Může otevřenost rodině škodit? „Máma je zvyklá o nás vědět všechno. Popsal jsem jí i první sex a už nechci,“ svěřil se dospělý muž
Svěřil jste se mi, že vaše rodina není úplně v ideálním stavu. Jaké vztahy tam panují?
Vždycky jsme se smáli tomu, že jde o matriarchát, ale ono, když se nad tím zamyslíte, to zas tak vtipné nebylo. Máma je zvyklá o nás vědět všechno. Popsal jsem jí i první sex a už nechci. S odstupem času vidím, že i můj otec to prožíval velmi intenzivně, protože doma byl velký tlak na to, aby se všechno odhalovalo a řešilo, ale to on vůbec nepotřeboval. Naopak. Potřeboval být někdy sám, o něčem se sám rozhodnout, zalézt si a nějaké trápení si udržet jen při sobě.
Maminka to měla a má jinak?
Absolutně. Moje máma chtěla vždycky být psycholožka, ale vlivem osudu se tak nestalo. Vyprávěla nám – už nespočetněkrát – že její rodiče, tedy moje babička s dědou, byli pro tehdejší režim spodina. Děda byl napůl Němec, babička velmi hlasitě odmítala vstoupit do strany. Co je pravda na tom, že to byli hrdinové, nevím. Myslím, že si to mamka v něčem trochu přibarvila, když nám líčila, jak babi s dědou dávali dohromady nějaký efektivní odpor a pomáhali, kde mohli. Abych to zkrátil, moje máma se nedostala ani na vysokou, ani na střední s maturitou. Je vyučená a celé mládí strávila v porcelánce. Pak byla hodně let s námi jako s dětmi doma a od té doby pak už pomáhala tátovi v jeho firmě.
Tím, že chtěla být psycholožka, si na vás tuto svou nenaplněnou touhu nějak kompenzovala?
To říkáte naprosto přesně. Mamka si zapamatovala pár pouček, které úzkostlivě dodržovala. Mezi nimi například to, že komunikace je základ. A tak jsme komunikovali. Hodně. Někdy to bylo za hranicemi výslechu a emočního vydírání. Když jsem si někdy chtěl něco nechat pro sebe, nedala mi pokoj. Chtěla znát každý detail a probírat ho. Když jsem nechtěl, tlačila na mě, často mi říkala věty jako: „Přeci víš, že tě mám ráda. Ty mě máš přeci taky rád. Věříš mi, nebo ne? Tak proč mi tak ubližuješ tím, že mi něco tajíš?“ Až v dospělosti to začínám celé chápat – tedy že šlo v podstatě o kontrolu a vydírání. Ale vím to jen díky Googlu a videím na YouTube.
Hledáte si informace? Není to kontraproduktivní, pokud laik neumí vždy oddělit spolehlivé informace od při nejmenším polovičatých?
Narážíte na desinformace, misinformace, a tak dále. Jasně, na to si člověk musí dávat pozor. Každý může naletět. Já se snažím si vždycky ke všemu najít aspoň tři zdroje a dívat se na to z globálu.
Rozhodně nepůjdu za žádným psychologem. Toho pitvání v hlavě s někým druhým jsem si za život užil až až. Dělá mi dobře to, že si já sám mohu něco načíst a dát si to v hlavě nějak do kupy. Myslím, že jsem to chytil za dobrý konec, protože je mi líp, ne hůř.
To je rozhodně dobré znamení. S matkou jste o tom mluvil? Řekl jste jí, že vám nevyhovuje nebo nevyhovovalo to, jakým způsobem vás nutila do komunikace?
Občas se kolem toho pohádáme, ale ona je prostě v tomhle slepá a hluchá. Má svou pravdu a nejde s tím hnout. Abych se mohl cítit dobře, odstěhoval jsem se nejen do jiného města, ale pro jistotu i do jiného kraje. Nikdo se tak nediví, když se doma zastavím tak jednou za půl roku, pozdravím a zase jedu. Za tu hodinu mě máma nestihne rozebrat, i když by moc chtěla.
S rodinou tedy, zdá se, vztahy dost ochladly…
Ono je to jedině dobře, protože bývaly vařící. Moje máma je opravdu hodně intenzivní povaha. Úplně vás pohltí. Můj otec je prakticky troska bez názoru, co už se neumí bránit ani třeba svému šéfovi. Se sklopenou hlavou udělá všechno, co se mu řekne.
Vaši sourozenci to vnímají stejně?
Víceméně ano. Máme trochu rozdílné reakce na tento tlak, ale ano, všichni víme, jak to je. Sestra je hodně citlivý člověk a pořád se snaží mámě vyjít vstříc. Ničí ji to. Vidíme to všichni, i ona, ale neumí s tím nic dělat. Ničí jí to i vztahy, nejenom nervy.
I vám ničil maminčin přístup, který byl asi dobře míněný, ale velmi špatně provedený, vztahy a nervy?
A jak! Když jsem byl třeba na střední a našel jsem si první holku, musel jsem mámě všechno říct. A když říkám všechno, myslím tím opravdu všechno. Nepustila mě z dohledu, dokud jsem jí neřekl nejen, že jsem měl ochranu, ale i jak jsem si ji nasadil, co na to ta slečna… Opravdu šla do detailů a pak pitvala moje emoce tak moc, až jsem z toho měl výčitky, styděl jsem se, nechtěl jsem to prožít znovu.
Co by se stalo, kdybyste matce odmítl něco říct?
Použila by všechno, co měla k dispozici: křik, pláč, výčitky, výhrůžky, zákazy… Bylo běžné, že jsem měl za běžné tajemství pubertálního kluka zaracha. Kolikrát mi řekla, že jestli jí neřeknu, co a jak bylo, obvolá všechny moje kamarády a jejich rodiče a bude se ptát jich. To mě šíleně děsilo. Nechtěl jsem se tak ztrapnit, a tak jsem nakonec často povolil.
To zní jako byste neměl žádné soukromí.
Neměl. Opravdu neměl. Až do doby, kdy jsem se odstěhoval, a to bylo, když mi bylo dvaadvacet. Zkoušel jsem udělat bakaláře. Nepovedlo se mi to a byl jsem hodně zklamaný. Máma mi k tomu jako vždy nakládala a já se zhroutil. Úplně jsem vyhořel. Tehdy jsem měl i myšlenky na sebevraždu. Měl jsem dojem, že se mi nic nedaří. Ze školy jsem odešel, i když byla možnost opravného termínu. Věděl jsem, že na další termín prostě nedojdu. Že to nezvládnu. Pobalil jsem si věci a šel jsem bydlet na pár dní ke kamarádce do Plzně. Ona tam studovala a nechala mě spát u sebe na koleji. Sama zůstala u svého přítele. To ale nebylo ideální a nešlo to ani dlouhodobě udržet. Našel jsem si tedy práci – první v dosahu a šel jsem dělat ostrahu v obchodním centru. Musím říct, že jsem měl velké štěstí na lidi. Šéf pochopil moji situaci a dal mi první část výplaty po týdnu, takže jsem měl nějaké peníze a ukecal jsem lidi, kteří mě přijali do spolubydlení, na splácení kauce. Kolikrát jsem neměl ani co k večeři, ale tvářil jsem se statečně. Hodně jsem tehdy brečel, ale pořád to bylo lepší než žít doma.
Dneska už je všechno v pořádku?
Je. Naštěstí. Ono se toho za posledních deset let událo hodně. Mám například přítele. Dost věcí mi došlo, když jsem se sám se sebou srovnal. Myslím, že mi vadilo pitvat mou mysl i proto, že jsem ji jako kluk sám moc nechápal.
