„Můj bratr zemřel. Z našeho posledního rozhovoru jsem neúmyslně vyšel jako homofob,“ kaje se muž ze západních Čech
Vyrůstal jste v poměrně velké rodině: Jistou dobu jste v dětském pokojíčku byli dokonce čtyři. Jaké to bylo?
Mám dvě sestry a měl jsem i bráchu. Když se naši rozváděli, nějakou dobu jsme bydleli u babičky, která měla samozřejmě omezené možnosti. Když to vzniklo, bylo mi šestnáct, měl jsem plnou hlavu (i zbytek těla) hormonů a nebylo se mnou lehké pořízení. Bratr byl čtrnáctiletý a sestry měly sedm a devět let. Umíte si představit, že takový věkový mix je výborná věc. Já jako nejstarší jsem navíc často měl řadu povinností k mladším, takže jsem to období nenáviděl.
A dnes cítíte co, když si na to vzpomenete?
Nejvíc asi lítost. Pro mámu to byla těžká doba. Otec si našel jinou ženu, poměrně brzy s ní počal našeho nevlastního bratra a nás prakticky odstavil. Máma to nenesla dobře ani psychicky, ani finančně. Dohromady jsme se dali právě díky babičce, která tehdy mamce a nám, dětem, obětovala veškeré své finance.
Otec neplatil alimenty?
Platil, ale nebyla to žádná velká sláva. Celý život byl řidičem. Hodně peněz měl na ruku. Takže výpočet neodpovídal jeho reálnému životnímu standardu. Co si pamatuju, nebyl ochoten dát ani korunu navíc, takže to opět byla máma a babička, kdo řešil, jak nám zaplatit školní výlety nebo něco navíc. Měly to opravdu těžké a já jim to ani trochu neulehčoval.
Proč ne? Respektive jak jste se choval? Byl jste přehlíživý, neochotný…?
Asi jakékoli ošklivé slovo vás napadne, to jsem byl. Byl jsem ve složitém věku, myslel jsem hlavně na kámoše a na to, že budu nejspíš navždy panic. Měl jsem dojem, že na světě není nic horšího než potýkat se s dospíváním.
Kdykoli po mně máma nebo babička něco chtěly, byl jsem hodně nepříjemný a někdy jsem se na to i vykašlal. Babičce jsem aspoň sem tam vyšel vstříc, ale k mámě jsem se stavěl opravdu strašně. Jako k něčemu naprosto zaručenému, něčemu, co tu bude navždy a je to spíš otravné. Že jde o ženu, člověka, který nás moc miloval a měl to vážně těžké, mi začalo docházet až v dospělosti. Uklidňuji se tím, že tohle probuzení asi zažila řada lidí, kteří teď koulí očima nad tím, jací byli v pubertě. A i mamce jsem se omluvil. Ale i přesto, že mi řekla, že se na mě nikdy nezlobila a má mě ráda a ať nejsem blbej a netrápím se sto let starými věcmi, necítím se dobře, když na tu dobu pomyslím.
Má s tím něco společného i odchod vašeho bratra?
Taky. Často totiž myslím na to, jaké by to bylo, kdyby byl naživu. Teď bychom si třeba rozuměli a mohli jsme si být blízcí. Vidím to u sester, které jsou si oporou, a i spolu bydlí, zatímco ta mladší ještě studuje. Dneska už dva roky rozdíl neznamená vůbec nic. Tehdy mi ale mladší brácha lezl na nervy.
Čím to? Nebyli jste si povahově ani trochu podobní?
Já vlastně nevím. My jsme si nikdy moc neukazovali tu jemnější stránku osobností. Hodně jsme spolu bojovali – i o kraviny.
Říkal jste mi, že je vám líto to, co jste probírali jako poslední…
Ano. Můj bratr odešel nečekaně. Měl tehdy řidičák asi dva-tři roky, takže už nikdo neměl potřebu ho nějak víc kontrolovat. Řídil docela dobře. Ale bohužel zjevně ne dost dobře. Naštěstí se nikomu jinému nic nestalo, ale on ani nejel do nemocnice. Skončil rovnou na místě. My dva jsme se viděli naposledy podle mě měsíc-dva předtím. Dodnes mě štve, že se nemůžu dopočítat, kolik dní to bylo.
O čem jste mluvili?
O slečně. Našel si prý nějakou novou dívku, která ho zaujala. Já ale nabyl dojmu, že ona ho nechce a že ho tahá za nos. Brácha mi vysvětloval, že ji poprvé viděl někde v baru a že se tam ta slečna s jinou dívkou k sobě hodně měly: Držely se za ruce, líbaly se, a tak. Tak je chvíli pozoroval a pak se s nimi dal do řeči.
Vyprávěl mi, že se pak začali bavit, vyměnili si kontakty a píší si, ale zatím nedošlo na žádné velké flirtování. Jen plány, že by zašli do baru někdy spolu. Vlastně to byly čistě přátelské, asexuální zprávy. Některé mi i četl. Hodně si od toho sliboval a já mu to začal vymlouvat a řekl jsem mu, že se mi to nějak nelíbí.
Brácha se mi pak snažil poměrně zoufale a naštvaně vysvětlovat, že je normální něco mít i třeba holka s holkou nebo kluk s klukem, a tím se té dívky zastával. Ale já to měl za kupu keců, které mu vemluvila do hlavy ta holka, aby si ho kdovíproč udržela. Nedávalo mi to smysl. Proč by si s ním psala a byla přístupná „něčemu víc“, pokud byla ve vztahu, notabene s další ženou? Nebo to snad nebyl vztah a šlo jen o úlet? A jaké úmysly má tím pádem s bráchou? Měl jsem zkrátka pocit, že v tom musí být nějaká křivárna.
Kde jste si přestali v tom vyprávění rozumět a stala se z toho spíš hádka?
Brácha se tak vehementně bránil každé mojí argumentaci, že jsem věděl, že v něčem buď lže nebo je ovlivňovaný. Čím jsme byli v té diskuzi dál, tím to bylo horší. Až se naštval a odešel.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem po pohřbu od jeho kamarádů zjistil, že ta „dívka“, o které mi vyprávěl, možná vůbec holka nebyla! Prý obecně nikdy o žádné holce nemluvil a jeho nejlepší kamarádka měla podezření, že je gay a píše si s nějakým zadaným heterosexuálním mladým mužem, kterého potkal v baru a který ho bere jako kamaráda. Nakonec mi nezbylo než si sám zkonstruovat teorii, kterou teď mám, jak věci byly. Bohužel si ji nemám jak ověřit.
Podle mě to bylo takhle: Líbil se mu v baru nějaký zadaný kluk a takovouhle podivnou oklikou se snažil zjistit, jaký názor mám na gaye. Málem mi tehdy explodoval mozek, jak mě štvalo, že by brácha uvažoval takhle pitomě. Kdyby mi řekl: „Hele, líbí se mi nějaký kluk, který byl v baru se svou holkou a trápí mě to, píšeme si zatím jako kámoši a nevím, co s tím,“ tak se možná budu divit, ale probereme to a dobrý. Ale on si musel hloupě vymýšlet a celé to překroutil, až mě naštval a dostal ze mě názory, které ani úplně nekorespondují s tím, co si doopravdy myslím. Byl jsem tak zaměřený na to, abych mu to celé vymluvil, až jsem z toho asi vylezl jako homofob. Ale pro mě to bylo spíš o nějaké logice té podivné historky, kterou si vycucal z prstu a myslel si, že díky tomu prozkoumá terén před tím, než mi poví, že je na chlapy. To je přeci směšné, prokrista! A já bych mu to tak rád řekl!
To vás nejvíc zlobí, když si na to vzpomenete?
Nejvíc mě štve to, že brácha zřejmě umřel s tím, že si myslel, že by ho rodina odsoudila, kdyby nám řekl, že se mu líbí kluk. Tedy pokud to tak vůbec bylo. Možná už si to domýšlím až moc. Nevím. Tolik mě to mrzí, že na to myslím pravdu často.
Taky mě štve, že jsem neodhalil, v čem přesně je ta historka divná a co přesně mě na ní štve, jen si vzpomínám, jak jsem byl vzteklý a rýpal jsem do něj, protože něco bylo špatně. Celé to bylo o komunikaci, která absolutně selhala. Když jsem o tom s odstupem času mluvil se svou současnou přítelkyní, řekla mi, že to bude nejspíš tím, jaký vztah jsme si nesli z dětství. Že jsme jako rodina obecně vždycky měli komunikační bariéry, které nám nejspíš bránily mít ideální vztahy a zvládat těžké situace.
Až budeme mít děti, vím, že tohle udělám jinak. Byť naše mamka byla a je skvělá, neměla moc kapacit ani energie a ani se vlastně moc nesnažila o nějaké hluboké diskuze nebo o napravování vztahů. Měla svého dost. Tohle já s dětmi podcenit nechci. Je to opravdu důležité.
