„Že je dcera lesba, jsem brala jako fázi. Díky víře ale vím, že láska je jen jedna,“ tvrdí věřící matka, kterou tíží i nerovnost práv LGBT lidí
Ačkoliv vypořádat se s coming outem je samozřejmě náročné zejména pro toho/tu, kdo „jde se svou orientací ven“, důležitou roli v daném momentě hrají i jeho/její blízcí, rodiče. Vzpomínáte si na to, jak a kdy vám dcera řekla, že je lesba?
Byla to velmi hektická doba, vypořádávala jsem se s tím, že dcera právě odešla na vysokou školu a zdálo se mi, že těžko zapadá. Myslím, že to vše bylo náročné i pro ni, takže o tom, co cítí, se poprvé rozpovídala po telefonu. Přiznávám, že zrovna informaci, že ji přitahují ženy, jsem úplně nečekala, na druhou stranu si přesně pamatuji, že i když mě to vyvedlo z míry, spíš jsem se snažila opatrně zjistit, čím prochází. Když jsem ale telefon pokládala, bylo to s přesvědčením, že právě ona zná své srdce nejlépe.
Takže žádná „velká věc“?
Možná jsem jako mnozí rodiče tak trošku sama v sobě doufala, že to bude jen „fáze“. Tohle ale musím upřesnit, protože dnes vím, jak je zrovna tenhle postoj vnímán – já si ale myslím, že je to docela přirozená prvotní reakce, která jednoduše odráží to, že člověk najednou čelí něčemu, s čím se do té doby nesekal a mnoho o tom neví. Jako každá – nebo téměř každá – matka bych si samozřejmě přála, aby moje dcera žila šťastný a spokojený život. Docela se to ve mně tehdy bilo. Představovala jsem si pro ni jinou budoucnost.
Dalo by se tedy říct, že prvotní fáze po dceřině coming outu byla pro vypořádání se se situací obtížná i pro vás?
No, rodiče nechtějí vidět, jak jejich děti jakkoliv trpí, čelí vyloučení a tak. Měla jsem strach, aby dcera přesně na tohle nenarazila. Do té doby celá naše rodina žila tak nějak ´tradičně´, takže jsem měla i nějakou tu vizi, jak se dcera vdává, má taky spokojenou rodinu. Představa, že svatba nebude, děti nebudou, to vše byla najednou taková ´změna smykem´. Ale úlohou matky jistě není plánovat dětem jejich životy, i když mnozí rodiče se tomu nevyhnou. (smích) Všechny tyhle nejistoty jsem si tak raději nechala pro sebe a dávala věcem volný průběh. Ale samozřejmě se mi hlavou honila celá řada otázek – bude mít dcera někdy šťastný rodinný život? Bude mít možnost stát se matkou? To jsou bohužel problémy, které vyvstávají právě vzhledem k tomu, že lesby a ani gayové v Česku stále nemají stejná práva. A těch otázek byla celá spousta a v první chvíli jsem měla pocit, že na ně nikdy nemůžu najít ´správné´ odpovědi.
Zpětným pohledem – je tedy něco, co dnes již víte a přála byste si to vědět tehdy? Byla by třeba i vaše reakce jiná?
Ono to asi plyne z toho, co jsem už říkala – prostě bych si přála mít víc informací a vědět toho o LGBT lidech víc. Jsme věřící rodina, ne že bych se o svět okolo nezajímala, ale moje rozlišovací schopnost v rovině lidské sexuality skutečně spočívala jen v povědomí o tom, že kromě heterosexuálů také existují lesby a gayové. Vlastně až díky dceři jsem zjistila celou řadu věcí, které jsou pro mě úplně nové. A taky jsem zjistila, v jak moc odlišné pozici lesby a gayové v Česku jsou právě vzhledem k rodinnému životu, resp. partnerství a rodičovství. A to mě asi jako matku tíží nejvíc a doteď.
Zmínila jste, že jste věřící. Víra bývá často právě v případě odlišné sexuální orientace docela problém a řada věřících LGBT lidi zavrhuje. Sehrálo v coming outu vaší dcery nějakou roli i vaše náboženské přesvědčení?
Rozhodně, ale řekla bych, že vůbec ne takovou, jakou byste asi očekávala. (smích) Jsem velmi tolerantní a akceptující a troufám si říct, že je to právě díky mé křesťanské výchově. Vždycky jsem se snažila žít dle základního motta: chovej se k ostatním tak, jak by sis přál, aby se oni chovali k tobě. Možná je to docela paradoxní, protože máte pravdu, že křesťané jsou velmi často těmi, kdo tvrdí, že homosexualita je hřích. Ale já jsem přesvědčená o tom, že láska je prostě láska a je jen jedna. Kristus pak kázal, abychom milovali druhé. To pro mě znamená, abych lidi milovala a neodsuzovala za to, koho milují oni. Dokonce bez ohledu na to, zda jsou zrovna moje dcera, nebo ne. (smích)
Až tak snadné to je s vírou a přijetím odlišné sexuální orientace?
Záleží na úhlu pohledu, považuju se za docela otevřeného člověka, ale zároveň přiznávám, že jsem až do dceřina coming outu žádné lesby a gaye osobně neznala. Takže ta situace byla určitou zkouškou té otevřenosti, která byla spíš určitým ideálem. Moc jsem nerozuměla tomu, jak může žena milovat žena a muž muže. Taky bych ale řekla, že je lidem vlastní, že řadě věcí nerozumí jen do chvíle, než jim sami čelí. Neměla jsem žádný důvod o podobných věcech přemýšlet, až do chvíle, kdy mi dcera řekla, že je lesba. Díky tomu jsem ale začala mnoho věcí zjišťovat, objevovat a také pořádně chápat.
Jsou tedy informace základem pro porozumění?
Jsou jeho součástí. Pro rodiče je výzvou, když jeho dítě přivede domů svého partnera nebo partnerku, to zatím dcera neudělala, takže nevím, jak se s tou situací vypořádám. Ale to platí i pro situaci, až si protějšek najde můj mladší syn. Takže v tomhle nezáleží na orientaci a pohlaví, je to asi výzva, které obecně rodiče čelí.
Jak by se tedy rodiče měli „se ctí“ popasovat s tím, že jejich dítě je lesba/gay?
Na to univerzální rada neexistuje, možná bych ale doporučila zkusit si vzpomenout na vlastní mládí a to, jak jsme si my sami před svými rodiči obhajovali to, co a jak děláme. A na to, jak se to třeba rodičům nelíbilo a jak my sami jsme to těžce nesli a přáli jsme si jen jediné: aby nás milovali a nesoudili, i když s námi nesouhlasili. Myslím, že to je základ pro vzájemné porozumění.
