„Můj pracovní pohovor byl nedobrovolným coming outem,“ popisuje úskalí hledání práce, ale i přijetí LGBT lidí ve školství učitelka – lesba
Odlišná sexuální orientace ve školství docela dlouho platila za poměrně ožehavé téma, přetrvává tato situace i dnes?
Já to asi nedokážu úplně komplexně posoudit. Hodně záleží na konkrétním pracovním kolektivu. V mém předešlém zaměstnání nebylo prostředí zrovna vstřícné. Stačil jeden člověk k tomu, aby nastavil velmi negativní atmosféru v celé škole. Na druhou stranu minimálně na střední škole, na které působím nyní, jsou už studenti na prahu dospělosti, jsou obvykle informovaní, otevření. Ale opět – může záležet také na typu školy a studentech, kteří ji navštěvují. Jiná může být také situace v předškolním vzdělávání nebo na prvních stupních základních škol, tam přeci jen mohou ještě rodiče třeba nějak citlivěji vnímat především učitele – gaye. Mám ale také kamaráda gaye, který je přímo ředitelem školy. A je otevřený a velmi oblíbený nejen mezi kolegy, ale i mezi studenty a rodiči. Ono je to asi klišé, ale všechno je o lidech, o konkrétních lidech.
Zmínila jste, že ve vašem předešlém zaměstnání nebyly poměry zrovna LGBT-friendly. Mohla byste to konkretizovat?
Možná se to bude zdát paradoxní, ale ačkoliv jsem působila na střední zdravotnické škole, z úst tamní výchovné poradkyně pravidelně zaznívalo, že homosexualitu je možné léčit. A ne, nebylo to v pravěku, ale před necelými deseti lety (smích). Podala jsem výpověď a po čase mě vlastně zahřálo u srdce, když jsem se od bývalého kolegy dozvěděla, že místo mě nastoupila učitelka, která – ač sama hetero – byla natolik progresivní, že se díky ní i někteří studenti po čase vyoutovali. Ovšem chodili se svěřovat jí, což výchovná poradkyně velmi těžko nesla…(smích).
Pracovní trh se v dnešní době zdá být docela otevřený, uvažovala jste vy sama někdy nad tím, že by to, že jste lesba, mohla být pro vás překážka třeba právě při hledání práce nebo následně v pracovním kolektivu?
O mé orientaci v předchozím zaměstnání někteří kolegové věděli, někteří ne. To, že žiju s partnerkou, samozřejmě na potkání nikomu nevyprávím a nedělala jsem to ani v práci. Ale když třeba přišla mimoděk řeč na „manžela“, obvykle jsem nikdy nijak „nemlžila“ a prostě na rovinu řekla, jak se věci mají. Je ale fakt, že poté, co jsem podala výpověď na předešlém místě, hodně jsem právě na základě zkušenosti s tamní výchovnou poradkyní začala uvažovat o tom, že by moje orientace mohla být problém. Protože i dnes je možné setkat se s řadou předsudků. Takže jsem skutečně při hledání nové práce v sobě dost řešila, jestli jít s pravdou rovnou ven, nebo raději ne.
A jak to dopadlo?
Nakonec dobře, ale na vlastní kůži jsem opět po dlouhé době poznala, jak nekomfortním situacím musíme na rozdíl od hetero lidí čelit. Totiž – když jsem běžela na pohovor, mimoděk jsem se zmínila, že se zrovna stěhuji do většího bytu. Následný dialog byl vlastně takovým nedobrovolným coming outem, můj potenciální zaměstnavatel se mě totiž konverzačně zeptal, proč potřebuji větší byt. A já po pravdě odpověděla, že se mi právě narodilo dítě. Následoval velmi pátravý pohled, jelikož jsem rozhodně nevypadala na to, že bych zrovna porodila, nemluvě o tom, že bych logicky v takovém případě jistě neměla zájem o nové zaměstnání. Tak jsem tedy dodala, že dítě porodila má partnerka, a čekala, jaká bude odezva. Můj – dnes už skutečně šéf – tehdy naštěstí jen nevzrušeně odvětil, že mi gratuluje, a tím diskusi na toto téma ukončil.
V dnešní době se lze setkat až s určitou mírou odporu vůči šíření informací o odlišné sexuální orientaci/genderové identitě v rámci školního vyučování. A v zahraničí dokonce tato praxe stála některé angažované pedagogy práci. Jak k tématu přistupujete vy?
V prvé řadě musím říct, že obecně jsem se sama nesetkala s nějakými nařízeními, která by určovala, o čem se studenty mluvit, a o čem ne. Je sice pravda, že jsem celý život působila na střední škole, kde jsou přeci jen již studenti starší, ale na žádné související problémy jsem nenarazila. Na druhou stranu, dnes jsou lidé skutečně docela hodně citliví na to, co je jejich dětem ve škole prezentováno – a možná, že určitý druh LGBT osvěty z úst někoho, kdo je hetero, působí navenek přeci jen jinak, než když se o něco takového snaží otevřený gay nebo lesba…
O vaší orientaci studenti vědí?
Ne. Osobní život se snažím před nimi nijak nerozebírat. A je fakt, že stejně to mají v podstatě všichni moji gay/les přátelé, kteří také ve školství působí. Mnozí z nich o své orientaci nemluví ani před pracovním kolektivem.
Není ale takové skrývání se nakonec docela vyčerpávající a psychicky náročné?
To máte pravdu. Vlastně už to, že jsem sama při hledání práce vůbec uvažovala o tom, jestli otevřeně říct, jaká je moje situace, je něco, co hetero lidé jistě neřeší. Stejně nepříjemně jsem se cítila i na pohovoru, dokud nebylo jasné, že zaměstnavatel je v pohodě. A to se mi opravdu ulevilo. Jsem nakonec ráda, že v současné práci o mé orientaci a rodinné situaci mí kolegové a kolegyně vědí. Mohu se s nimi bavit bez obav a otevřeně, nemusím přemýšlet nad tím, abych se nějak „neprořekla“, což jsem v určitém slova smyslu zažívala na předešlém pracovišti. Jinak totiž musí být člověk opravdu stále ve střehu. A pokud má třeba protějšek, tak aby se i bál potkat v jeho doprovodu někoho mimo školu. Na druhou stranu – navzdory jedné mojí negativní zkušenosti – si myslím, že minimálně za posledních deset – patnáct let se toho hodně změnilo. A když se člověk odhodlá, že bude otevřený, víceméně se dočká spíš různé míry přijetí než nějaké negativní reakce. A to je určitě dobře. Vlastně i ta práce se pak odvádí mnohem radostněji a řekla bych, že se to promítá i do kvality pracovního výkonu.
