Světová jednička v architektuře Přemysl Kokeš: kariéra je u nás sprosté slovo. Chceme být vizionáři a tvůrci
„Získali jsme za hasičák zlatou medaili na takové designerské olympiádě. Nebo řekněme Oskara v designu. A to z 11 tisíců návrhů. Jsem za to opravdu rád,“ říká architekt Přemysl Kokeš, který je špičkou ve svém oboru. Promluvil o své cestě k architektuře a designu. „My jsme tvůrci, ne kariéristi. Chceme předávat vize a ještě mnohem víc, nabízet filozofii života“ dodává.
Vy jste chtěl být vždycky architektem?
To je zajímavá otázka, kterou mi ještě nikdo nepoložil. V zásadě ano, dokud jsem nechtěl být designérem. Nevěděl jsem totiž, že něco jako architektura existuje. Bylo mi asi deset let když jsem říkal, že bych chtěl dělat stavby, ale to hezké na nich. Nikdo v rodině nevěděl na co jít. V 88 roce jsem se vrátil z Holandska a začal jsem kreslit, jak by měla vypadat města. Jenomže nebyl žádný obor, který by na střední škole takové věci učil. A není dodnes žádná taková střední škola. A to je zásadní chyba. Šel jsem tedy na design a tomu jsem propadl. Až na vysoké, při hovorech s mým profesorem Otakarem Diblíkem, mi bylo doporučeno, že bych měl dělat architekturu. Tak jsem na UMPRUM ve druhém ročníku přestoupil.
A jakou školu jste tedy vystudoval?
Na střední škole design průmyslových výrobků. Na vysoké škole jsem dva roky studoval totéž, ale pak jsem přestoupil právě na architekturu na k prof. Keilovi.
Takže jste původně chtěl být designér a ne architekt?
To je právě to složité. Původně architekt, pak designér a pak zase architekt. A asi i tak se točí můj život dál.
Jak moc obtížné je vystudovat architekturu?
Nemyslím si, že by to bylo nějak zásadně obtížné. Je ale potřeba k tomu mít vlohy a píli. Především pak prostorovou představivost. Pokud ji člověk má, pak to není tolik náročné.
A jaká byla vaše cesta potom, co jste dostudoval?
To bylo jednoduché. Na rozdíl od počátečního tápání jsem se už na škole velmi rychle zorientoval. A to díky pedagogům, které jsem potkal. Už ve IV. ročníku (2.rok architektury) jsem při škole založil architektonickou kancelář a dělali jsme rodinné domy. Poté i drobný městský urbanismus. Když jsem dostudoval školu, tak už jsem měl za sebou i realizaci úpravy náměstí.
Čemu všemu jste se postupně věnoval?
Především idealismu. Mým ideálem bylo, aby lidé odcházeli do malých měst a aby se nekoncentrovali v megapolích. Takže já sám jsem se přestěhoval do Lanškrouna, kam jsem přesunul i architektonickou kancelář. A tam jsme také udělali velké množství konkrétních realizací. A ne jenom tam, ale i po celé ČR. A dalo by se říci, že celá tvorba hodně směřovala k landscape. K tomu uspořádávat krajinu městskou, střešní a také to, jak ve městě efektivně a účelně žít. Ale pořád mám designerský aspekt a mnohokrát jsem si odskočil k designu a navrhoval jsem třeba hodinky. Takže opravdu od hodinek až po celá široká území. Včetně interiérů.
Zažil jste v kariéře i pády?
Rozhodně. Na malém městě se jednalo o odmítnutí některých myšlenek a pocit, že uzurpuji příliš mnoho prostoru. Ale byl to i pád v roce 2010, kdy přišla ekonomická krize. Jeden developer, s kterým jsme organizovali velký projekt, se ze dne na den v podstatě ztratil. V kanceláři jsme měli dvacet lidí a tudíž k nim i velký závazek. Ale ustáli jsme to. A zase jsme se znovu vrátili.
Kdy ve vaší kariéře přišel nápad s vaším jedinečným hasicím přístrojem?
Je zajímavé říkat kariéra v našem oboru. Pro mě je slovo kariéra sprosté slovo.
Proč je to sprosté slovo?
Kariéra je touha získat nějakou pozici a uspět v hierarchii. Být etablován. Architekti často nechtějí být zařazováni, chtějí být spíše vizionáři a přinášet lidem vizi a změnu. Ne stoupat po kariérním žebříčku. Architekt je tvůrce. A tvorba a kariéra nejde dohromady. Jedná se o proces tvorby a malíře se také neptáte na jeho kariéru.
A jak to tedy bylo s tím hasicím přístrojem?
Jde to vlastně dohromady s tím, že jsme tvůrci a máme určitá období, kdy se věnujeme tomu a pak zase něčemu jinému. Jako měl Picasso svou modrou éru či růžovou éru, tak i u mě je to tak, že se někdy věnuji více designu a někdy více krajině. A přišlo pak období, kdy jsem zpracovával design. Ale klíčový okamžik byl den, kdy jsem byl nucen hasit. A nenašli jsme hasicí přístroj. Byl dobře schovaný. Uvědomil jsem si, že ho vždy dobře schovávám, tak aby nekazil interiér. Potom, co jsem ho nemohl najít, jsem si uvědomil, že je to zásadní chyba. Takovou věc lze vzít jako hrubý kámen a vybrousit z něj diamant. A já jsem začal hledat, zda se dá koupit hezký hasicí přístroj. A nedal.
Měl jste od začátku představu o tom, jak má hasicí přístroj vypadat?
Hned od začátku jsem měl jasnou představu. Protože jsem si požár zažil, věděl jsem, co mě nejvíce odradilo nebo vzdálilo od možnosti uhasit oheň. Zaprvé, ta věc musí být krásná a natolik poutavá, že se stane perlou interiéru. Za druhé musí být jasně rozpoznatelný, musí být kruhový. Kruhových věcí doma totiž moc nemáme. Ono hašení u přátel mi hodně dalo. Došlo k ohrožení života dětí. A to člověk nasadí opravdu všechny síly a musí jít k ohni blíž. Přístroj tedy za třetí musel sloužit i jako štít.
Je to tedy tak, že jste zažil nebezpečnou situaci u přátel, kdy došlo k ohrožení života a to vám dalo impulz vyvinout tento hasicí přístroj?
Je to tak, ale zároveň je to i kompilace dvou věcí. Celý život jsem hasičáky při navrhování interiérů schovával a tedy vždy řešil. A pak jsem si uvědomil, že schovávat je není dobré. Musí být co nejvíce na očích.
Co všechno v hasicím přístroji najdeme?
Chytrá otázka. Není kouře bez ohýnku, a právě kouř je zásadní nepřítel při snaze zdolat požár. A náš přístroj bude uvnitř vybaven dýchací maskou. Je to základní věc, bez níž se nedá úspěšně hasit. To je zásadní výbava. Ale náš přístroj toho dokáže pojmout mnohem víc. Jsme tak schopni ho vybavit lékárničkou, nebo únikovou brašnou se schránkou na doklady – pas či rodné listy, nebo flashku s fotkami. Je to takový „pack“, který se dá vzít a co nejrychleji utéct. Doplnili jsme jednu verzi také hydrantem, a právě ta je dnes velmi úspěšná.
Jak dlouho vývoj trval?
Samotný vývoj trval dva roky. Rok trvala certifikace a pak došlo k něčemu, co jsem vůbec nečekal. Udělat z hotového výrobku produkt je proces úplně jiný. Produkt totiž potřebuje návody, servisní plány, školení a montážní návody, strategie, distributory. To vzalo další rok. Takže dnes již čtyři roky.
Jak si s hasicím přístrojem dnes stojíte? Je o vás zájem i ve světě?
Je. Řekl bych, že větší než v ČR. A to je u nás zájem poměrně velký. Všem se opravdu obrovsky líbí. Všichni se ptají „jak to, že nikdo s ničím takovým dříve nepřišel?“. Odezva z trhu je famózní. V Dubaji je obrovský zájem a máme už pět podepsaných smluv. Ale proces certifikace je zdlouhavý. Překvapila nás Amerika, certifikace trvá rok a stojí 250 tisíc dolarů.
Jak moc těžký je hasičský přístroj? Co když budou v místnosti jen samé ženy? Unesou ho?
Za mě to těžké není. Ale měli jsme tu vetchou babičku a ta říkala, že je to těžké, ale unese to. Je to dohromady přes 10 kilo. Je to třeba 6 flašek minerálky. I standardní hasicí přístroj je takto těžký, ale dá se unést. S naším hasičákem chodím opravdu třeba hodinu po pódiu a zvládnu to. Ale děti do 15 let nebo slabší by hasit neměly. Měli by raději utéct. Ale připravujeme verzi, kde je ve výbavě navíc lehký hasicí sprej. A tím by se měl malý oheň zvládnout uhasit. Navíc, když má člověk adrenalin, tak zvládne unést víc.
Co je dnes vaším cílem? Či směrem? Chcete pokračovat ve vývoji hasičského přístroje nebo máte další nápady?
Prognostická otázka (smích). Kdo vlastně jsem. Designér nebo architekt? Zajímá mě urbanismus a s tím souvisí další projekt, který nese jméno Nebesys. Nebe jako nebe a sys jako systém. Vyvinul jsem jej jako takovou environmentální střechu. Ale to už je na další článek. Díky magickým taškám je střecha k nerozeznání od běžné, ale je průhledná. Nicméně můj dlouhodobý cíl je vytvořit urbanistický, designový a vývojový hub, ve kterém ty spousty čekajících nápadů budu schopen zpracovávat. U hasičského přístroje už nemám mnoho co nového přinést. Teď už je to více na kolezích. Ale těším se z úspěchu a samozřejmě mu věnuji stále nejvíc času.
