Filip Titlbach: „Jako gay vyrůstající v devadesátkách mimo velká města jsem se setkal se šikanou a homofobií, prožil jsem si pár facek, spoustu urážek a hodně niterné bolesti“

Filip Titlbach je jedním z těch, o nichž by se dalo říci, že navzdory relativně nízkému věku dosáhli poměrně velkých úspěchů. Na kariéře novináře začal pracovat již za středoškolských studií a nakonec ji upřednostnil i před univerzitním vzděláním. Působil v rozhlase i tisku a za svou práci již obdržel také různá ocenění. Aktuálně se věnuje tvorbě zpravodajsko-publicistického podcastu Studio N a pod hlavičkou Deníku N také před nedávnem vydal knihu rozhovorů s queer lidmi, která se stala bestsellerem. Za zrovna „úspěšného“ se přesto v mnoha ohledech nepovažuje…

Nedávno vám vyšla kniha „Byli jsme tu vždycky, která se zaměřuje na životy queer lidí v Česku. Nenapadlo vás ale – i ohledem na vaše pracovní zkušenosti – zabývat se specificky i postavením LGBT lidí v médiích? 

Myslím, že novináři referují sami o sobě až moc. Jelikož média mají stále zásadní moc při tvorbě veřejného mínění, připadalo mi důležitější z kritického pohledu popsat, jakým způsobem ona sama queer lidi rámují. V rámci celé jedné kapitoly se snažíme s mou bývalou kolegyní z Českého rozhlasu Bárou Šichanovou rozklíčovat, proč čeští novináři často LGBTQ lidi exotifikují a sexualizují.

K jakému závěru jste tedy v této souvislosti s Bárou Šichanovou dospěli?

Novinařina jako taková obecně sklouzává ke zjednodušování, což je logické, protože není v jejích silách obejmout svět komplexně. Vzniká tak instantní realita, částečný obraz, který ale nikdy nemůže odrazit celou skutečnost. Novináři by měli odhadnout, do jaké míry ještě lze to které téma zjednodušit, aby bylo srozumitelné a co nejvíce se blížilo pravdě. Když ale novinář nějakému tématu nerozumí a ani se nechce vzdělat, hrozí, že se velmi lehce sveze na vlně vlastních předsudků. Některá média navíc používají clickbaitové titulky, aby oslovily masy a vzbudily emoce – zvlášť ty negativní, které přitahují pozornost. To pak vede k tomu, že u témat, která můžou být pro část společnosti dráždivá, ještě přitopí pod kotlem…

Problém jste identifikovali – existuje ale nějaké jeho efektivní řešení?

Existuje, jen to chce po novinářích vynaložit určitou energii, opustit rámce stereotypního myšlení, vzdělávat se a zapojit lidskou citlivost. Částečně to i souvisí s tím, že česká média většinou – a čest výjimkám – vedou bílí starší heterosexuální muži. Nerad bych, aby to znělo jako negativní nálepka, já je mám ve skrze rád (smích), je to čistý popis stavu, z nějž plyne, že určitá skupina lidí s jednou životní perspektivou nastavuje agendu a má dominantní hlas při formulaci problémů. Na druhou stranu ale znám i skvělé šéfredaktorky, šéfredaktory, editorky i editory, kteří jsou citliví, naslouchají a důvěřují lidem, s nimiž nesdílí stejnou zkušenost, a dokážou porozumět důležitosti takových témat.

V prosazování diverzity na pracovišti v Česku zatím zrovna „přeborníci“ nejsme. Různé výzkumy navíc naznačují, že konkrétně LGBT lidé v zaměstnání ze strachu z diskriminace nebo verbálních útoků často to, kým jsou, raději skrývají. Jaká je vaše vlastní zkušenost?

Já jsem měl v novinařině – až na pár výjimek – vždycky velké štěstí na kolegy. Nicméně je fakt, že v rámci menšinového stresu jsem si nikdy nepřestal klást otázky, jestli nebude to, s kým žiju, problém, jestli se znovu nesetkám se šikanou… člověk se prostě na základě negativních zkušeností naučí vyhodnocovat rizika a je v různých sociálních kruzích opatrný. Druhou věcí jsou pak reakce. Když jste jakkoliv společensky exponovaná osoba, tak se vás samozřejmě týká veřejná kritika. To je v pořádku, s tím je nutné počítat a patří to i k dané práci. Ale pokud jste navíc otevřený gay, často se negativní reakce stáčí osobním směrem a čelíte dost odporným narážkám, které se týkají jen a pouze toho, kým jste, rozhodně ne vaší práce. To by do civilizované společnosti patřit nemělo.

Zmínil jste menšinový stres a „negativní zkušenosti“ – když ne v práci, kdy to, že jste otevřený gay, znamenalo problém?

Moje story je dost symptomatická. Stejně jako mnoho LGBTQ dětí, které vyrůstaly v devadesátkách mimo velká města, jsem se setkal se šikanou a homofobií, prožil jsem si pár facek, spoustu urážek a hodně niterné bolesti. Úlevou pro mě bylo až prostředí na gymnáziu a pak při studiích v Olomouci, kde jsem nikoho neznal a začal být víc sám sebou. Je mi líto, že podobné příběhy někdy člověk slyší i dnes. Moc bych si přál, aby nic podobného už nikdo nemusel zažívat, abychom se zbavili stresujících coming outů, aby policie dokázala efektivně řešit hate crimes, aby si lidé na právní a společenské úrovni byli rovni a aby homofobie, bifobie, transfobie a queerfobie byly odsouzeníhodné a ne považovány za projev rádoby hrdinských činů, jimž stále část společnosti tleská.

Pánové, voňte jako pořádní (zpocení) muži! Pocení má řadu skvělých výhod, a to nejen pro vaše zdraví, ale i sexuální život a práci26. 9. 2022

Ačkoliv vaše startovní pozice byla z jistého hlediska nerovná, váš profesní životopis naznačuje, že i navzdory tomu jste poměrně úspěšný – nebo ne?

Myslím, že se těžko zobecňuje, co je to vůbec úspěch. Pro někoho je to vzdělání, pro jiného kariéra, peníze na účtu, společenské postavení nebo třeba založení fungující rodiny. To, že něčemu dáte v životě prioritu a podaří se vám to, neznamená, že v očích ostatních budete považována za úspěšnou. Třeba mě může část společnosti vnímat jako neúspěšného, protože jsem nedokončil studium žurnalistiky. Pro mě bylo v té době stěžejní naučit se novinářské řemeslo a užít si studentský život. Z dnešního pohledu jsem rád, že jsem tehdy ten čas využil přesně takto. V souvislosti s úspěchem tedy není důležité, jak váš úspěch hodnotí druzí, ale to, jak ho hodnotíte vy sama – a není to vždycky jednoduché, odfiltrovat názory a nároky okolí od těch svých. V mnoha oblastech svého života ale nejsem úspěšný ani podle vlastních měřítek…

My bychom se sice měli bavit o úspěších, ale mě teď mnohem víc zajímá, co považujete za váš největší neúspěch…

Jenom jeden? (smích) Mám pocit, že můj život je řetězem neúspěchů, náhodných úspěchů, na kterých nemám vlastní přičinění, a některých momentů, k nimž jsem došel díky vlastní píli. Jeden z neúspěchů, který považuju za zásadní, je práce sám se sebou. Hodně failuju a neustále se učím dávat si pozor na duševní zdraví. Taky jsem občas dost líný v případě, že mi pro daný úkol schází motivace. Opravdu neúspěšný jsem i ve sportu, tuším, že jsem byl dokonce první v historii sokolovského gymnázia, kdo měl na vysvědčení čtyřku z tělocviku. A občas mi dělá problém i nastavování pracovních hranic. V médiích je to dost složité. Když jsem pracoval ve zpravodajství Českého rozhlasu, naprosto jsem vyhořel, a dokonce jsem sebou vyčerpáním „seknul“. Neúspěchy jsou ale stejně důležité jako úspěchy, vracejí vás nohama na zem, ukazují vám vaše vlastní limity a člověk je pak díky nim pokornější.

Nejhorší čtvrtrok života: Čekání na test na HIV byla pro muže z Klatovska noční můra. Výsledek úplně od základů změnil jeho život26. 9. 2022

Jste už několikátý z řady „úspěšných třicátníků“, který mluví o pracovním vyhoření – to je ale obvykle připisováno spíše starším generacím. Že by to byla právě ta „cena za úspěch?

Třicátníků? Já vyhořel už krátce po dvacítce. Je ale pravda, že jsem začal pracovat dost brzy, psal jsem do novin, už když mi bylo 16. Svět je dnes závratně rychlý, sociální sítě to ještě znásobují a dnešní člověk tak měří svou vlastní hodnotu výkonnostními parametry, nastavuje si nereálná očekávání, nedokáže si určit hranici pro práci a odpočinek, a když přestane poslouchat signály vlastního těla, řítí se do průšvihu. Myslím, že se úspěch přeceňuje. Sami sebe občas kvůli jeho dosažení dostáváme do pasti, klademe na sebe nesmírně vysoké nároky jen proto, že vidíme, jak jsou úspěšní druzí. Ti přitom ve svých vlastních očích vůbec úspěšní být nemusí. Jenže o neúspěších, o těch se veřejně nemluví. 

Filip Titlbach

Již během studia na gymnáziu přispíval texty do Sokolovského deníku, který v době studia žurnalistiky na UPOL vyměnil za regionální redakce MF Dnes a Českého rozhlasu. V rozhlasové kariéře pokračoval několik let i v Praze, kde působil jak v redakci zpravodajství ČRo, tak i na Radiu Wave. V roce 2019 získal mj. hned dvě ocenění v rozhlasové přehlídce Report, jedno za publicistický příspěvek o homofobii v Česku. Od roku 2019 působí v redakci Deníku N jako editor a věnuje se také tvorbě podcastů Studio N, za které byl nominován na Křišťálovou lupu a Novinářskou cenu. V únoru letošního roku vydal knihu Byli jsme tu vždycky zachycující životy současných queer lidí v Česku. 

Filip Titlbach
Foto: Filip Titlbach / se svolením
Zdroj: Mirka Dobešová