Gay dědeček? Rodina třiašedesátiletého muže nevzala jeho coming out nejlépe. „Na lásku budu asi muset rezignovat,“ obává se senior
Psal jste mi, že LUI čtete poměrně pravidelně, a to ale až v posledních dvou letech. Předtím jste LUI neznal?
Zaprvé neznal, protože jsem nechodil na internet. A zadruhé jsem věci prožíval jinak.
Na internet jsem se dostal až díky dceři. Na začátku covidu jsem nemohl vídat rodinu a všechny nás to mrzelo. Po telefonu to není ono, když máte malá vnoučata, která moc nemluví. A tak mě naučili Skypovat, a můj čas na technologiích se nabaloval, až jsem došel do stádia, kdy místo novin čtu zprávy na internetu, protože je toho víc. A tak jsem tady.
Co se týká mého prožívání, já jsem byl dlouho ženatý. Mám tři krásné děti, z toho dvě už mají své děti, takže jsem trojnásobným dědečkem.
Už ženatý nejste?
Nejsem. Moje žena zemřela na rakovinu prsu před šesti lety. Vždycky jsme si dělali legraci, že muži umírají první, a tak jsme si to pojistili, protože jsem byl o jedenáct let mladší než ona. Teď už to tak vtipné není. Je to velká ztráta nejenom pro mě, ale i pro naše děti. I když jsou dospělé, máma jim samozřejmě chybí.
Promiňte mi otázku, ale zmínil jste, že jste se nedávno rodině svěřil s tím, že vaše orientace není úplně heterosexuální. Věděla to vaše žena?
Nemluvili jsme o tom. Možná něco tušila, to nevím. Měli jsme harmonické manželství. Klidné. Tuším, že za život prodělala několik vedlejších vztahů, ale to si myslím, že se stane v každém manželství. Lepší je se v tom nerýpat a nechat to odeznít. Ani já jsem nebyl svatý. Manželství je stav, ve kterém chemie jednoho dne vyprchá, ať chcete nebo ne. Jeden člověk po celý život může být bájený parťák, ale ne vždy ideální partner do lože, jestli si rozumíme. Já měl své zájmy a ona své. To si myslím, že je nejzdravější chápání obyčejných lidských potřeb, jako je objevování nového nebo hledání dobrodružství. Samozřejmě v rámci mezí, které neohrožují zdraví a neponižují partnera ať už soukromě nebo veřejně.
Podle vás je tedy v dlouhodobém vztahu potřeba přivírat očko?
Vždycky a ve všem. Nikdy nenajdete dva dokonale kompatibilní jedince. Přivírat očko je potřeba v jakémkoli vztahu – i mezi přáteli nebo kolegy. Tak proč takové privilegium jako je respektování vlastních voleb nedopřát někomu, kdo je vám ještě bližší?
Nyní žijete sám. Máte partnera či partnerku?
Nemám. Chtěl jsem mít. Chtěl jsem s dětmi prodiskutovat to, jak se cítím. Má žena je po smrti, takže jsem měl čas přemýšlet a došel jsem k závěru, že bych rád poznal někoho nového. Zároveň jsem chtěl, aby má rodina mé rozhodnutí respektovala.
Takže jste si s nimi promluvil o tom, že si budete hledat novou lásku?
Láskou bych to hned nenazýval. Napřed řekněme přízeň a vztah.
Věříte na lásku?
Láska je velmi abstraktní pojem. A taky široký. Myslím, že je rozumnější hledat něco, co vás bude těšit a nepřemýšlet tolik o pojmech, kterým nerozumíme a nadužíváme je. Na lásku si myslím, že budu muset rezignovat – v mém věku a obecně situaci. Jsem dědeček, mám už nějaká léta a možnosti jsou omezené, ne-li velmi limitované.
To jste řekl rodině?
Pověděl jsem jim svůj plán, tedy že bych si rád našel partnera. Muže. Celý život jsem k tomu měl blízko. Měl jsem i pár řekněme bližších kamarádů, ale nikdy jsem je nevzal domů. Doma bylo posvátné místo, kde kralovala moje žena. Kde jsme spolu bydleli, žili, měli tam soukromí a bezpečí. Nikdy bych si nikoho nepřivedl k nám domů, ani kdyby moje žena byla někde na dovolené nebo jak to dneska lidé dělají, když se tak hloupě podvádějí. Své záležitosti jsem si vyřídil jinde. Vím, že ona to dělala stejně a fungovalo to. Respektovali jsme jak jeden druhého, tak meze.
Jak rodina toto vaše oznámení přijala?
Nijak zvlášť. Chybí jim maminka, a to chápu. Možná potřebují více času. Každopádně nejstarší z dcer je hodně ovlivněna manželem co do nějaké rigidity názorů. Tam jsme s manželkou asi podcenili její výchovu k samostatnosti. Zjednodušeně řečeno má s tím problém na více úrovních. Zaprvé stále truchlí a nikoho na místě mé ženy nechce, což umím pochopit. Zadruhé ovšem má problém i s mou volbou toho, koho bych si rád vybral. V podstatě mi pověděla, že si nepřeje, aby její děti, má vnoučata, měly s tímto mým rozhodnutím jakýkoli kontakt.
Proč to?
Prý je nechce mást. Nevím, čím přesně. Bohužel, tato diskuze je z její strany nesmírně náročná. Gay dědeček asi není to pravé ořechové.
Dostali jste se k nějaké dohodě?
Zatím respektuji, co mi řekla. Moje vnoučata jsou především její děti. Nechci s nimi ztratit kontakt, což by mohla zařídit velice snadno.
Není to vydírání?
Takhle to od ní postavené nebylo, ale trochu to tak vnímám, ano. Na druhou stranu já si taky do výchovy dětí mluvit nenechal, takže mi nezbývá než šoupat nohama a vrzat zubama, jak by řekla moje žena. Jsou věci, které já ve své moci nemám a musím se s tím smířit.
Partnera si tedy hledat nebudete?
Napřed chci vše mít v pořádku se svou rodinou. Chci, aby přijali mé plány a aby se se mnou, když už ne těšily, alespoň srovnaly.
Není tu verze, že to se nikdy nestane? To potom budete sám?
Nebudeme si nic nalhávat, ta možnost tu je i v případě, že by děti nebyly tolik zaskočené mým oznámením. Je mi třiašedesát. V tom věku se hledá partner mnohem hůř. Je nás méně. (smích) Ale také v mé generaci se některé věci jednoduše neprobíraly takto nahlas. Já se taky oženil, přestože jsem věděl, že má žena je hlavně moje dobrá kamarádka. Dnešní doba více nahrává jisté rozličnosti, řekněme. Přesto, že tomu fandím, nejsem typ, co by chodil na průvod, oblékal se veřejně nějak extravagantně a nosil vlajku. Stejně tak nechci nikde šířit nějaké fotografie, takže nemám na sociálních sítích nic než jednu fotografii, a to stačí. Obecně je pro mě jakákoli forma zveřejnění – byť i jen chození po ulici – náročnější. To je výchovou a dobou, ve které jsme vyrůstali. Co je pod pokličkou, tehdy zůstávalo pod pokličkou a myslím, že ji částečně ponechám přiklopenou i já. A záměrně říkám „částečně“. Byl bych rád, kdybychom si s dětmi ty věci urovnaly a třeba pootevřely prostor nějakému zdravému kompromisu.
