„Nenáviděl jsem sebe i druhé. Že bych mohl být ´buzerant´, mě děsilo,“ vzpomíná gay, jenž ve škole čelil homofobní šikaně

Přijetí LGBT lidí se ve společnosti vyvíjí a dalo by se říci, že za posledních 30 let se v Česku mnohé změnilo. Minimálně snad ve srovnání s příběhem Tomáše, který v době, kdy pár let po revoluci nastoupil na osmileté gymnázium, čelil homofobní šikaně. Ačkoliv pomoc nakonec našel, určité „následky“ si s sebou nese dodnes.

Na školní léta mnozí příliš rádi nevzpomínají – ve vašem případě to asi bude platit dvojnásob. Přesto – mohl byste shrnout, co šikanu na vaši adresu odstartovalo?

Asi to byla kombinace řady faktorů, nastoupil jsem na osmileté gymnázium a už v prvním a druhém ročníku bylo jasné, že úplně nezapadám. Vždycky jsem byl hodně extrovertní, ale v nějakých dvanácti – třinácti letech jsem měl úplně jiné zájmy než druzí kluci, taky jsem vypadal jinak, byl jsem zpětným pohledem taky docela zženštilý. Určitě jsem ale tedy ještě nic z toho nespojoval s tím, že bych třeba mohl být gay, význam toho slova jsem ani neznal. Ale netrvalo dlouho a ostatní na mě křičeli, že jsem ´buzerant´. A já jsem ani nevěděl, co to znamená…

Inspirace Prahou, Oslem, nebo Berlínem? Jediná budova v Praze nabídne tři možnosti stylového bydlení. Jaké jsou mezi nimi rozdíly?10. 10. 2022

Šikana ve vašem případě ale postupně začala nabírat ještě více na obrátkách…

V posledním ročníku nižšího gymplu už by se určitě dalo mluvit o cílené homofobní šikaně. A spolužáci se tehdy už nespokojili jen s nadávkami, přestávky byly peklo. Často si na mě někdo počkal třeba i cestou do nebo ze školy, takže po určité době jsem se bál vůbec jít někam ven. To, že mi někdo nadává, byla moje každodenní realita. Je to paradoxní, protože mi všichni dávali najevo, že jsem nějaká zrůda, protože jsem přece ten buzerant, a já sám jsem v té době ani nevěděl, co se sebou. Nevěděl jsem, jestli gay jsem, nebo ne, ale o to víc mě děsilo jím být.

Škola v souvislosti se šikanou nijak nezasáhla?

Všechno je to už hodně dávno, na gymnázium jsem nastupoval pár let po revoluci, takže nějaké povědomí o homofobní šikaně ještě v podstatě neexistovalo. Vlastně si myslím, že jakákoliv šikana tehdy nebyla ještě téma. Je ale pravda, že postupně se mi v důsledku toho, co se mi dělo, zhoršovaly známky, nemohl jsem se v podstatě na nic soustředit, ve škole jsem jen přemýšlel o tom, jak nepozorovaně přejít chodbu, zajít si na záchod a ideálně jak ´být neviděn´. Nakonec si třídní pozvala rodiče a doporučila jim, aby se mnou navštívili poradnu. Ale kvůli prospěchu, ne kvůli šikaně…

I když od určitého věku se děti příliš ochotně rodičům nesvěřují, vaši rodiče si – kromě horších známek – nevšimli, že byste mohl mít nějaké zásadnější problémy?

Máma samozřejmě viděla, že se vracím ze školy s modřinami, přikládala to ale spíš klukovským bitkám. Co se skutečně děje, jsem nakonec rodičům řekl právě až v té poradně, byli z toho v šoku. A máma se mě pak i ptala, jestli třeba na mě všechno tohle nedopadá proto, že bych gay opravdu mohl být. Já jsem jí na to ale v té době vůbec neuměl odpovědět a ani jsem neměl pocit, že by mi to, že bych veřejně řekl, že gay opravdu jsem, jakkoliv mohlo pomoct. Spíš naopak. Všichni na mě jen hulákali, co že to jsem a že je to hnus.

Dostalo se vám vůbec nějaké pomoci?

Ta poradna, kam jsme šli, byla nakonec dobrý nápad. I když jsme tam teda šli kvůli něčemu jinému. Doporučili tam rodičům, aby mi našli psychologa – tam jsem pak docházel více jak rok. Ale musím říct, že ani tam moje orientace nebyla nijak zásadní téma. Pracovali jsme spíš na tom, jak se mám zbavit určité mentality oběti – protože já jsem buď nenáviděl sebe anebo druhé, které jsem z toho vinil. Učil jsem se taky postavit sám za sebe, jak vystupovat sebevědoměji, učil jsem se, jak se šikaně bránit. Pak se to všechno postupně začalo lámat, ale myslím, že v tom roli sehrálo taky to, že jsme se spolužáky dospívali. I když o ideálu samozřejmě mluvit nelze, do maturitního ročníku jsem už nastupoval docela ´vyklidněný´.

Váš coming out tedy proběhl ještě na gymnáziu?

To ne. I když jsem si časem to, že jsem gay, začal opravdu připouštět, dlouho jsem se vyrovnával s tím, co se mi dělo. Ačkoliv ve škole to ten poslední rok už bylo docela v pohodě, stejně jsem v sobě měl spoustu nedůvěry k druhým, ta ve mně do jisté míry zůstala dodnes. Přiznávám, že maturita a odchod z gymplu na vysokou pro mě byla taková tlustá čára a svého druhu vysvobození. Mohl jsem konečně začít někde jinde s čistým štítem, to bylo velice osvobozující, a to i proto, že jsem se odstěhoval do jiného města. Najednou kolem mě byla spousta nových a různých lidí. Tedy, různých ve smyslu tom, že někteří byli stejní jako já. A byli fajn, milí a spokojení. A opravdu nebyli odporní, jak se mi mnozí snažili na gymplu vštípit (smích). Teprve tehdy jsem došel k tomu, že můžu být gay a nebude to znamenat, že jsem nějaká zrůda, ale budu klidně moct normálně žít.

Zapomeňte na větu „Jsem příliš starý na to, abych"… Padesát je dnes nových třicet a věk nesmí být překážkou v uskutečňování vašich snů28. 11. 2022

Často je možné setkat se s tvrzením, že podobné zážitky z dětství a dospívání člověka jednou provždy různými způsoby poznamenají. Jste si něčeho takového sám vědom?

Asi mi zůstala ta nedůvěra k druhým. To by samo o sobě třeba ani nemuselo být špatné, ale řekl bych, že mi to celkem komplikuje možnosti seznámení a navázání vztahů. Na druhou stranu asi více než kdo jiný chápu, že druzí lidé potřebují čas a prostor k tomu, aby zjistili, kým jsou. Toho se mi zrovna nedostalo. Nakonec bych ale chtěl věřit tomu, že dnes je už jiná doba, že být gay je prostě úplně běžné a že snad i mezi dětmi se to chápání odlišností mění. O čem jsem ale přesvědčen, je to, že dnes jsou už docela široké možnosti podpory a pomoci, a to je na tom všem nejlepší. Snad tedy už žádné děti nebudou muset projít tím, čím jsem si prošel já.

Zdroj: Redakce