Kvůli handicapu přišel o životní sen, kvůli orientaci o rodinu. Kolik ran osudu lze přežít, ukazuje příběh nevidomého gaye Martina Davida
Martine, ve vašem životním příběhu se jasně promítá váš handicap, sám jste také přiznal, že vám minimálně jednou tvrdě zkomplikoval život. Jaké ale bylo vaše dětství – i tehdy vám to, že nevidíte, bylo přítěží?
V dětství jsem žil v takovém iluzorním světě. Neměl jsem pocit, že by se mnou bylo něco v nepořádku. Do nějakých sedmi let jsem žil v představě, že by se můj zrak třeba mohl i zlepšit, což byl samozřejmě nesmysl. Ale byl jsem dítě, nevěděl jsem přesně, co mi je, a ani jsem neznal příčiny toho stavu. Na druhou stranu si zpětně vybavuji, že moje okolí mě už od dětství tak nějak litovalo. A to se se mnou táhne doteď.
Kromě toho, že jste nevidomý, jste také gay. Pro většinovou populaci je asi stěží představitelné, jak člověk, který nevidí, zjistí, že ho přitahují muži…
Chtěl bych říct, že si to umím představit, ale vlastně neumím, protože jsem nikdy neviděl. (smích) Každopádně pokud si dobře vzpomínám, začalo to určitým poznáváním na základní škole, když mi bylo asi 11 let. Takže vlastně s nástupem puberty. Něco jsem se taky dozvěděl od bratra, který vidí, ale hlavně: kluci mi připadali zakázaní a to mě – snad podvědomě – přitahovalo. Měl jsem pocit, že dělám něco jinak, ale na konci druhého stupně jsem začínal chápat, že je to „špatně“ a že bych měl mít zájem o holky. Že právě to je správné a že se to musí. A tak jsem si našel holku, samozřejmě to byla přetvářka, ale snažil jsem se tak vyjít vstříc i rodičům.
Rodiče tušili, že jste gay, a vadilo jim to?
Netušili, teda, já o tom nevím, ale u nás jako by to bylo jasně dané, že jako kluci si musíme najít holku a holky zase kluka.
Jak potom rodiče nesli váš coming out?
No, to je taky story. On to vlastně nebyl coming out v pravém slova smyslu. Nikdy jsem o tom, že jsem gay, doma nemluvil, měl jsem i několik přítelkyň, které z větší části ve finále také naši nepřijali. Takže orientace u nás téma nebyla. Jsem původně z maloměsta a tyhle věci tam vždycky byly a nadále jsou tabu. Mám dokonce stejně orientovaného příbuzného, který se nakonec právě kvůli tomu musel přestěhovat do Prahy.
Co se ale přímo mého coming outu týká, vlastně jsem se snažil schovávat i sám před sebou, takže teprve v nějakých 22 letech jsem se odhodlal vyrazit do gay sauny. A tak nějak jsem se tam „našel“. Rozhodně jsem to ale nikomu nijak radostně nevyprávěl. Jenže pak jsme jednou se sourozenci popíjeli a já jim po pár skleničkách začal o tom, že jsem byl v gay sauně, vyprávět. Zdálo se jim to legrační, chtěli vědět všechny podrobnosti. Sestra to ale potom řekla mámě a začal obrovský cirkus. Rodiče mě dokonce donutili jít na HIV test. K čemu ho chtěli, to dodnes nevím, možná si ho zarámovali…
Takže přepokládám, že rodinné vztahy se kvůli vaší orientaci zpřetrhaly…
Přesně tak. Máma o mé orientaci nechce vůbec mluvit, je to zamlčené. A když jsem byl na akci, kde se mnou tancovala holka, tak táta pronesl: „konečně jsi normální, konečně ses vyléčil…“ Naši spolu nežijí, takže s otcem se dnes už vůbec nestýkám. Poslední kapkou byl totiž pohřeb příbuzného, na kterém otec představoval mé dva sourozence jmény a o mně jen prohlásil: „to je ten třetí“…
A tušíte, proč rodičům tolik vadí, že jste gay?
Nemám dítě a ani ho nikdy mít nebudu. Rodiče totiž od bratra i sestry chtěli vnoučata – a dočkali se. Já jsem se alespoň po studiích rozhodl darovat sperma, říkal jsem si, že když nemohu mít a vychovávat dítě sám, mohl bych tu možnost poskytnout aspoň někomu jinému. Jenže rozbor ukázal, že biologicky děti mít stejně nemohu. Nedokážu ale říct, jestli jen tohle by našim vadilo stejně jako to, že mě přitahují muži.
Navzdory tomu, že podpory ze strany rodiny se vám zrovna nedostává, daří se vám docela běžně žít, živíte se jako masér. Je tohle povolání přesně tím, co jste chtěl dělat, anebo se odvíjí od faktu, že jste nevidomý?
Ani jedno a ani druhé. Dnes se skutečně živím jako masér, ale to jen na základě toho, že jsem po studiích absolvoval zdravotnický kurz a různá další specializovaná školení. V případě nevidomých je pravda, že právě masérství je jedna z klasických cest, kudy se profesně ubírat, takže dokonce existují i kurzy přímo pro nevidomé. Já ale nemám rád, když ke mně je přistupováno jinak než k ostatním, takže jsem kurzy absolvoval s vidícími lidmi. Nebyl to však žádný med. Kolikrát mi dali zakreslit tužkou i nějaké svaly do kostry, to jsem opravdu nezvládal. Ještě horší to bylo, když jsem nastoupil do práce – opět s vidícími. Narážel jsem tam i na různé formy šikany – uklízečka mi třeba dala schválně kbelík s vodou pod nohy a celá recepce se smála, když jsem zakopl… Dnes se proto kolektivům radši vyhýbám a pracuji sám. V Brně jsem si zařídil vlastní masérskou praxi, ale že by tohle bylo mé povolání snů, to tedy ne. Spíš přemýšlím, že zamířím zpět do Prahy.
Jaké tedy je vaše „povolání snů“?
Povolání snů jsem měl. Dokonce jsem udělal hodně pro to, abych ho opravdu mohl vykonávat. Vystudoval jsem totiž konzervatoř Jana Deyla v Praze, obor příčná flétna. Ve stejném oboru jsem vystudoval bakalářský program na JAMU v Brně. Mám za sebou relativně slibný start hudební kariéry, jezdil jsem po různých koncertech, soutěžích, vystupoval jsem – s klavírním doprovodem i s orchestrem. Ve finále také i se spoustou známých osobností, třeba s Kateřinou Englichovou nebo Jaroslavem Svěceným. Byl jsem ale taky hodně naivní. Věřil jsem, že bych takhle mohl hrát dál, chtěl jsem se hudbě věnovat. Jenže po státnicích jsem se byl podívat v brněnské filharmonii. Právě tam jsem si moc přál profesionálně hrát. Bylo mi ale rovnou řečeno, že mě nevezmou. Odůvodnili to tím, že bych neviděl na dirigenta.
Takže většina vašeho života byla spjata s hudbou – ovšem vaše plány se sesypaly jako pověstný „domeček z karet“. Bylo to pro vás těžké překonat?
Byla to pro mě tvrdá životní facka a já se rozhodl s hudbou skončit. Ve 25 letech jsem se střetl s „normálním“ životem. Dnes si doma jen tak občas zahraju. Přiznávám ale, že v kombinaci s celou řadou dalších problémů a tím, jaké vztahy panují u nás v rodině, už se potýkám i s psychickými problémy. Všichni mi říkají, že klíčový krok je odpustit, ale já nevím, jestli sobě, nebo druhým, vůbec netuším, jak se tomu postavit. Vlastně mám pocit, jako by mé životní poslání bylo zničit sám sebe. Minimálně signály z okolí tomu napovídají.
Hledání „světlého bodu“ bývá v životě často těžké. Vy jste ale překonal tolik drtivých ran, že musíte mít minimálně nějaký „tajný zdroj životní síly“…
Chodil jsem k psycholožce, ale nakonec jsem ji vyměnil za psa. (smích) Pes je pro mě teď můj parťák, díky němu mám řadu různých aktivit, taky mě hodně drží další pejskaři. A tak se snažím moc se v těch věcech nepatlat. Taky doufám, že se mi podaří najít ještě další práci – na tom už aktivně pracuji – a tak nebudu mít moc prostor na to, abych nad vším tolik přemýšlel… Zároveň i věřím, že jednou přijde okamžik, kdy se na mě usměje štěstí a potkám konečně nějakého životního partnera, který mě bude milovat takového, jaký jsem. To si asi přeju nejvíc. A třeba si jednou ještě i zahraju na tu flétnu. Profesionálně a před publikem.
