„Otec byl přesvědčen, že když jsem gay, automaticky umřu na AIDS,“ popisuje svůj těžký coming out muž, jehož rodina zprvu zavrhla
Sexuální orientace je daná a člověk se s ní rodí, to dnes již potvrzuje i řada výzkumů. Kdy jste si ale vy sám začal uvědomovat, že ve vašem případě bude něco jinak, než je „běžné“?
Já si myslím, že nějak podvědomě to ve mně bylo už od dětství. A někdy ve třetí, čtvrté třídě jsem si všimnul, že mě přitahují kluci. Ne v rovině sexuální, na to jsem samozřejmě ještě neměl věk (smích), ale právě v té době se spolužáci začínali zajímat o holky, vznikaly ty první školní „lásky“, na které si určitě každý vzpomene. Mě ale holky nezajímaly, naopak jsem se přistihl, jak zírám na kluky. Docela dlouho mi pak trvalo, než jsem se s tím v sobě nějak vypořádal, vlastně až do chvíle, než jsem odešel na střední.
Jak se člověk „vypořádává“ s tím, že nezapadá do klasických norem, které vidí všude okolo sebe a jejich dodržování jako by od něj bylo automaticky vyžadováno?
Je to těžké. Minimálně pro mě to těžké bylo. Rozdělil bych to ale na takové dvě oddělené fáze. Tou první bylo moje vlastní definitivní uvědomění si toho, že jsem prostě gay. K tomu došlo, když jsem poprvé – právě na střední škole – políbil kluka. Obrovsky mě to vyděsilo, protože do té doby zatím bylo všechno jen v rovině teoretické. Ta pusa ale jako by zpečetila, kdo jsem. I když tenhle první polibek rozhodně neznamenal, že bych záhy začal randit a prostě partnersky žít jako kdokoliv jiný, uvědomil jsem si, že si nedokážu představit, že by to mohlo někdy být jinak a mě začaly přitahovat ženy. Bylo to takové děsivé prozření, a to i proto, že měla následovat právě ta fáze číslo 2 – jak to říct doma.
Coming out před nejbližšími je pro LGBT lidi stále obrovskou výzvou, co vše se vám tedy v tu dobu honilo hlavou?
V první řadě jsem si musel všechno srovnat sám v sobě, už to je rozhodně náročný krok, zejména když člověk vlastně ví, že se mu nedostane žádné podpory. Rodiče totiž rozhodně nebyli žádnými „fanoušky“ gayů a leseb. Čelíte tak vlastně dvojímu tlaku – ze strany sebe sama, když se snažíte nějak se vyrovnat s tím, že vás čeká úplně jiná cesta, než jste univerzálně čekala, a pak ze strany okolí, které vám dává najevo, že tuhle cestu jste si „zvolila“ a rozhodně to nebude žádná krásná procházka pověstným růžovým sadem. Doma to opravdu bylo těžké.
Jak tedy vaši rodiče na to, že jste gay, reagovali?
Od táty jsem slyšel spoustu hrozných věcí – právě on mi opakovaně řekl, že jsem si opravdu vybral špatný životní směr. Jako bych si snad já mohl vybírat! A máma, ta pořád jen brečela. I když to nikdy neřekla nahlas, dozvěděl jsem se pak od dalších příbuzných, že jsem jí zhatil její plány na roli babičky. Bylo to absurdní. A byla to právě máma, která si šla „postěžovat“ všem našim blízkým, čímž mě vlastně před nimi vyoutovala. Aniž bych to já sám chtěl. Pak jsem se sbalil a odstěhoval z domu, měl jsem pocit, že v tomhle prostředí už nedokážu žít.
Od té doby ale už uplynulo téměř deset let, s rodiči stále nekomunikujete?
Říká se, že čas všechny rány zahojí. I když si nemyslím, že by tohle platilo vždy a za každých okolností, v mém případě určitě čas sehrál velkou roli. A taky to, že rodiče viděli, že ani po několika letech jsem si svou orientaci „nerozmyslel“. Moje teta nakonec uspořádala takový rodinný dýchánek, kde jsem si mohl s našima promluvit. A tenhle rozhovor byl pro mě do jisté míry šok – dozvěděl jsem se totiž, že dědečkův bratr, který v šedesátých letech emigroval do zahraničí a o kterém se v rodině vůbec nemluvilo, zemřel na AIDS. A tak se celá ta hrozná reakce rodičů na můj coming out odvíjela od toho. Není to samozřejmě extra skvělá omluva, ale dnešní perspektivou to chápu – nebo spíš pracuju na tom, abych to pochopil. (smích) Táta nakonec přiznal, že to, že jsem gay, pro něj automaticky znamenalo, že na AIDS umřu taky. Takže za celou tou šílenou anabází stál vlastně strach obou stran, můj i rodičů…
Je tedy otevřenost a upřímnost cestou k tomu, jak coming out v rodině úspěšně zvládnout?
Řekl bych, že v tomhle případě platí klasické pořekadlo: všeho s mírou. Chápu, že reakce mých rodičů plynula ze strachu o mě, ale na druhou stranu si nemyslím, že je ideální, když na vás – v situaci, kdy se sama vypořádáváte s vlastními vnitřními strachy – ještě někdo blízký hází své vlastní obavy. Rozumím tomu, že je má, rozumím, že je měl táta a že je měla i máma. Ale pro obě strany by bylo lepší, kdyby si tyhle pocity rodiče radši nechali pro sebe, resp. kdyby jim dávali průchod jinde, ne přede mnou.
Jaký přístup by tedy rodiče, kterým jejich dítě řekne, že je lesba/gay, měli dle vašeho názoru volit?
Asi by měli krotit své emoce. (smích) A rozhodně se nebát zeptat, co v danou chvíli mohou dělat a jak by měla vypadat jejich podpora. Myslím, že to je asi nejdůležitější, nejenže je tak možné ukázat, že jim na dítěti záleží a mají o něj starost, ale zároveň to všem zúčastněným umožní, aby se zamysleli nad tím, jak dál vzájemné vztahy udržet. I když ne v každé rodině bude průběh idylický, věřím, že téměř každý rodič je nastaven tak, že své dítě miluje. A to je skvělý výchozí bod.
