Vzpomínky na romantické začátky maminek malého Marvina: Přes pět let to byla platonická láska
První mi verzi poví Katka nebo Aneta?
Katka: Aneta!
Aneta: Katka!
Tak uvidíme, kdo se ujme slova. Odkud se znáte?
Katka: Dobře, tak tedy já…
Známe se díky fotbalu, který jsme obě hrály. Anet teda na nejvyšší možné úrovni a já na té nejnižší. V dobu, kdy jsem Anet poznala, jsem byla již tři roky zadaná s přítelem. Až o pár měsíců později jsme se lépe poznaly na turnaji, kde jsme hrály spolu v týmu. Já byla v té době zcela bez jakéhokoliv „gay backgroundu“, no díky fotbalu to se mnou šlo „z břehu“ a můj vztah s klukem to odnesl jako první.
Tehdy jste se rovnou daly dohromady?
Katka: Ne, vůbec, to ještě trvalo dlouhé roky. Nicméně, já jsem tak nějak od prvního seznámení vnímala, že k Anet cítím nějakou zvláštně záhadnou náklonnost.
Aneta: Já jsem si jí ani nevšímala! Pohybovala jsem se v partě, kde Katka sem tam byla, ale nijak extra jsem jí nevěnovala pozornost. Ta iniciativa byla od Kačky, a to i přesto, že já jsem narozdíl od ní „zkažená holkama“ z fotbalu už byla. Nebyla jsem žádný nováček ve vztazích s holkama.
Jak se stalo, že ses „zkažená holkama“ – jak to samy nazýváte – stala i ty, Katko?
Katka: Osobně si myslím, že nebýt fotbalu, tak mě to nejspíš ani nepotká. Taky jsem se nenechala zkazit hned. (smích) Trvalo mi docela dlouho, než jsem dokázala odkódovat, co ta záhadná náklonnost k Anet znamená a proč záměrně vyhledávám její společnost. Cítila jsem, že mi je s ní dobře. Z mojí strany to byla nějakou dobu platonická láska, než jsem si dokázala uvědomit a přiznat, jak se věci mají.
Jak dlouho trvalo tohle platonické období?
Katka: Tohle pokukování trvalo déle než pět let!
Aneta: Uhnala mě různýma dárečkama a vším možným! Posílala mi tajně bombóny, nosila svačiny. Rok jsem třeba nevěděla, kdo mi ty bombóny poslal.
Katka: Byla tam totiž i doba, kdy jsme se kámošily a když se s někým kámošíš, nechceš to pokazit. Když s někým chceš něco víc a on nechce, je to hrozná situace. Znám to opačně – Taky se do mě zamiloval někdo, s kým já chtěla pouze kamarádit. Byla to pozice, do které jsem Anet nechtěla dostat. Měla jsem pocit, že nemá zájem a jenom bych zkazila přátelství. A já jsem navíc takový snílek, takže mně se to i líbilo, že mám platonickou lásku.
Znáte se z fotbalu, takže asi máte i společné známé. Co ti na to? Věděli, že k Anetě prožíváš platonickou lásku?
Katka: Ano, kamarády jsme měly i společné a část z nich to věděla. Někdo mě od ní odrazoval, že to vůbec není holka pro mě a někdo mě naopak tlačil do toho, abych to Anet KONEČNĚ řekla…
A kdy ses tedy KONEČNĚ odhodlala? Jak to proběhlo?
Katka: Řekla jsem to hlavně z důvodu, že už jsem to potřebovala jako kapitolu uzavřít. Po X vztazích, které jsem se snažila navázat a ztroskotalo to hned na začátku, jsem věděla, že jediná cesta je jít s pravdou ven. Dokopaly mě k tomu velkou měrou kamarádky, které už se nemohly dívat na to, jak se plácám životem: Díky Luci a Péťo!
Mezi mnou a Anet během let vzniklo nějaké „imaginární pouto“ a kdykoli se mi povedlo od ní (i jen v myšlenkách) trochu distancovat a oprostit, nějak to vycítila a dokázala mě bombardovat celý den zprávami. Když jsme se potkaly někde na party, tak mě „oblejzala“ a druhý den pak dělala, že se nic nestalo. A já to dělala samozřejmě taky. (smích)
Aneta: To dělají všichni!
Katka: No jo, já ti to nevyčítám. Jen už jsem to postupem času začala cítit jako kotvu. Potřebovala jsem vědět, jestli nikdy nic nebude, anebo jestli se konečně někam posuneme.
To jsi Anetě i řekla? Že už to prostě potřebuješ rozseknout?
Katka: Anet si to asi pamatuje jinak, ale z mého pohledu jsem jí to jen chtěla říct a vypadnout si ven zaběhat.
Jak zareagovala?
Katka: Čekala jsem jako reakci leccos, ale ona na to řekla jenom: „Nepůjdeme do kina?“ K tomu, co jsem jí řekla, mi neřekla v podstatě nic.
Aneta: Řekla mi spoustu vět, které byly takové spíš „mezi řádky“ a já na domýšlení nejsem zrovna moc expert!
Katka: Já už jsem to ale každopádně potřebovala nějak uzavřít. A v Anet se asi v tu dobu něco zlomilo.
Co bylo pak?
Katka: Já docela často cestovala – klidně i na několik měsíců ročně do Ameriky za sestrou. A v dobu, kdy se to mezi námi zlomilo a začaly jsme „být spolu“, já byla opět jednou nohou v Americe. Malinko mi to zkomplikovalo život, ale chtěla jsem odletět – přece jí po těch letech čekání hned nedám tu moc mít mě takto v hrsti. (smích) A navíc tam na mě čekala ségra s dětmi a měla jsem už všechno naplánovaný – i letenku. Těšila jsem se, i když je fakt, že tentokrát se mi opouštělo ČR podstatně hůř. A tak jsem na tři měsíce odletěla s myšlenkou: Buď to vyjde, nebo skončí na začátku.
To muselo být těžké, ne?
Aneta: Bylo to hrozný! Dlouhý! Na začátku se lidi poznávají, my spolu chodily měsíc nebo dva – nepamatuju se přesně – a ona byla najednou pryč!
Katka: My kvůli tomu ani pořádně nevíme, kdy slavit výročí!
Aneta: V době, kdy jsme se poznávaly nejvíc, si každopádně Kačka odjela. Tak já čekala a čekala. Říkala jsem si, že se taky nemusí vrátit… Ale nakonec jsme po třech měsících navázaly.
Katka: A intenzivněji. Myslím, že nám to i pomohlo v tom vztahu, že jsem tady nebyla. Člověku lichotilo, když vám někdo vypisuje, jak mu chybíte, a tak. Získaly jsme odstup a těšily jsme se.
Jaké to bylo pro ty vaše kamarády, kteří vám částečně fandili a částečně Katku odrazovali v době, kdy byla platonicky zamilovaná?
Aneta: Myslím, že věděli, jak to dopadne, jen nevěděli, kdy.
Tu „přípravnou“ fázi na vztah jste měly opravdu dlouhou…
Katka: To ano, ale s odstupem času jsme se shodly na tom, že kdybychom se daly dohromady dřív, nejspíš by nám to nevydrželo.
Jak to?
Katka: Divoké mládí…
Aneta: Kdo by se v osmnácti chtěl vázat na celý život? Byly bychom spolu třeba rok-dva a konec. Podle mě si každý musí projít částí života, kdy si užívá a až pak se usadí.
Katka: Souhlasím. Musíš se oťukat, aby sis pak vážila toho, co přijde. Paradox je, že já ze začátku měla větší problém s fungováním v našem vztahu než Anet. Spousta věcí mě u ní při společném životě překvapila. Za ty roky, co jsem po ní pokukovala, jsem si ji v mnohém zidealizovala.
Můžeš říct třeba nějaký příklad?
Katka: Když jsme se kamarádily, vždy jsem odhadla její pocity, měla jsem jí docela přečtenou – poznala jsem, kdy je třeba smutná a potřebuje rozveselit. Pak když jsme byly v páru, jsem jí začala vnímat jinak. Asi to bylo tím, jak to byla najednou reálná situace a všechno začalo být těžší. Smyšlený svět je tak trošku jednodušší.
U mě se s tím vázal navíc i coming out. Anet předtím měla vztahy s holkama, které trvaly rok-dva. Já ne, nepočítám-li týdenní a měsíční tahání se. Rodině – mamině a sestře – jsem řekla, že mám Anet, úplně na začátku, když jsem byla v Americe. Nechtěla jsem ani jednu z nich upřednostnit, a tak jsem to řekla oběma najednou. Záměrně jsem si zavařila i tím, že jsem to oznámila 14 dní před odletem, pro případ, kdy by měly nějaké dotazy a chtěly to se mnou řešit osobně…
Aneta: Já jsem mimochodem byla u toho tajně na telefonu!
Katka: Jojo, poslouchala. Dodnes mám i nahrávku. Bylo to pro mě šíleně emotivní, o čemž vypovídá i fakt, že jsem za ta léta ještě nenašla odvahu si ji poslechnout. Bylo to jako kdybych říkala rodině, že jsem třeba hodně nemocná. Byl to doják. U nás v rodině otevřené debaty moc nefrčí.
Jak to probíhalo? Co jsi řekla?
Katka: První věta byla: „Doma na mě někdo čeká a není to chlap!“ Tím jsem i vysvětlila, proč si tentokrát pobyt prodloužit nechci a musím zpátky do Prahy. Až po minutách ticha, kdy jsem je vyzvala, ať mi k tomu aspoň něco řeknou, mi sestra sdělila, že to trochu čekala a nic se pro nás nemění. Mamina mi ale nevěřila. Řekla něco ve smyslu, že to nechápe, že jsem přece bývalého partnera milovala a myslela si, že to u mě bude jen nějaké období, protože už nevím, co se sebou.
Aneta: Naštěstí si to už nemyslí. Už jsme s Katky maminou nejlepší kámošky!
A jaká je tvoje strana příběhu o oznámení vztahu rodině, Anet?
Aneta: Moje strana příběhu? Já jsem se s oznámením vztahu doma moc nemazala. Kačka se vrátila z Ameriky a nějakou dobu na to jsme odjely na měsíc a půl na dovolenou spolu do Thajska. A bylo to super. Domů jsem přijela s prstýnkem a byly jsme zasnoubené.
Katka: Špatně si pamatuješ. Prstýnek si dostala o rok a půl později, na Petříně, půlroku po tom, cos ho dala ty mně. A to bylo až na druhé společné dovolené v Nicaragui. Rok 2017. Já teda nevím, co jsem jedla včera k obědu, ale tyto věci si narozdíl od Anet pamatuji zcela přesně.
Aneta: Aha. No, tak to je takhle. Říkám, že je moje „kronikářka“. Vhodný okamžik, jak to rodičům říct, nebyl vlastně nikdy. Tak jsem jim to řekla, když jsem jim ukazovala právě fotky z dovolené a všimli si, že mám na ruce prstýnek. Zeptali se, zda je to snubní. A já řekla, že ano. Pak padla otázka, s kým jsem zasnoubená a já jim prostě řekla: „S Kačkou!“ Chvíli koukali, ale pak jsme to zamluvili a dál jsme si prohlíželi fotky z dovolené. Takhle na rychlovku to bylo vlastně lepší. Nenakumulovalo se žádné napětí.
Katka: Nejhorší, co mě mohlo potkat: Abych si to „vyžrala“ i tady v této rodině a abych byla v pozici, že za to snad můžu já. Jako by jim to nemohla říct už před lety.
A teď to dopadlo tak, že spolu žijete a máte synka…
Aneta: Ano, bydlíme spolu už vlastně od začátku, jak se Katka vrátila z Ameriky. A náš Marvin má dva a půl roku.
Máte na závěr nějakou radu pro ostatní?
Katka: Moudro na konec? Já bych to naše sblížení asi už tolik neodkládala, protože jsem v podstatě ztratila pět let života! Blokovalo mě to vztahově a možná bych byla už úplně někde jinde. Poznala jsem spoustu skvělých lidí – holek i kluků, ale nic nemohlo fungovat, dokud jsem byla emočně připoutaná ke své platonické lásce. Samozřejmě je ale vše tak, jak má být.
Aneta: A hlavní je komunikace. Nebát se oslovit člověka, třeba i jen na diskotéce nebo na ulici.
Katka: No rozhodně se vyhnout namotávkám přes esemesky. To je strašný!
Aneta: Já bych ráda sdělila i to, že bychom se rády i normálně vzaly!
Jste registrované partnerky?
Aneta: Ne. My jsme se neregistrovaly, protože to je k ničemu. Rády bychom se vzaly kvůli malýmu, a tím pádem větším jistotám, ale jinak je pro nás registrace fakt k ničemu…
Katka: Obě dvě jsme „okroužkované“. Letos slavíme pět let od oficiálního požádání o ruku, které jsme si udělaly v kruhu přátel na Petříně. A i nadále doufáme, že se časem změní naše možnosti.
