„Dřív nebylo možné, aby žena milovala ženu. Pak přišla ONA.“ Coming out není jen otázka dospívání. Jak zasáhl ty, co uzavřeli i krycí sňatky?
I když by se – třeba i vzhledem k mediálním obsahům – mohlo zdát, že proces coming outu „přirozeně“ patří k mladým lidem (ostatně, v průběhu času se věk pro coming out opravdu snižuje), rozhodně to neznamená, že k uvědomění si své orientace (příp. k přihlášení se k ní) nelze dojít později. Příkladem může být třeba i životní příběh olympijské atletky Dame Kelly Holmes, která o své sexualitě poprvé otevřeně promluvila až v 52 letech. A rozhodně není jediná. Právě starší ročníky se v době svého dospívání musely potýkat s celou řadou překážek, které jim v tom, aby žily tak, jak by si přály, bránily. To se samozřejmě týká i těch, kdo vyrůstali v někdejším Československu, kde odlišná sexuální orientace také nebyla zrovna „vítaná“ – a vlastně se o tom, že by někdo mohl být gay/lesba, ani příliš veřejně nemluvilo. Není tedy divu, že mnozí raději volili život v ústraní a třeba i v „krycím vztahu“. A až o mnoho let později našli odvahu k tomu, aby začali žít otevřeně.
„Že mě přitahují muži, jsem si myslel už během dospívání. Jenže to byla padesátá léta. Vlastně nic takového nepřipadalo v úvahu. Byl jsem zmatený a moje rodina navíc silně věřící, neměl jsem nikoho, koho bych mohl poprosit o pomoc. A tak – když jsem se snažil se situací nějak vyrovnat a do cesty mi vstoupila dívka, k níž jsem skutečně něco cítil – jsem se došel k závěru, že bych ji mohl i milovat. Rozuměli jsme si, takže jsem ji nakonec požádal o ruku. Prožili jsme spolu mnoho šťastných let, i když jsem ji ale skutečně miloval, zároveň jsem někde v podvědomí tušil, že mě stejně přitahují muži,“ popisuje tak Jindřich, dnes již senior z jihu Moravy. Ačkoliv po revoluci, když se situace začala uvolňovat, se diskurs týkající se LGBT lidí změnil a být gay již nebylo stigmatem, Jindřich se rozhodl setrvat po boku ženy. Teprve po její smrti – jak sám říká – „objevil sám sebe“. „Ženu jsem miloval, spolu s ní odešla část mě. Ale úleva, kterou jsem cítil, když jsem se díky jednomu z mých mladších příbuzných mohl začít potkávat s dalšími lidmi, jako jsem já, je nepopsatelná,“ vysvětluje.
Manželství „naoko“ přitom byla v minulosti v Československu poměrně běžná, jak mj. v jednom z rozhovorů uvedl Jan Hromada, tato praxe se týkala přibližně poloviny všech gayů a leseb. Důvody byly prosté – představa života ve společnosti, která člověka pronásleduje za to, kým je, pro ně byla ještě méně únosná, než manželství s osobou opačného pohlaví. To ostatně – a příběh Jindřicha to dokládá – mohlo být nepochybně láskyplné. Nemluvě o tom, že z řady těchto umělých sňatků vzešly i děti. Na druhou stranu, ne vždy nutně lidé svou orientaci před druhými musejí skrývat, někdy je jednoduše příliš hluboko pod povrchem.
„Žila jsem v podstatě od doby puberty úplně běžný život jako kdokoliv jiný, chodila jsem na schůzky a v mezích dané doby si užívala života. Pak jsem se – přesně podle očekávání společnosti i rodiny – vdala a měla rodinu. Záhy po mých padesátých narozeninách ale přišla ONA. Bláznivě jsem se zamilovala do ženy a přiznávám, že i pro mě to byl šok. Vlastně jsem sama docela přemýšlela nad tím, jak to, že jsem to, co je mi teď tak jasné, vůbec neviděla. Jenže jsem se narodila v šedesátých letech a tehdy nebylo možné, aby žena milovala ženu,“ vzpomíná dnes šedesátnice Hana. Ta měla navíc štěstí, že její děti byly v době jejího coming outu již dospělé a to, že se jejich matka rozhodla žít se ženou, přijaly velmi dobře. „Se situací se nakonec se ctí popral i můj dnes již bývalý manžel. Sice to pro něj byl zprvu šok, nakonec jsme si ale vše vyjasnili a dnes udržujeme vztahy v blízké přátelské rovině,“ dodává Hana.
Ne vždy ale musí coming out proběhnout až po nějakém čase (či prakticky celém životě) skrývání se v „krycích“ hetero-vztazích. „Je mi 45 let, takže nemůžu říct, že bych v sobě měla nějak zakořeněnou představu, že být lesba nebo gay je špatné. Vlastně ani doma nikdy nikdo netvrdil, že by to bylo špatné. Ale já jsem byla ´divná´. Minimálně pro okolí – hetero vztahy mě nelákaly, ale zároveň mě moc děsilo být lesba. A taky to, že to budou všichni vědět. A tak je docela paradoxní, že teprve když jsem se odstěhovala z města na vesnici, kde jsem začala podnikat, jsem našla odvahu k tomu, abych začala žít. Vlastně mi pomohlo to, že jsem na všechno byla sama, a následně jsem taky na internetu objevila různá fóra, kde jsem se spojila s řadou lidí z různých koutů světa, kteří to měli stejně jako já,“ popisuje tak žena, která zakotvila v podhůří Beskyd. „Až nyní, ve 45 letech, zažívám poprvé to, co je běžnou realitou pro teenagery. Tedy, ne že bych běhala po diskotékách (smích), ale prožívám první schůzky se ženami, to partnerské ´oťukávání se´ a vzrušení z toho ´co by – kdyby´,“ shrnuje s tím, že díky tomu, že se dokázala postarat sama o sobe, získala vnitřní sílu a již neřeší, co si o ní případně pomyslí druzí.
Ovšem bez ohledu na to, kdy se člověk odhodlá otevřeně žít v souladu s tím, jak to cítí, jedná se zjevně o pocit velmi osvobozující. Ne každý/á sice má to štěstí, že blízké okolí situaci hned pochopí, na druhou stranu většina těch, kteří se pro coming out rozhodnou, by tento krok zpět nevzali. Ovšem zatímco v Česku již není nutné tlačit se do manželství „naoko“, na světě stále existují země, kde je podobná praxe nejen běžná, ale je i nutností…
