvládli (smích).
Mrzí vás, jak prarodiče reagují na vaši přirozenost? Na něco, co se vás tak bytostně dotýká, je to vaší součástí a rozhodně to z vás nedělá jakkoli horšího vnuka, než jakého znali do té doby?
Došel jsem k závěru, že je mi to jedno. Od té doby jsem u nich nespal. Přijel jsem párkrát s rodiči, jak je zvykem – na svátky, narozeniny, a tak. Ale jel jsem za nimi svým autem, abych mohl pak jet domů a být v pohodě.
Co mě mrzí, je mamka. Ta se vždycky snažila hlavně s babičkou (tchyní) vycházet. A nikdy se to nepovedlo. Myslím, že babička moji sexuální orientaci bere jako důkaz, že si táta opravdu vybral nesprávnou ženu, která neuměla vychovat dítě. Cítím, že to prarodiče dávají mamce za vinu a hodně najevo. A ji to mrzí. Celý život se snažila být skvělá a zavděčit se. Vařila u prarodičů, vždycky jim vyprala cejchy, protože jsou těžké a velké, pomáhala na zahradě… Mohla se strhnout. Některým lidem se prostě nikdy nezavděčíte, ať budete sebelepší. A že moje máma skvělá je!
