Nadávky a postrkování: Šikana na střední měla větší dopad na agresora než na oběť. Dnes jsou muži v kontaktu a žijí podobné životy
Nedávno jsme zveřejnili rozhovor s mužem, který se považoval za vašeho středoškolského tyrana. Na vás nám dal kontakt přímo on sám, takže jste ve spojení, že ano?
Jsme. Ne, že bychom se vídali co čtrnáct dní na drink, ale normálně jsme se propojili na sítích, sem tam si lajkujeme fotky a mluvili jsme o nějakém třídním srazu, který bychom spolu mohli zorganizovat na mojí chatě.
Máte chuť pozvat bývalé spolužáky na svou chatu? Přesto, že jste měl údajně být šikanovaný?
Já to tak nevnímám. Střední škola je těžká pro všechny. Ano, uznávám, že na jednu stranu chci vidět, jak dopadli ti, co se nade mě povyšovali a mé ošklivé JÁ se těší na to, až se posadí u mého nádherného krbu a budou si stěžovat na svoje rozvody a hypotéky, ale to je spíš taková menší – škodolibá – část mé povahy. Zbytek je prostě jen zvědavý, jak se komu daří. Rád pořádám akce a zvu si k sobě lidi. Tak proč nepozvat ty, které jsem znal jako kluk.
Muž, se kterým jsme vydali rozhovor, měl za to, že vás šikanoval a že se vám teď – jako dospělý – musí omluvit. Spojil se s vámi, ale vy jste omluvu nejen nečekal, ale vlastně jste ani neměl dojem, že by měla přijít. Jak je to možné?
Nebyl na mě úplně milý, to je pravda. Připravil mi těžší chvilky, ale ne proto, proč si myslel. Já nejsem typ, co se rozsype, když mě napálí míč při vybíjené nebo proto, že do mě někdo strčí ramenem, jak vám vyprávěl. A že mi nadával do buz*y, te*louše nebo i hůř? Tehdy mě to sice bolelo, ale zpětně si člověk uvědomí, že děti jsou nejkrutější. Všichni se vyvíjíme a nemám vztek na dospělého chlapa kvůli tomu, jak se choval, když byl v pubertě. Já v pubertě myslel, že budu slavný jako Spice Girls a měl jsem i natrénovaný tanec, který bych dodnes určitě zvládl, jak moc jsem to piloval. (smích) Všichni jsme byli divní a mimo realitu.
Co myslíte tím, že vám přeci jen připravil těžké chvilky?
Já jsem do něj byl hrozně zamilovaný! (smích) Ale to nesmím říkat nikde veřejně, protože teď žiju s partnerem, kterého jsem poznal už na střední škole. Měli jsme nějaké přestávky, ale začali jsme si už jako hodně mladí a přišli jsme spolu i k první zkušenosti. Kdyby zjistil, že se mi tolik líbil někdo jiný, hrozně by se naštval a já se vlastně nedivím.
„Hrozně zamilovaný“ zní, že to bylo opravdu intenzivní!
To bylo! Choval jsem se jako blázen. Ani nevím, jestli vám to mám vyprávět… (smích)
Budu ráda…
No dobře, já vám to řeknu. Já jsem se opravdu hodně snažil, abych mu byl nablízku. Takže jsem často o přestávkách chodil po chodbách a hledal ho, kde zrovna je, abychom na sebe mohli narazit. Při hodině jsem na něj zíral zezadu. Měl takové drobné chloupky na krku a mě vždycky strašně lákalo si na ně sáhnout! Vím, že to zní strašně…
Sáhl jste si někdy?
Nesáhl, protože by mi nejspíš zlomil ruku – toho jsem se bál. (smích)
Jak jste mu ještě nadbíhal?
To bylo pořád něco. I na školních výletech jsem se snažil chodit v jeho blízkosti a aspoň poslouchat, když se s někým bavil. Pamatuju si, jaký jsem měl zážitek, když jsem mu mohl půjčit propisku a vyprávěl jsem to kámošce dokola snad tři hodiny. Byl jsem úplně posedlý!
I přesto, že k vám nebyl přívětivý?
Já myslím, že částečně i právě proto. Já jsem vždycky chtěl věci, které nemůžu mít. Navíc na něm bylo vidět, že je gay, jen to ještě nevěděl, nebo si to nechtěl přiznat. Můj gay radar mi bil do hlavy jako o závod. Byl jasnej!
Naznačil jste mu svou náklonnost někdy?
Snažil jsem se na něj usmívat nebo být milý. Taky jsem mu párkrát napsal od kamarádky z telefonu, ale on na to odepsal jen jednou, když se zeptal, kdo jsem. A když jsem mu na to neodpověděl a začal jsem flirtovat, ať si na to přijde sám, vykašlal se na to a začal zprávy z toho čísla ignorovat.
Přiznávám, že mě to hodně ničilo. Myslel jsem na něj pořád, a to i v době, kdy jsem už měl přítele a byli jsme spolu vlastně spokojení. Vždycky jsem si představoval, jaké by to bylo, kdybychom se dali dohromady. Nevadilo mi ani, že mě trápil. Měl jsem za to, že mi věnuje aspoň nějakou pozornost a že je na mě zlý proto, že neumí projevit city nebo se stydí, protože coming out není pro každého tak snadný jako pro mě. Moje rodina je skvělá, nikdo to nikdy neřešil a vlastně jsem to ani nemusel nějak zvlášť oznamovat. Byl to úplně běžný den, když jsem prvně naznačil něco o tom, že se mi líbí kluci. Podle mě to rodiče i ségra na mně poznali dřív než já. Ale ne každý má takové štěstí.
Takže na vás opravdu šikana nezanechala žádné následky?
Já si myslím, že je důležité, jaké má člověk zázemí. Šikana je strašná věc, nesmí se podceňovat a je pár momentů, které si s sebou nesu, ale neovlivnilo to můj život. Za to vděčím rodině, která mě vždycky podpořila a v ničem mě nenechala. Nechci znít pateticky, ale když se máte na koho obrátit, jde vydržet všechno. Děti nebo lidé obecně, když se dostanou do těžké situace a nevidí z ní cestu ven, jsou v háji. To musí být strašné. Já jsem všechno probíral s mamkou a se ségrou. A někdy i s tátou, který sice není moc na mluvení, ale když přišlo na krizi, nikdy mě neodbyl. Když jsem prožíval některé situace, které by se daly považovat za šikanu, vždycky se mi doma udělalo líp a došel jsem k tomu, že ten člověk na druhé straně je určitě ještě víc nešťastný, než jsem já. Že spíš on potřebuje pomoc se svojí zlobou. A měl jsem pravdu. Co vím, je z něj teď stejná buz*a, jako jsem já a vlastně žijeme dost podobné životy. (smích)
