„Když jsem byl malý, strach pro mě byl běžná emoce,“ vypráví muž z Plzně. Nevěru nyní vnímá jako přirozenou součást vztahů
Mirku, vy jste mi svým přístupem k životu silně připomněl citát z filmu Muži v naději. Skutečně věříte tomu, že nevěra je „klíčem ke spokojenému vztahu“?
Klíčem ke spokojenému vztahu je volnost. Kdo není připraven na nevěru, není připraven na vztah, to je můj názor. Žít s někým celý život a ani jedinkrát se nedopustit nevěry, to je téměř nemožné.
Proč si to myslíte?
Za nevěru se dá považovat leccos. Někdo si myslí, že nevěra je jenom sex. Jinému jako nevěra přijde i jiná sexualizovaná aktivita. Pak jsou tu ti, co by vyplňovali rozvodové papíry už kvůli polibku a končí to pro mě podivíny, kteří trestají svého partnera za nevhodně umístěný lajk u cizí fotky. Hranice jsou tu hrozně nejasné a každý to má postaveno jinak. Nicméně každý v životě potká víc lidí, kteří mu jsou sympatičtí, přitahují ho a zláká to alespoň si s nimi zaflirtovat. Je to nevěra? Já nevím. Nedumám nad tím. Namísto toho se soustředím na důležitější věci, které nás s partnerem pojí.
Třeba?
Společné koníčky, budování něčeho, zábavu… Pokud lidi rádi chodí domů se staženým žaludkem, zda jim ten druhý náhodou na něco nepřišel, tak je to přeci na hlavu. Je přirozené flirtovat, sbližovat se a poznávat. My s partnerem to máme nastavené tak, že je naše věc, koho a jak si pustíme do života. Respektujeme svá soukromí a volnost volby. Nejsme si navzájem vězni ani věznitelé.
Jak dlouho spolu jste? Žijete spolu, nebo jak váš vztah funguje?
Nebydlíme spolu, ale jsme spolu osm let. Když jsme se poznali, byl ženatý a přesně jeden z těch vynervovaných kravaťáků, kterých na ulici potkáte mraky. Bojí se o práci, bojí se o rodinu, o vztah, o budoucnost… o všechno. A přitom jsou to často inteligentní, zodpovědní lidé. Ten jejich intenzivní strach je zbytečný. Věci jsou až na výjimky přeci řešitelné.
Vy jste v době vašeho seznámení byl svobodný? A jak jste si spolu začali? Byl s vámi své ženě nevěrný?
Já jsem byl svobodný a jsem pořád. Jsem totiž dospělý, svéprávný člověk. Vztah, který partner měl, spěl k zániku bez ohledu na naše sblížení. Maximálně jsem to urychlil, ale ti dva k sobě nepatřili.
Jak to víte?
Tak především proto, že poznám gaye na první dobrou. Mám na to radar. Že si to on neuměl přiznat, je věc druhá. Oženil se a měl dvě děti, žil nešťastný život a stejně s tím nic nedělal, dokud nepotkal mě. To mě vždycky vytáčelo – proč to ti lidé dělají?!
Nebyla to od něj spíše zodpovědnost k rodině? Děti byly předpokládám malé…
Ani dítě není důvod být nešťastný a obětovat se.
Vy děti máte?
Nemám a nechci. Nebyl bych dobrý otec. Nejsem ani dobrý majitel akvária.
Svůj postoj k nevěře máte postavený prostě na nějakém obecném názoru, anebo na nějaké intenzivní osobní zkušenosti? Zdá se mi, že spíše to druhé, ale třeba se pletu…
Máte pravdu, mám osobní zkušenost, ale ne takovou, jakou si asi každý představí. Jako dítě jsem do jisté doby vyrůstal v – jak se říká – „kompletní rodině“. A náš otec byl hrozný člověk. Pořád na nás křičel, pil, skoro nebyl doma. Máma na druhou stranu doma bývala a postupně jí i přestalo být trapné, když si k nám „někoho“ pozvala odpoledne, když byl otec v práci. Kolikrát jsem přišel ze školy a odcházel od nás jeden muž. Časem jsem mu i říkal „strejdo“ a měl jsem zakázáno o něm mluvit před otcem. Naši se nakonec rozvedli a ze strejdy se stal otčím…
Hodně vás tehdy bolelo, že o maminčině nevěře víte a otec ne? Anebo jste to tak nevnímal a myslel jste si, že má maminka doma prostě jen kamaráda?
Zezačátku jsem ho měl za kamaráda, ale jak jsem byl starší, bylo mi jasné, jak se věci mají. I jsem něco málo zahlédl. Bylo mi to hodně nepříjemné.
Cítil jste vinu vůči otci, že mu lžete?
Spíš strach, co bude, až zjistí, že jsem mu neřekl pravdu. Nikdy jsme spolu neměli hezký vztah a bál jsem se ho. Co se naši rozvedli, jsem ho prakticky nevídal a doteď se s ním nebavím. Jen vím, že žije. Víc vědět ani nepotřebuju.
Když jsem byl malý, strach byl pro mě běžná emoce. Měl jsem za to, že takhle se prostě lidé normálně cítí a mají to tak doma všichni.
Dopadlo to pak dobře? Když se maminka dala dohromady s tímto „strejdou“, který se stal otčímem, byli jste šťastní?
Na chvíli. „Strejdu“ jsem měl rád, ale nezůstal u nás dlouho. Pak začal chodit čím dál míň. Když se s mámou rozešli, bylo mi čtrnáct a všemu už jsem samozřejmě rozuměl. Máma nikdy neměla moc kamarádek, a tak se vybrečela mně. Řekla mi, že se strejda vrátil ke své rodině. Že vlastně byl po dobu toho jejich vztahu taky ženatý, ale narozdíl od mámy se rozhodl nakonec u své rodiny zůstat. Máma to samozřejmě podala poněkud hůř, ale obsah je přibližně takový, jak jsem to teď shrnul.
Zasáhlo vás to tehdy hodně? Jak jste žili dál?
Máma od té doby měla několik vztahů. Nic nevydrželo déle než dva roky. Dodnes otce nenávidí a toho muže, kterému jsem říkal „strejdo“, taky. Všem dokola a dokola vypráví, jak ji všichni muži v životě zklamali. A zakončuje to anekdotou, že se těšila, až si najdu fajn ženu a ona konečně bude mít ve své snaše spojence, ale ouha, já jsem na chlapy, takže jsem další v pořadí, od koho čekala víc. Zní to vtipně? Lidé se smějí. Já moc ne.
