„Teplí museli z domu, tak jsem chtěla být většinová,“ popisuje cestu ke coming outu nevidomá Romana z Talentu. Dnes plánuje rodinu s partnerkou
Romano, v sobotu vás mohli diváci vidět v pořadu Česko-Slovensko má talent, kde jste předvedla, že si ze svého handicapu opravdu nic neděláte, tedy kromě legrace. Je vám tento přístup vlastní odjakživa, nebo jste k němu musela nějak dospět?
Určitě jsem se k němu musela propracovat. Já jsem odmalička vyrůstala jako každé jiné dítě, běhala jsem venku se „zdravými“ kamarády, ale v pubertě se to zlomilo a já jsem si začala uvědomovat, jak jsem jiná. S tím, že jsem prostě divná, jsem se začala uzavírat do sebe a taky jsem se velmi různě hledala a byla dost nesnesitelná (smích) – vyzkoušela jsem víru, různé frajeřiny, alkohol. Ale nějaké to smíření se, to přišlo až po dvacítce, tehdy jsem začala brát život a sebe sama s humorem a recesí. Takže jsem k tomu jednoduše musela dorůst. Dnes všichni v mém okolí vědí, že jsem prostě tak trošku „praštěná“. (smích)
Vaše vystoupení porotu oslovilo a vy jste postoupila do dalšího kola – uvažujete o pěvecké kariéře, nebo bylo vaším cílem i něco jiného?
To vás možná překvapí, ale kdybych si sem tam mohla někde „brouknout“, byla bych moc ráda. Pár příležitostí jsem už dostala, zpívala jsem třeba v Olomouci na plesech Dobrého místa pro život. Ale těch aspektů kromě samotného zpěvu samozřejmě bylo mnohem víc. Kromě toho, že ráda zpívám, jsem chtěla ukázat, že člověk s handicapem nesedí v koutě a jen doma fňuká. A taky že stejnopohlavní páry jsou úplně stejné jako páry heterosexuální. Dokážeme se radovat, být šťastné, pyšné, prostě tu jsme a jsme úplně normální.
Zrovna ve vašem případě se „sešel“ handicap ještě s odlišnou orientací, již z toho, co jste teď popsala, soudím, že zrovna pozitivního přijetí ve společnosti se vám nedostává…
Je pravda, že s přítelkyní se nám zdá, že společnost stále tvrdí, jak něco toleruje, ale když dojde na věc, skutek utek. Vládne tu sice tolerance, ale ne inkluze. Pořád jen někoho tolerujeme, vozíčkáře, lesby, gaye, ale jakmile mi – jako nevidomé – má dát někdo práci, je z toho hned vykolejený. Ale zase musím říct, že s partnerkou nenarážíme na to, že by se k nám lidé v okolí chovali ošklivě, to ne.
Takže zaměstnání v oboru, který jste vystudovala, tedy v sociální práci, se vám nedaří najít proto, že jste nevidomá?
Protože jsem nevidomá a potenciální zaměstnavatelé jsou zase moc zahledění do sebe. (smích) Hraje v tom roli samozřejmě strach z neznáma, neochota opustit svou komfortní zónu. Ono pracovní místo pro člověka s handicapem totiž znamená – byť třeba jen drobné – úpravy na pracovišti. A to už je problém. Lidé nechtějí dělat něco, co nikdy nezkusili. Já se přitom žádné práce nebojím, reagovala jsem i na inzerát na prodavačku v sex shopu. Kdyby se na ty regály nalepily popisky a já tak věděla, co kde je, vlastně by to, že nevidím, mohla být pro zákazníky velká výhoda. Nemuseli by se stydět. (smích). Nakonec to ale nedopadlo. Dnes pracuju jako masérka, ale je to velice fyzicky náročné, do budoucna jsem ochotná dělat vlastně cokoliv, s prominutím klidně i „hajzlbábu“, ale to místo bych stejně nedostala, protože bych přeci ty záchody neuměla umýt dobře… (smích)
A není důkazem toho, jak dokážete v běžném životě fungovat, i to, že jako nevidomá bez problémů zvládáte výchovu syna – dnes sice s vidící partnerkou, ale dříve s nevidomým mužem?
Ono je to pro lidi, kteří tu zkušenost nemají, docela nepochopitelné. A řada se jich na to, jak jsem to zvládala, i ptá. Je to přitom úplně normální! Fungovala jsem – a funguju – jako úplně běžná máma, člověk má ruce, má uši, má nos. Má dokonce i tváře – během covidu jsem totiž zjistila, i když to může znít neuvěřitelně, že hodně věcí vnímám právě i tvářemi, vycítím mimiku lidí. Když ale lidé měli roušky a roušku jsme měla i já, měla jsem pocit, že do nich nevidím, jak chci. Tohle poznání ale přišlo taky až po coming outu, dřív jsem byla hodně zavřená do sebe.
V tuto chvíli do rozhovoru vstupuje Romanina partnerka Dana a se smíchem dodává. „Je to tak, já když se na ni šklebím, Romča to pozná!“
Zatímco o zrak jste přišla kvůli umístění do inkubátoru záhy po narození, k poznání, že vás přitahují ženy, jste došla až téměř před čtyřicítkou – do té doby jste žila s mužem. Kdybych se držela vašeho černohumorného přístupu k životu, musela bych se zeptat, díky čemu jste takto „prozřela“? A jak vlastně váš coming out probíhal?
Já říkám, že mě v inkubátoru přihřáli. (smích) Reálně jsem ale měla těch coming outů vlastně několik a ve fázích. Už asi od svých 16 let jsem se uzavírala do sebe a utíkala do knih a snů, v nich totiž člověk mohl všechno. A mně se zdály sny o ženách. Samozřejmě, že jsem se za to nenáviděla, vztekala se. I když mi pak na střední škole třídní radila, ať jdu tam, kam mě srdce táhne, bylo to těžké. Byla jsem z vesnice, kde platilo, že kdo je teplej, musí z domu. Informace v té době prakticky nikde nebyly, natož pro nevidomé. Tak jsem se rozhodla, že budu většinová…
Většinově jste se tedy vdala a porodila syna. A následně se – vlastně taky většinově – s mužem rozvedla… Jak na to, že jste lesba, reagovalo vaše okolí?
Byl to celé dlouhý proces. Každý, kdo si myslí, jak snadné to je a že je třeba homosexualita nějaký rozmar, by si to měl sám zkusit. Ten pocit, kdy se nenávidíte, proklínáte, nechcete se na sebe ani podívat, bojíte se zklamat okolí… U mě pak proběhla přirozená selekce, někteří blízcí včetně rodiny mě zavrhli a reagovali slovy, co jsem to za matku. Dnes se tomu všemu už jen směju, ale měla jsem i velmi zlé myšlenky, kdy jsem opravdu chtěla nebýt. Ničeho ale nelituju.
Podporu rodiny tedy nemáte?
Své rodiny ne. Říkám si, že rodinu si člověk sice nevybere, ale má ji proto, aby sám byl lepší. Kromě toho jsem ale měla velké štěstí, můj bývalý muž byl ten, kdo mě po 12 letech manželství podržel a řekl mi, že za to nemůžu. Zatímco celá moje rodina mě odkopla, rodiče bývalého muže jsou ti, kdo jsou v kontaktu se mnou i s mojí stávající partnerkou Danou. Je to paradox, vždyť oni mě mohli roznést na kopytech! A stojí za námi i můj bývalý manžel a jeho nová žena. Dokonce ve svém okolí šíří osvětu, i když zrovna on by měl nárok na to být zapšklý a třeba mě vzít po hlavně motykou… (smích)
A jak se vypořádal se situací váš syn?
Tomu moc pomohl coming out Kovyho. Ptal se mě, jestli jsem byla taky tak smutná a nešťastná, prý jsem hodně brečela, když byl malý. Postavil se k tomu tak, že to podle mého názoru není syn, ale anděl. Dnes nás brání, i když moje vlastní rodina tvrdí – doslova – že z něj „vychováme růžového buzeranta“.
Váš rozvod proběhl sice kvůli tomu, že jste lesba, partnerku jste si ale samozřejmě teprve musela najít. V heterosexuálním světě – ač se to mnozí snaží popírat – sehrává roli i vzhled a vizualita. Čím se řídí nevidomí?
Když člověk nevidí, těžko jen tak někoho na ulici osloví, to je pravda. V minulosti jsem si říkala, že budu prostě s tím, kdo o mě zakopne, doslova. (smích) Jinak má ale každý člověk svůj niterní vkus, co ano a co ne. Samozřejmě mám i já pojem o fyzickém vzhledu, vím, že kdybych vedle sebe měla hubeňoučkou kočku, tak budu mít mindrák. Takže pro mě jsou ideální ženy „krevo a mlíko“. Důležitý je pro mě taky hlas a vůně, kterou je protějšek obklopen. Osobně jsem se třeba dlouho trápila také tím, že nemůžu s partnerkou udržovat oční kontakt, někteří nevidomí mají hezké oči, ale u mě zub času hlodal a ten problém je patrný, hodně mě to trápilo. Naštěstí Danuška je moc vnímavá a vše si nahrazujeme gesty a doteky. Ale kdybych měla uvést jedinou věc, která pro mě při hledání partnerky sehrává tu největší roli, je to hezký vztah k mému synovi.
Ve své partnerce Daně jste zjevně našla přesně tu ideální ženu. Tedy nezbývá než se zeptat – jaké máte do budoucna plány?
Dana: Zásnuby už proběhly, oproti tomu, jak jsme si to naplánovaly, dokonce i na Valentýna (smích)…
Romana: …takže nejdřív plánujeme svatbu a pak bychom si přály mít spolu rodinu – naši holčičku! (smích)
