„Gay na vesnici? To bylo peklo,“ vzpomíná pražský barista. „Měl jsem kydat hnůj a vzít si sousedku. Nevím, co mě děsilo víc.“

Dostat se do fáze života, kdy jsme srovnáni sami se sebou a spokojení, to je opravdové štěstí: Tak vnímá svůj život barista po třicítce, který si zvolil „cestu lásky“. Miloval kávu a chtěl milovat muže. A tak nyní žije s přítelem a živí se prací, při které ho vůně kávy doprovází na každém kroku.

Jak dlouho se věnujete kávě? Pracujete v oboru od chvíle, co jste se přestěhoval do Prahy?

Ano. Nebo teda – rád to říkám. Začínal jsem tady v mekáči, ale mohl jsem časem vařit i kafe, a tak jsem měl pocit, že jsem o krok blíž splnění svého snu. (smích) Učil jsem se a dřel jsem, naučil jsem se o kávě víc, než jsem kdy čekal, že se o ní vůbec dá naučit a teď pracuji v kavárně. Odtud už mě nikdo nedostane. Jedině snad pokud si splním další sen a otevřu si vlastní podnik.

V minulosti lidé včelám i vyprávěli, dnes je hubí. Nejen činnost včel, ale i mnohé jejich produkty jsou přitom nenahraditelné12. 9. 2022

Další sen? Jaké sny už jste si splnil?

Já jsem úplně změnil svůj život. Není to nic jakože napůl nebo drobného. Prostě mi došlo, že potřebuju věci jinak, protože jinak se zblázním. Na škole jsem hodně bojoval se sebehodnocením. Byl jsem na první pohled takový trošku arogant, ale uvnitř jsem byl zoufalý. Vadilo mi, že ze školy vždycky jedu skoro hodinu do „p*delákova“, kde nic nebylo, jen hlína, spousta práce, všude nepořádek, zvířata… Nechtěl jsem si tam ani zvát kamarády, bylo mi trapně. Rodiče mě nutili pracovat s nimi, takže jsem měl povinné starat se o slepice – krmit a je a vybírat vajíčka. Čistil jsem výběhy, nosil krmivo. Často se mi chtělo prostě zvracet. Zbytky pro zvířata smrdí, je to odporný, míchá se to s blátem… Nesnášel jsem to tam.

Říká se, že děti, které vyrůstají se zvířaty, jsou empatičtější a víc si s nimi i v dospělosti rozumějí. To není váš případ?

Absolutně ne. Jako já mám rád zvířata v omezené formě. Chápu, že má někdo třeba hlídacího psa, pokud na něj má místo na zahradě a kapacity. Moc teda nechápu kočky, křečky a všechny tyhle věci. Myši a kočky podle mě patří jedině ven. A není přirozené v těchhle zeměpisných šířkách mít doma exotické zvíře, to je podle mě jenom frajeřina, ale pro to zvíře nepřirozený nesmysl.

Takže asi žádné zvířátko doma nemáte…

Nemám a mít nechci. Mám rád pořádek, uklizeno, prázdné plochy a minimalismus. Nemám na skříních ani madla. Přijde mi to jako ohavnost. Koupíte si krásnou skříň a plácnete na ni úchytku. Proč? Jednoduchá plocha je nejkrásnější.

Původně vaši rodiče počítali s tím, že zůstanete v okolí domova?

Rozhodně. On táta má doma i svoji dílnu. Je tam i velký pozemek a on na to už časem nebude stačit. Jsem jedináček, takže jsem vždycky poslouchal, jak to tam jednou bude moje a převezmu to, ale to je strašná představa. Tolik práce, to si neumíte představit. Tam to nikdy nekončí a nemůžete si vzít volno, protože co nezalejete, to uschne a co nenakrmíte, to chcípne. Takže je to jako vězení. Oproti tomu den v kavárně je úplný nic.

Kdy jste jim řekl, že se stěhujete?

To bylo asi dva-tři roky po maturitě. Byl jsem ztracený. Dělal jsem nějaké brigády, ale byl jsem hrozně nešťastný. Přišel jsem domů s pár korunami a musel jsem pomáhat. Navíc jsem k tomu ještě poslouchal takové ty řeči, že dokud bydlím pod střechou rodičů, bude po jejich a že vydělávám málo a málo přispívám… Došlo mi, že musím pryč, že tohle by trvalo navěky. Tak jsem tam nechal úplně všechno: rodiče, přítelkyni, těch pár kamarádů a odjel jsem do Prahy na pohovor do mekáče. A vzali mě. Šel jsem do spolubydlení a teď bydlím s přítelem sám a máme se hezky.

Měl jste přítelkyni?

Měl. Já jsem to měl vždycky tak jako napůl. Víc teda ke klukům, ale mít holku bylo takové „normální“. Ono být gay na vesnici, to je peklo. Všichni na vás čumí i jen když máte výrazné tričko. Takže jsem prostě byl s Kačou, to je holka od sousedů. Je hodná, ale když jsem si představil, že spolu budeme žít, tak mi došlo, že nevím, jestli se víc bojím věčného kydání hnoje nebo společného života.

Nezvladatelný a depresivní: Takový byl bratr dívky, která si jeho chování neuměla vysvětlit. Pomohl až příběh na Instagramu10. 8. 2022

Cítím z vás opravdu velký odpor k té představě…

No totální! Byl jsem jak v kleštích, všechno bylo špatně. Sám sebou jsem až teď. Přítel mi sice nadává, že jsem taková pečlivka, že je to až trochu otravný, ale já si užívám, že mám prostě všechno krásně srovnaný a čistý a že je to u nás doma hezký. Nerad tam někoho vodím, ani rodiče tam nikdy nebyli. To je prostě moje království. Když se chci bavit, jdu ven. Praha je prostě ideální místo na žití. Uvažoval jsem i, že bych se přestěhoval do Londýna, jenže pak začal covid, mezitím se stal i ten Brexit a já nemám sílu zjišťovat si, co by bylo potřeba. Navíc mám přítele, který chce být na dojezd od jeho rodiny, tak jsem se smířil s tím, že budu v Čechách. Možná časem, až našetříme, bychom si mohli pořídit nějaký byt nebo domek v zahraničí, aby to byl takový kompromis. A spíš než na Londýn teď myslím třeba na Madrid nebo tak. Je tam víc teplo a na dovolené se nám tam moc líbilo.

Zmiňoval jste, že rodiče už časem nebudou na svou práci stačit. Co bude pak? Jste jedináček, takže nejspíš tato diskuze přijde…

Asi přijde, ale popravdě – a nechci, aby to znělo hnusně – to není můj problém. Až na to nebudou stačit, tak jim klidně pomůžu tohle prodat a najít jim nějaký byt. Je to jejich volba, že chtějí žít v dřině a mezi kuřincema. Že to chtějí oni, ale neznamená, že to musím chtít já. Není moje povinnost se jim o to starat. Myslím si, že by si lidi měli uvědomit, že nikomu nic nedluží a nikdo nic nedluží jim. Neměli bychom se tolik starat o to, co chtějí ostatní na úkor svého štěstí. To bych byl rád, aby zaznělo.

Zdroj: Anonymní respondent, redakce