Že je „na holky“, zjistila ve špatném vztahu s mužem. Rodina její současný styl života považuje za výstřelek a touhu po pozornosti

Vztahy jsou složitá věc. Tím spíš, pokud si nejsme jistí, kým doopravdy jsme. Žena, se kterou jsme se shodly na přezdívce Jana, se našla až ve zkušenostech s dalšími ženami. To se ale nelíbí její nejbližší rodině.

Jani, jak dlouho jste sama?

Teď je to necelé tři roky. Rozešla jsem se s přítelem a čekala jsem leccos: Bála jsem se, že budu jako ženské ve filmu, co si za týden uvědomí, že se jim stýská, zblajnou kyblík zmrzliny a vydají se hledat nového chlapa, anebo hůř: Získat zpátky toho původního.

„Na vyšších pozicích může být odlišná orientace problém, i mně občas chodí anonymy,“ říká otevřený gay starosta města na Hané19. 7. 2022

Ale nakonec se tohle nestalo?

Nestalo! Když si bývalý přítel konečně odnesl poslední věci z našeho pronájmu, tak musím říct, že to byla hlavně úleva. Zní to hrozně, ale měla jsem najednou tolik místa – nejenom na svoje věci, ale i na dýchání. Jako by se tam všechno pročistilo a mně začalo být dobře. Pustila jsem si film podle svého gusta, a tím moje „srovnávání se“ s rozchodem skončilo.

Vůbec se vám nestýskalo?

Ne. Nebrečela jsem kvůli tomu ani jednou. Vůbec mi nechyběl a nechybí. A to jsme spolu strávili osm let života!

Tolik jste se hádali a trápili?

My se vlastně nehádali skoro vůbec. Tam prostě nebylo nic. Zezačátku asi ano, byli jsme chvíli šťastní, ale pak? Pak už to bylo jako mít spolubydlícího, který navíc žárlí. Ten rozchod byl z mé strany rozhodnutím, které následovalo po pětatřicátých narozeninách. Uvědomila jsem si totiž, že chci děti, ale ne s ním. A tím pádem není na co čekat. Tak jsem ho požádala, jestli by se neodstěhoval.

Proč jste neodešla vy? Jak se kolem toho cítil on?

Protože původně jsem si ten nájem kdysi našla já. On se ke mně přistěhoval.

No a k té druhé otázce: Byl hodně naštvaný. Vůbec nechtěl odejít, a ještě asi tři měsíce se odmítal hnout. Tvrdil, že nikde není žádný vhodný byt, že si nemůže vybrat, že kamarádi nemají čas mu pomoct s věcmi, a tak dále. Takže jsem se rozhodla to vyřešit po svém a našla jsem mu jak nájem podle jeho měřítek, tak stěhovací firmu, kterou jsem zaplatila. Další měsíce v tom dusnu bych nevydržela. To mi za to ty peníze i snaha stály.

U vás se ale změnilo ještě něco – nejen to, že jste se rozešla s dlouhodobým partnerem. Co přesně to je?

Začala jsem si užívat. To byl asi začátek všech těch změn, které se v mém životě teď dějí. Zkontaktovala jsem se se starými přáteli, začala chodit ven, bavit se, poznávat nové lidi. Jak to tak bývá, člověk v Praze, když se trochu rozjede, skončí na různých místech. A já ten večer skončila na jedné bytové party. Ani jsem majitele toho bytu neznala, skončila jsem tam, protože jsme se seznámili s jednou partou v baru. A byl to skvělý večer. Hodně alkoholu; přiznávám, že jsem zkusila i něco víc: Žádné vyloženě na první dobrou návykové svinstvo, to ne, ale uznávám, že jsem popustila uzdu. A ten večer se tak nějak stalo, že jsem se tam sblížila s jednou holčinou. Byl to pro mě velký zážitek. Častokrát jsme se pak ještě po barech potkaly a zažila jsem s ní několik věcí, které jsem původně měla za zábavu, která je trochu přes čáru, ale cítila jsem, že si ji za dlouhé roky nudy zasloužím. Později jsem ale pochopila, že je mi v tom moc dobře čistě fyzicky, lidsky i emocionálně.

S tou slečnou se i nyní scházíte?

Sem tam se vidíme v baru. Ale ne, že bychom měly vztah. Nicméně díky tomu, jakou mi představila společnost, jsem se posunula hodně. Seznámila jsem se s několika báječnými mladými ženami. Několik z nich samozřejmě později už tak báječných nebylo, ale mělo to asi nějaký vesmírný důvod, proč jsem je měla potkat. Došlo mi, že jsem prostě – jak se říká – „na holky“.

Jakub a Lukáš společně vychovávají syna Vašíka. Nahlédněte do jejich mezonetového bytu, ve kterém zanedlouho přivítají další miminko8. 4. 2022

Pověděla jste to už svému okolí?

Ano. Překvapilo mě ale, že ne všichni jsou ochotní o tom mluvit. Vyrůstala jsem v rodině, kde se tvrdilo, že komunikace je základ. Ale najednou, když jsem přišla s tímhle tématem, začal problém. Táta mi řekl, že jsem se asi zbláznila a že se chovám jako puberťačka. Máma mi nevěří a myslí si, že jsem jenom nešťastná z toho, že jsem často mluvila o tom, že chci dítě, ale nikdy jsme ho s bývalým neměli. A sestra, se kterou jsme vždycky humorem byly na jedné lodi, mi přijde, že teď stočí jakoukoli srandu nebo rýpání jen tímhle směrem. Mám pocit, že jí to vadí, i když to nepřiznává.

Konfrontovala jste ji s tím? Řekla jste sestře, jak to cítíte?

Samozřejmě. Ale nikam jsme se nedostaly. Řekla mi, že je s tím v pohodě a že si jen občas ráda dělá legraci. Ale výraz mluvil jinak než slova.

Došly jste někam alespoň s rodiči? K nějakému rozumnému rozhovoru?

Vůbec. Ti se mnou o tom odmítají mluvit. Máma mi řekla, že jsem absolutně sešla ze své správné cesty. Že jsem přeci byla ve fajn, stabilním vztahu s mužem, který chodil do práce, nepil, nebyl agresivní, uměl si i uvařit a že jsem touhle dobou už mohla mít miminko, a namísto toho plýtvám svým časem na nesmysly. A že jí připadá, mi došlo, že lepšího chlapa už si nenajdu, tak dělám hlouposti, abych si zařídila nějakou pozornost.

Vražedný maraton, ukřižování i tabákové hody: Takhle se Velikonoce slaví jinde ve světě11. 4. 2022

Miminko i nadále chcete?

Chci. Samozřejmě. Máma se bojí, že už to nestihnu. Že prý mi ujede vlak.

Já jsem si říkala, že bych mohla na kliniku. Můžu mít dítě sama. Nepotřebuju chlapa. Když najdu fajn holku, bude to super, ale mám pocit – alespoň z té mé poměrně krátké zkušenosti – že mezi lesbami to není tak běžná záležitost, hned se stát partnerkami na život a na smrt a plánovat rodinu. Hodně se to v tom mém kruhu střídá a někdy jsou spolu třeba i jen kámošky na pár nocí… Zatím jsem prostě nenašla nic stálého. Ale to neznamená, že nemůžu mít dítě.

Tento plán se tedy rodičům nelíbí?

Ani náhohou. Táta je absolutně proti. On je z těch, co nejdou k doktorovi ani kdyby umírali. Myslí si, že tělo si poradí samo a všechno má jít přirozenou cestou. Podle mě je to hlavně staromilec a možná se i bojí, co by mu lékaři všechno našli, kdyby ho konečně pořádně prohlídli. Sám žije hrozně. Jí samé hrůzy, nestará se o sebe, má nadváhu, rok do rok se od sluníčka spálí úplně do ruda, až se celý oloupe a má i boláky. A stejně to ignoruje. Chová se ke svému tělu hrozně. A pak mně ať říká, že něco dělám špatně.

Přiznám se, že byly doby, kdy jsem měla dojem, že jsou lidi v menšinových skupinách spíš citlivější a reaktivnější, ale teď už vím, jaké to je, když na vás (nejen) blízcí koukají skrz prsty. A mrzí mě to za všechny, co to mají třeba i mnohem horší než já.

 

Zdroj: Jana, redakce