ČT uvedla novou doku-sérii o lidech procházejících změnou pohlaví. Aktivistům nejspíš praskne cévka a konzervativci budou kvičet nadšením
„Můj milý hochu, prosím, nepřisuzuj mi žádnou nálepku – nezařazuj mě do žádné kategorie dřív, než mě poznáš,“ říká jedna z postav románu Johna Irvinga V jedné osobě, jenž tematizuje nejen problematiku odlišné sexuální orientace, ale i genderové identity a změny pohlaví. Možná to by mohlo být i hlavním poselstvím, které nový počin z dílny ČT nese, kdyby ovšem těmi nálepkami nemetal do všech stran. A ty, které pak na jednotlivých protagonistech ulpí, nijak nereflektoval.
Problém první: ach ty termíny
Nová dokumentární (šestidílná) série z dílny České televize zachycuje životní příběhy šesti trans lidí, kteří procházejí různými fázemi tranzice. Již v úvodu pak z úst sexuologa Petra Weisse zaznívá, že „co se týká vzniku transsexuality, to zatím nevíme, předpokládáme ale, že základní dispozice jsou vrozené, jsou biologického charakteru a není to tak, že by si to člověk sám vybral.“ To je sice poučné, ale historicky zakonzervovaný termín „transsexualita“ v zahraničním diskursu již dávno přestává být užíván, stejně jako „homosexualita“ (která má paradoxně se „sexualitou“ na rozdíl od „transsexuality“ alespoň něco společného). A např. na webu americké nevládní mediální organizace GLAAD je možné dočíst se, že „transsexualita je zastaralý termín, který vznikl v lékařských a psychologických komunitách. Zatímco gay a lesbická komunita odmítla označení ´homosexuálové´ a nahradila jej termíny gayové a lesby, transgender komunita označení ´transsexuálové´ nahradila označením transgender.“ Jak GLAAD ve svém „slovníčku“ doporučuje, termín „transsexuál“ by měl být užíván k popisu lidí jen tehdy, pokud jej užívají oni sami – a nejlépe v podobě transsexuální žena nebo transsexuální muž. (Nemluvě o tom, že jako „transsexuálové“ se vymezují často jen ti, kteří prošli změnou pohlaví, tedy tou chirurgickou zahrnující i sterilizaci, což na rozdíl od Česka v řadě zahraničních zemí dávno není nutné – v tomto ohledu, minimálně zatím, ČT mlčí a nijak se k velmi sporné praxi nevymezuje).
Možná se nyní najdou škarohlídi, kteří budou argumentovat tím, že dnes si každý vymýšlí pojmenování, jaká se mu zlíbí, a že se jedná o módní trend. A že přeci není povinností médií, natož lékařů, podléhat módním vlnám. V zahraničí se ale termín „transgender“ začal objevovat už v dobách, kdy si lidé v Česku (resp. tehdy Československu) mohli o nějaké tranzici nechat leda tak zdát (rozdíly mezi výrazy pak shrnuje např. i tento text)… A bohužel i obsazení postů určitých „arbitrů“ a lékařských autorit v pořadu nastavuje české sexuologii docela nelichotivé zrcadlo: stále titíž, chtělo by se říci. Jako by svět (tedy, svět ne, jen Česko) a samotný obor zamrzl a v podstatě nic se neměnilo (a měnit se ani nemohlo).
Problém druhý: podprahové škatulky
Pokud by měla být hodnocena pestrost respondentů, rozhodně by si tvůrci pořadu zasloužili jedničku s hvězdičkou. Lidské osudy mohou být samozřejmě velmi různé a kruté. Jen se při trošce kritického zhodnocení nelze ubránit tomu, jaký dojem si z některých prezentovaných skutečností mohou odnést ti, kteří by měli celou sérii zhlédnout nejnaléhavěji: tedy ta část populace, která považuje trans lidi za nějak narušené. Trojici mladých trans lidí totiž tvoří dívka (Adriana), jejíž matka zemřela velmi mladá, vychovává ji tak její teta (a otce vídá minimálně, jelikož je z Filipín), a dva chlapci (Toby a Edward), kdy prvního matka opustila a otec, který jej vychovával, zemřel, a druhý byl v dětství adoptován (ano, nyní mohou konzervativci začít kvičet, že vše je jasné: dětem chyběla tradiční rodina a vzor matky a otce!). Nepatrně lepší je zastoupení „starších“ trans žen, mezi nimiž ale figuruje pro změnu respondentka lapená v dluhové pasti a žijící dlouhodobě na ubytovně.
Na druhou stranu, co je nutné uznat, je velmi pozitivní zachycení přijetí mladého adoptovaného trans chlapce Edwarda jeho silně věřící rodinou. Ačkoliv on sám přiznal, že kvůli víře se dlouho rozhodoval, jestli rodičům o své identitě říct, reakce příbuzných byla nad očekávání pozitivní. „Pána Boha jsme prosili, aby nám vybral to dítě, které k nám patří,“ shrnula pak situaci na kameru Edwardova maminka. A jeho strýc Pavel Šimek, který je duchovní, pak reaguje i na to, že se Edward jako dítě (tehdy Karolína) často modlil za to, aby se ráno vzbudil právě jako chlapec. „Když se dítě modlí, aby se ráno probudilo a bylo chlapečkem. To mě až dojímá. Pak přijde to neskutečné zklamání, ráno vstane a je zas jen holčička. Má strach se o to podělit, někomu říct, že je jiné. Co vše se v tom dítěti musí odehrávat? Proto mám neskutečnou úctu k bojům těchto lidí,“ vysvětluje.
Problém: Kdo je kdo?
Bez ohledu na to, nakolik se tomu kterému divákovi budou osobní příběhy šestice trans lidí líbit, dokument docela výstižně poukazuje na celou řadu rovin nepochopení a nepřijetí (možná záměrně, možná ne – minimálně v prvním díle ale žádná reflexe nezaznívá). Zatímco zavrhnout ty, kteří svému dítěti sdělí, že by bylo lepší, kdyby se vůbec nenarodilo, je poměrně jednoduché, mnohem problematičtější je odmítnout to, co tolik vadí řadě dnešních aktivistů – tedy různé formy tzv. deadnamingu (uvádění jmen před změnou pohlaví) a rozličné poukazování na dřívější identitu člověka. Toho se totiž lze v mediálním světě vyvarovat jen těžko (např. stěží lze psát o trans herečce, aniž by byla zohledněna její předešlá kariéra v době, kdy ještě působila jako muž, a těžko by vznikal pojednávaný dokument, kdyby všichni protagonisté/ky důsledně trvali na tom, že budou vystupovat již jen ve své nové identitě) a vlastně totéž platí i v rovině osobní.
Dokument tak zachycuje např. setkání trans dívky Adriany s její učitelkou, která ji však učila v době, kdy ještě „byla chlapcem“, Adrianem. Učitelka (vizuálně evidentně již dívku) důsledně oslovuje jako chlapce. A ač z jejích vyjádření plyne, že s tranzicí svého někdejšího žáka nemá problém a Adrianě přeje mnoho štěstí, militantním aktivistům musí nutně praskat cévka (tedy, uznáváme, i nám trošku cuká oko, a to proto, že tvůrci pořadu se neobtěžují situaci jakkoliv komentovat nebo zasadit do kontextu).
Velmi specifická je také situace trans ženy Markéty, která má z předešlého vztahu se ženou dva malé syny. „Děti to samozřejmě ještě vůbec nechápou, jsou malé, vysvětluju jim, že mi pan doktor pomůže a oni to berou jako fakt. Říkají mi tatínku i maminko, někdy i Markétko, a člověk cítí, že je to vždy od srdce,“ popsala pak Markéta. I když samozřejmě nelze srovnávat dospělou populaci s dětmi, zejména blízcí lidé, ale také ti, kteří se v problematice změny pohlaví zrovna neorientují (což je pravděpodobně drtivá část společnosti) a s daným člověkem tranzicí neprocházejí, ale jen následně „čelí“ jeho nové identitě, tak skutečně nemusí vědět, jak celou situaci uchopit. Ostatně, i z úst Markétiny ženy zaznívá, že následná změna oslovení pro ni byla velmi obtížná a to, že jí má říkat „Markéto“, pro ni znamenalo zažívat podobnou bolest, jako by její muž zemřel... Jak se ale s novou realitou vyrovnat, a to co nejméně bolestně pro obě strany? I o tom dokument mlčí.
Těžko soudit, co bude obsahem dalšího dílu, ačkoliv emoční potenciál má doku-série poměrně značný, v edukativnosti prozatím docela pokulhává.
První díl pořadu najdete v online archivu České televize.
