Že je její dcera „na holky“, přijala až osm let po coming outu. Proč byl pro matku problém uvěřit nedospělé středoškolačce?
Vy máte tři děti, že? Z toho dvě dcery a syna. Jaké máte v rodině vztahy?
Já bych řekla, že jsme úplně normální rodina. Nebudu tvrdit, že jsme dokonalí – to určitě nejsme, ale myslím si, že fungujeme. Můj manžel bral i obě starší děti jako naše společné – mé nejmladší – a nikdy nenastal žádný neřešitelný problém.
Zdůraznila jste slovo „neřešitelný“. Takže problémy jako takové byly?
Ovšem, ty jsou všude, ne?
U nás to byl hlavně rozvod s mým prvním manželem. Neměl k dětem takový vztah, jaký jsem si představovala. Často jsem mu je vlastně vnucovala, protože jsem doufala, že si utvoří pevnější pouto. Měla jsem za to, že dělám pro děti to nejlepší, když se snažím, aby měly se svým otcem dobrý vztah. Ale to byla chyba. Nutila jsem je i sebe do něčeho, co nikomu neprospívalo. Když pak byla dcera a syn starší, sami mi řekli, že už k tatínkovi jezdit nechtějí a já to respektovala. Jak taky donutit dospívající dceru a pubertálního syna k čemukoli? A tak jsem to vzdala.
Od té doby jsou tyto děti bez kontaktu s otcem?
Víceméně. Byl oběma dětem na maturitním plese, pošle dárky k Vánocům, sem tam, když přijede do města, vezme děti na oběd, ale to je tak všechno. Obě jeho děti jsou už dost velké, i když stále studují. Takže jim do toho vztahu už nijak nezasahuji. Když se chtějí spojit, spojí se. Ale vím, že to není moc často.
Při domlouvání tohoto rozhovoru jste se mi svěřila, že jste právě otce svých dvou starších dětí obviňovala z jinakosti své dcery…
Ano, to jsem dělala. Víte, ono se vždycky říká – nebo za nás to tak bylo –, že nekompletní rodina nechá na dětech nějaké šrámy. A já měla hrozný pocit viny, že jsem neudržela manželství s tatínkem svých dětí. Když jsme se rozvedli, bylo synovi devět a dceři třináct let. To je věk, kdy sice pořád byla dítě, ale už hodně věcem rozuměla. Nešlo před ní nic moc tajit. Tříleté dítě rozptýlíte i pohádkou v televizi, ale co s puberťačkou? Ta si už všímá.
Náš rozvod nejhůř snášela právě dcera. Pamatuju si i hodně ošklivé hádky mezi námi dvěma. Křičela na mě, neposlouchala, obviňovala mě z věcí, za které jsem nemohla nebo mě ani nenapadly. Vím, že to bylo i jen hormony – přeci jen jí bylo třináct a v tom věku se začala hodně vyvíjet, tak to pro ni bylo těžké. Ale současně jsem měla pocit, že to nezvládám. Že jako rodič jsem selhala. Ten stejný dojem jsem měla i když přišla s tím, že je na holky. Měla jsem pocit, že jde o takové ty pozůstatky nekvalitního vztahu s otcem.
Pokud jste to vyčítala sobě, proč jste se zlobila na exmanžela?
To proto, že já jsem selhala kvůli němu. To on si našel jinou ženu, to on od nás odešel. Z mého úhlu pohledu jsem měla pocit, že moje děti budou mít velkou díru ve výchově i v duši.
Kdy dcera přišla s tím, že „je na holky“? Takhle to řekla, že?
Ano, přesně takhle. Přišla za mnou a říká: „Mami, co bys řekla, kdybych ti řekla, že jsem na holky?“ Tehdy jí bylo patnáct a mně bylo jasné, že mě zase zkouší. Od rozvodu uběhly dva roky a bylo to s ní většinou horší a horší. Pořád mě něčím provokovala, snažila se zlobit, vzdorovat. Měla jsem pocit, že je to jen další hříčka. Že mě a osud trestá za to, že neměla dobrý mužský vzor.
Co jste na to tehdy řekla?
Že bych ji měla pořád ráda, ale ať si z takových věcí nedělá legraci. Měla jsem dojem, že jsem odpověděla správně – že jako rodič jsem jí dala najevo, že bych to zvládla. Nedošlo mi tehdy, že jsem současně dala najevo, že jí nevěřím.
Dál už jste se o tom nebavily?
Tehdy ne. Pak párkrát u filmu řekla něco jako, že nějaká herečka je pěkná. Nebo mi ukazovala fotky nějaké spolužačky. Měla jsem to za provokaci. Částečně to od ní provokace byla, to mi po letech přiznala, ale zároveň to asi částečně myslela i vážně.
Kdy jste došla k tomu, že jste dceři uvěřila a vzala její sexuální orientaci vážně?
To až letos. Dcera je na vysoké škole. Vždycky jezdila domů sama, ale v květnu si přivezla s sebou i kamarádku. Nebo tedy – já jsem si myslela, že je to kamarádka. I jsem ji tak nazvala. Ale dcera mě opravila, že se jedná o přítelkyni. Zasmála jsem se, ale když na mě obě koukaly naprosto vážně, došlo mi, že to není vtip. Že moje dcera skutečně chodí s dívkou.
Bylo to pro vás šokující?
Bylo. Přestože jsem to už nějakých osm let teoreticky věděla, najednou jsem měla pocit, jako by mi to teprve poprvé oznámila. Později jsme ve dvou o tom měly debatu. Dcera se prý roky cítila ukřivděná v tom, že ji neberu vážně a prý se bála, jak přijmu její partnerku. Mě to ale vůbec nenapadlo – nad tím přemýšlet. To nedorozumění mezi námi bylo opravdu velké. Až teď mám pocit, že jsme si konečně blízké. Předtím jsme spolu jenom válčily. Ona mě provokovala, já ji neustále nějak směřovala a bylo to napjaté. To se synem a druhou dcerou jsem to měla vždycky mnohem snazší. Starší dcera je prostě komplikovanější osobnost a jsem opravdu ráda, že jsme prolomily to napětí mezi námi. Bylo náročné a nutilo mě neustále pochybovat o mých rodičovských schopnostech. Kolikrát už jsem si říkala, že dcera je prostě nejstarší, tak jsem asi z nedostatku zkušeností na ní napáchala největší výchovné omyly. Za to, jak je to teď, jsem moc ráda. Zbavilo mě to spousty vnitřních výčitek.
