„I my čelíme homofobii,“ tvrdí heterosexuální muži, kteří ale nejsou v očích druhých dost mužní. Čím se tito „zrádci pohlaví“ provinili?
Tedy, co je vlastně homofobie? Podle slovníku Merriam-Webster se jedná o iracionální strach z homosexuality nebo gayů, averzi k této skupině nebo její diskriminaci. Jenže to je jen velmi úzký pohled na věc. Tím, co je klíčové, je totiž původ tohoto „strachu“. A ten se odvíjí od kontroly hranic správné maskulinity, toho, jak společnost dominantně chápe „mužství“ – a ani ne tak o odpor vůči gayům jako takovým. Jak uznávají i vědci, queer muži obvykle čelí homofobním útokům proto, že jsou okolím vnímáni jako ti, kdo již svou existencí významně narušují základní normy mužství. Ostatně, je ještě něco méně „mužného“ než sex s jiným mužem? (Ehm). Vždyť i Margaret Atwood ve svém dystopickém Příběhu služebnice označuje queer lidi jako „zrádce pohlaví“ … Jenže „zrádci pohlaví“ mohou být nejen queer lidé/gay muži, ale vlastně úplně kdokoliv, kdo sám začne porušovat normativní hranice „správné maskulinity“. A tak se oběťmi homofobie klidně mohou stát úplně jacíkoliv muži, kteří svým chováním v druhých vzbudí podezření, že prostě nejsou „dost muži“ na to, aby mohli být považováni za „mužné“… Jak takové „podezření“ vznikne? Stačí, když do hry vstoupí staré známé stereotypy.
„Když jsem chodil na střední, zrovna se objevil trend gotic stylu. Líbilo se mi to – černý lak na nehty, oční linky. Ono to bylo samo o sobě hodně mimo běžný mainstream, jenže na malém městě na Moravě to bylo jako bych dráždil hada bosou nohou. Nejednou na mě křičeli, že jsem ´buzna´, párkrát si na mě i někde někdo počkal a dal mi dost jasně a fyzicky najevo, že se mu fakt nelíbím,“ vzpomíná tak jinak heterosexuální Petr. Jak ale sám podotkl, ´koledovat´ si o podobný přístup lze i méně viditelnými způsoby než jen vyznávaným módním stylem (či životní filozofií, chcete-li). To pak potvrzuje i Kamil, který se v mládí věnoval stepu. „Ostatní spolužáci lítali po venku s kopačákem, já jsem vzal boty na step a šel na trénink. Jenže poskakování v ´klepacích křápech´, to v té době nikdo nebral. Tohle byla věc pro holky. Takže jsem byl okamžitě ten divnej, teplej,“ shrnuje.
Jak muži hodnotí druhé muže?
Způsob hodnocení druhých ale samozřejmě není vlastní jen dospívající mládeži (i když je pravdou, že v této skupině může mít ty nejproblematičtější dopady). I dospělí heterosexuální muži mohou homofobní šikaně čelit (a také se jí dopouštět) – stačí, když např. vykonávají nějakou pro muže „netradiční“ profesi. Ostatně, takový učitel v mateřské škole, to je i dnes docela rarita a ten, kdo se pro tuto profesi rozhodne, se klidně může připravit nejen na příp. škatulku „gay“, ale k tomu ještě „pedofil“. Správní muži přeci nejsou pečující typy – a k dětem, k těm patří ženy!
„Signálů“, které stále někteří příslušníci většinové společnosti rozklíčují tak, že „tady není něco správně“, ale může být celá řada – od dlouhých vlasů a stylu oblékání přes profesní zaměření (především to umělecké může být pro některé ukazatelem toho, že muž je gay…) až po zájmy, které se jeví jako „nemužské“. „Máme doma se ženou všechno trošku obráceně. Ji na ty ´ženské věci´ moc neužije, já naopak miluju třeba ruční práce. Pletu, háčkuju. Když jsem poprvé přinesl do práce háčkované ozdoby na stromeček, kolegyně byly nadšené. Kolegové většinou jen kroutili hlavou a někteří se mi i vysmáli. Osobně to neřeším, ale umím si představit, že když se takhle někomu za zády druzí smějou a dávají mu najevo, že je něco míň, může to s člověkem se slabší povahou dost zamávat,“ popisuje Honza.
Strach z nedostatečného mužství mají už malí chlapci
Různých způsobů překročení hranic maskulinity však samozřejmě existuje mnohem více – od nedostatku určité míry agresivity přes neobjektivizaci žen (příp. rovnou přihlášení se k feminismu) až po projevení soucitu či empatie, tedy rysů přisuzovaných tradičně ženám. Totéž ale platí třeba i o projevené náklonnosti k jiným mužům ve smyslu blízkého přátelství. Na to mimochodem upozornila již celá řada výzkumů: muži v dospělosti jen velmi zřídka udržují intimní a dlouhodobá přátelství s jinými muži, bojí se totiž, že je druzí budou považovat za gaye.
A jak naznačil již výzkum z 80. let minulého století, snaha zapadnout do adekvátní „mužné škatulky“ přichází již v docela útlém věku. Sociologové Barrie Thorne a Zella Luria totiž pozorovali stovky chlapců v rámci předškolního a základního školního vzdělávání a zjistili, že zatímco ve školce a ještě v první polovině prvního stupně se chlapci běžně objímají a drží za ruce, situace se mění okolo nástupu do páté třídy. Tehdy toto chování chlapci opouštějí ve prospěch předstíraného násilí – různého pošťuchování se – ale i výmluvných a mužných gest. Stejně tak s blížící se pubertou chlapci začínají používat různé homofobní nadávky, aby se vzájemně ponižovali. A samozřejmě nikdo nechce, aby se sám stal terčem. „S nárůstem užívání homofobních výrazů se snižuje četnost uvolněných a přátelských vzorců chování. Chlapecká přátelství získávají tvrdý povrch na rozdíl od přátelství mezi dívkami plných doteků a blízkosti,“ shrnují tak Thorne a Luria.
Bohužel, žádný univerzální recept na to, jak z tohoto podivného začarovaného kruhu ven, minimálně zatím neexistuje. Většinová společnost by si ale přinejmenším měla uvědomit, že homofobie rozhodně není jen „problémem gay/les lidí“. Homofobie totiž ubližuje všem – a velmi drtivě právě i heterosexuálním mužům, kteří jen proto, aby je ostatní nepovažovali za gaye, sami omezují to, jak se chovají, co cítí, ale třeba i to, čím se živí…
