Pět let se smyšlenou přítelkyní: Matka pro ni vymyslela i jméno, povolání a koníčky. Za syna gaye by se prý styděla před sousedy
Vy nyní žijete sám, už docela dlouho. Jste opravdu „sám“ i v tom druhém slova smyslu?
Asi tušíte, že nejsem. Ne, že bych s někým sdílel bydlení, ale vídáme se tak často a jezdíme z jednoho bytu do druhého, že je to podobné jako spolubydlení. Já bydlím v jednom městě, partner v druhém. Jsme spolu tři roky a ani jeden zatím nemůžeme kvůli svým pracím svoje město opustit, takže se to tak nějak střídá. S home-officy, dovolenými a víkendy to jde udržet i takhle. Není to ideální, ale nějak jsme dokázali, aby to fungovalo. Ani jeden nechceme toho druhého připravit o kariéry, které jsme si budovali. Jediné fér řešení je počkat, jak se to vyvrbí.
Od rodičů jste se tedy ale přestěhoval před víc jak patnácti lety. Bylo to rozhodnutí pouhého dospívání, anebo hrály roli i jiné faktory?
Já jsem vždycky chtěl bydlet sám. Jako dítě jsem nesnášel, když mi někdo lezl do pokojíčku, byl jsem rád, že nemám sourozence a nenáviděl jsem třeba návštěvy tety a strejdy, kteří s sebou přivezli moje bratrance. Nemám rád moc lidí v bytě. A nesnáším, když mi někdo sahá na věci. Když jsem byl v pubertě, koupil jsem si nový zámek a zamykal jsem si pokoj. Máma mi původní klíč odmítla dát. Nechtěla, abych se zamykal. Prý kdyby hořelo, nestihne mě zachránit, když budu zamčený. Mně to přišlo jako hloupá výmluva. Byla celkem psina, jak se pak máma dožadovala, abych jí náhradní klíč, který rozhodně nebude používat mimo krizové situace, dal. Nepovolil jsem. Věděl jsem, že lže. Lezla by mi tam pořád. (smích)
Vzpomínáte na tyto roztržky rád? Usmíváte se…
Na které ano. Vím, že to se mnou asi nebylo vždycky lehké. Já jsem opravdu moc poslušný nebyl. Mně totiž poslušnost ani nepřijde jako něco, co by měl člověk v sobě hýčkat.
Základku i střední školu jsem prolézal s poznámkami, párkrát mi i vyhrožovali vyloučením. Nikdy se ale nestalo nic z toho, čím mi kdo v životě vyhrožoval. Učitelé vždycky nakonec vychladli a myslím, že jsme měli vlastně fajn vztahy. Že mě brali. Zlobili se na mě, ale svým způsobem mě měli rádi. Učil jsem se dobře, nikomu jsem neubližoval. Moje prohřešky byly všechny na bázi toho, že jsem si dělal, co jsem chtěl já, nevydržel jsem sedět a potřeboval jsem být individualista.
Vaše maminka měla tendenci tuto vaši urputnou snahu o samostatné fungování zarazit?
Urputná je hezké slovo. Asi jsem byl urputný. Nedal jsem se ničím moc zastrašit. Co vlastně by se mi mohlo stát nejhoršího? Nic! V době, kdy jsem chodil do školy, jsem měl dojem, že jsem nezranitelný. Věci jsem dělal bez ohledu na riziko. A máma to samozřejmě nesla špatně. Vždycky ze mě chtěla někoho jiného, než jsem byl.
Nyní už se na rizika ohlížíte?
Ohlížím. Asi jsem zestárnul. Mrzí mě víc věcí než dřív, rychleji mi něco ublíží. Zklidnil jsem se a víc se zamýšlím, což s sebou nese i pozitivní výsledky. Hodně za svůj mentální vývoj vděčím bývalému příteli.
V dobrém?
Ano. On je to fajn chlap. Už si nerozumíme, nepatřili jsme k sobě, ale naučil mě toho o životě hodně. Byl ode mě o sedmnáct let starší, měl jsem ho jako takový vzor, když mi bylo třeba jednadvacet a nastupoval jsem do první práce. On tehdy už měl za sebou zkušenosti a měl jsem dojem, že toho od něj můžu hodně načerpat.
Mluvíte o své bývalé lásce moc hezky. To je milé…
Tak my se nerozešli nějak zle. Jasně, jsou příjemnější věci než rozchody, ale nemám proti němu jako člověku nic. Vztahově to nešlo, měli jsme rozdílné touhy a potřeby, ale lidsky je s ním podle mě všechno v cajku.
Maminka zná vašeho bývalého nebo i současného přítele?
Máma o nich ví, tak bych to řekl. Že jsem gay, jsem jí řekl, když mi bylo dvacet. To jsem to sám tak nějak pochopil a přijal. Předtím jsem popravdě ani zkušenosti neměl – nechodil jsem s nikým. Tohle jsem měl trochu opožděné. Objevovat sám sebe jsem začal až tak kolem té dvacítky právě s bývalým přítelem. Máma to vůbec nechtěla slyšet. Když jsem se pár měsíců na to odstěhoval, brečela, ale ne dojetím. Byla zklamaná.
Kvůli čemu? Protože jste se stěhoval k příteli?
Ano. Pro mámu to tehdy byla velká pecka.
Když jsme se pak za pár let s bývalým rozešli, pomohl mi i najít pronájem, kde jsem vlastně doteď. Už je to nějaký ten pátek.
Ve vašem rodném městě vás sousedi ale znají jinak, pokud vím: Říkal jste mi, že podle nich máte přítelkyni...
Pomalu abych plánoval svatbu, když s ní jsem už pět let! (smích)
Jak tohle vzniklo? Proč si o vás lidé myslí něco jiného než pravdu?
Máma jim to řekla. Když zjistila, že si opět neprosadí svou a nezmění mě z gaye na heteráka, tak mě aspoň zapřísáhla, abych o tom nemluvil. Čekala, že se časem změním, nějak to dopadne, ale nedopadlo. (smích) A tak jí jednou došla trpělivost. Všem napovídala historku, že žiju s dívkou, která má i jméno, povolání, koníčky… Mám už pomalu pocit, že existuje. Sousedi se mě na ni ptají, kdykoli přijedu.
Neřekl jste jim pravdu?
Jestli něco vím, tak to, že kdyby měli sousedé mámu za lhářku, nepřežila by to. Reálně by nevylezla ven a nejspíš by zemřela. Vůbec si to neumím představit. Hodně věcí prožívá a tohle by nedala. Mrzí mě, že se stydí za to, jaký jsem, ale já prostě nemám to srdce z ní udělat šílenou ženskou před celou ulicí. Takhle jí ublížit nesvedu.
