Ve škole se báli jít na WC, domů chodili v botách s rozstřiženými tkaničkami a došlo i na zlomený zub. To vše kvůli gay pomluvě
Vy a váš nejlepší kamarád jste si na škole prošli ošklivou šikanou, která trvala tři roky. To je neuvěřitelně dlouhá doba na takový psychický tlak. Kdy to začalo?
Je to tak. Začalo to v šesté třídě. Tehdy jsme se s Liborem (pravé jméno bylo nahrazeno pro ochranu zmiňovaného – pozn. red.) začali kamarádit. Měli jsme rádi beyblady (hračka podobná dřevěné káče, avšak z jiného materiálu, určená k soupeření – pozn. red.) a hodně jsme jim propadli. Začali jsme trávit vlastně většinu času spolu – mimo školu i ve škole. A z nějakého důvodu se tehdy o nás kvůli tomu začalo říkat, že jsme teplí. Byla to obyčejná pomluva. Zaprvé jsem s Liborem nikdy nic neměl, ani jeden nejsme na kluky a zadruhé nám bylo teprve jedenáct let. Na tyhle věci jsme vůbec nemysleli. Ani holky nás vůbec tehdy nezajímaly. Chtěli jsme prostě soupeřit a bavilo nás to. Měli jsme takový svůj svět.
Takže děti vám daly nálepku milostného páru, rozumím. Jak jste se k tomu postavili?
Nám to bylo docela jedno. Jasně, štvalo nás, když na nás něco takového křičely nebo měly blbý kecy, ale obecně dokud šlo jenom o takovéto pošťuchování, bylo to v pohodě.
Ale ono to tím neskončilo, že?
Ne. Možná tím, že jsme si toho nevšímali, se to začalo nabalovat. Začaly do nás strkat, nikdo se s námi nechtěl moc bavit, protože se říkalo, že jsme nakažliví. Že se to od nás dá chytit. Někdo za námi třeba přiběhl, sáhl na nás a pak s ostatními hrál na honěnou, koho se tou „špinavou“ rukou dotkne. I to jsme ještě brali. Nechtěli jsme fňukat. To není jako dneska, kdy se šikana všude řeší. Tehdy to bylo ještě dost v plenkách, si myslím. Anebo to bylo na naší škole všem jedno – nevím, neumím to posoudit. Jednou jsme učitelce i řekli, že se nám ostatní smějí a ona nám poradila akorát to, abychom se začali víc bavit i s někým jiným než jenom pořád spolu, že to pomůže. A ať nefňukáme, že to bude dobrý.
A bylo to dobrý? Hádám, že ne…
Ne. Ono zapojit se do dětského kolektivu, který je už proti vám nějak naočkovaný, je téměř nemožné. Řekl bych, že je to ještě těžší, než když se to děje dospělým. Děti jsou nevyzrálé, takže se dají víc strhnout davem. A já jsem tehdy taky neměl nejmenší tušení, co mám dělat. Hodně mě ro zraňovalo, ale byl jsem prakticky v pasti. Nebýt Libora, tak nevím. Tak bych asi dětství prožil jen sám.
Co všechno jste si prožili?
Bylo toho opravdu hodně. Často jsme měli třeba zničené věci – někdo nám vzal penál, utrhnul zip nebo vyhodil z okna všechny tužky. Měli jsme i rozstříhané tkaničky u bot a museli jsme tak jít domů a všichni se nám po cestě smáli.
Spolužáci často hráli, že nás ignorují natolik, že nás nevidí – tedy přes nás schválně chodili: Šlapali nám na nohy, vráželi do nás, házeli našim směrem odpadky jako do koše.
Báli jsme se chodit na záchody, protože tam byl dozor nejmenší a vždycky tam došlo k nějakému incidentu. Jednou mi sebrali kalhoty i spodky a musel jsem si pro ně doběhnout přes chodbu až do šaten. Všichni z toho měli strašně dobrý den. Samozřejmě mě doprovázely pokřiky, že je přeci jedno, že mě všichni vidí, když jsem se tak jako tak už před klukem ukazoval, protože jsem přeci jasná buz*a. Samozřejmě vám to ještě říkám v dost cenzurované verzi. Nechci před ženou ty věci opakovat.
Došlo to tak daleko, že jsme se několikrát dostali do bitky. Libor z toho měl ulomený i zub. Opravovali mu ho u zubaře už několikrát, ale prostě je to jednička. Kdykoli kousne do jablka, dodnes se bojí, že se mu to zas ulomí.
A to škola neřešila? Rodiče? Kdokoli?
Mamky si přišly stěžovat, ale vlastně se dozvěděly, že kluci jsou kluci a že se prostě pereme jako všichni ostatní a nic se neděje. Pořád se to zametalo pod koberec. Čím déle to trvalo, tím jasněji jsme věděli, že se to nevyřeší.
To mě opravdu moc mrzí. Má to nějaké dlouhodobé následky?
Rozhodně na psychice, to především. Moje sebevědomí mezi lidmi na tom není dobře. Když jsem s rodinou nebo s Liborem, je to v pohodě, ale jak mám přijít někam jinam, najednou nevím, co mám říkat, jsem nervózní, potím se… Našel jsem si, že by to mohla být sociální fobie.
Libor to nese líp. Má přítelkyni. Ale u něj jsme se zase shodli, že mohl být úplně někde jinde, než kde je dneska. Než to začalo, tak do té páté třídy to byl fakt premiant. Byl v učení strašně dobrej. Pak to šlo z kopce. Podle mě měl na to být třeba doktor nebo právník nebo něco takového. Nakonec šel se mnou na kuchaře a děláme oba to stejné. Ale je fakt chytrej.
Takže oba vaříte?
Oba pracujeme v jedné jídelně v obchodním centru. Vaříme tam, ano.
I přes všechno zlé jste zůstali takto blízkými přáteli. To je moc hezké!
Nevím, jak bych svůj život bez Libora vedl. Vůbec si to neumím představit.
