„Nejsem nejlepší přítel žen, módní guru ani umělec. Se soucitem posílám lidi k šípku,“ kritizuje i pozitivní stereotypy mladý gay

O negativních stereotypech by se dalo hovořit celé hodiny, a stejně by debata nebyla kompletní. Avšak i na první pohled „pozitivní“ nálepky dělají vrásky nejednomu člověku, který – ač nerad – zapadl do cizích škatulek. Na toto téma vznikl rozhovor s gayem z Prahy, který se bezhlavě pouští do debat v různých diskuzích nejen na internetu. Je v tom střídavě neúspěšný, a tak se rozhodl požádat o prostor k rozhovoru nás.

Jste poměrně dost nazlobený. To jsem poznala z vaší zprávy, ve které jste stál o rozhovor. Proč to?

Máte pravdu, že se zlobím, ale nejen v tuhle chvíli. Už nějakou dobu se zaměřuju na to, co si o mně a mém okolí lidé myslí.

„Gayové jsou k sobě navzájem hrozně nepříjemní, když mají pocit, že si to můžou dovolit. Seznamky mi ublížily,“ říká Petr z Prahy20. 4. 2022

Vašem okolí?

Ano. Pohybuji se teď poměrně výrazně mezi gay přáteli. Ke coming outu jsem dospěl teprve nedávno – je to pár měsíců. Na internetu jsem si dal inzerát na přátele. Na férovku jsem napsal, že hledám někoho, kdo to má stejně jako já a pár kluků se mi ozvalo.

Předtím jste neměl přátele gaye?

Já jsem dlouho bojoval s tím, kdo jsem. Když už jsem se sám sobě i světu otevřel, pociťuji teď potřebu o to víc bojovat.

Je to záležitost spíše chvilková, anebo cítíte, že byste chtěl bojovat dlouhodobě a nějak efektivně vůči homofobii a stereotypům?

Chtěl bych dlouhodobě. Zatím to nevidím na nějaké velké mediální věci. Sám ještě řeším rodinu – třeba moje babička pořád neví, že jsem gay, ale hodlám jí to říct, jakmile se osobně uvidíme. Bydlí na Moravě a nikdy jsme tam moc nejezdili. V covidu ještě míň. Takže se teď vídáme hlavně po Skypu, a to nechci takhle řešit.

Takže nyní máte za sebou období coming outu blízkým. Jaké to bylo?

Přijatelné. Nijak zábavné, protože to bylo těžké, ale jsem hrdý, že jsem to zvládl. Cítím se teď volněji, konečně jsem sám sebou a ve svém živlu. Nechal jsem věci, které jsem předtím dělal, odstřihl jsem přátele, u kterých jsem tušil, že to nevezmou. Došlo mi, že věci a lidi, kteří mě dusili pod pokličkou a nutili mě setrvávat ve statusu quo, nepotřebuju.

Takže váš život se kompletně změnil…

Ano. A chci jít ještě dál. Řeším teď stěhování. Chci blíž do centra, budeme mít spolubydlení právě s těmi přáteli, o kterých jsem hovořil. Kluci, kteří jsou na tom jako já. Kteří chtějí být sami sebou.

Co vás tolik zlobí? Co v současné chvíli hodně prožíváte?

Názory lidí. Opravdu mě to hodně štve. I ti, kteří jsou jakože „na naší straně“, podporují stereotypy. Já nejsem žádný nejlepší přítel žen, módní guru ani umělec, jak nás zobrazují filmy a seriály. Nejsem ale ani malomocný chudák, se kterým je potřeba soucítit. Někteří lidé se nás zastávají jako nemocných dětí. Jako bychom se neuměli ozvat sami, jako bychom potřebovali někoho, aby nás vodil za ručičku a dosazoval do funkcí, televize a bůhví kam všude. To mě hrozně štve.

Pouštíte se hodně do těchto debat třeba online?

Nejčastěji online. A samozřejmě i naživo s bývalými přáteli, s částí rodiny, a tak. Uráží mě jak homofobní narážky, tak ale i ty z opačného spektra. Jsem člověk, jsem dospělý, samostatný a svéprávný. Neudělal jsem nikdy nic protizákonného. Není důvod se ke mně chovat hrozně, ale ani se mnou nějak soucítit víc než se zbytkem světa. Nechci být takhle vyloučený z běžné společnosti.

S jakými komentáři se například setkáváte?

Kromě těch klasicky hloupých homofobních keců, u kterých asi každý mentálně vyspělý člověk ví, že jsou špatně, se často setkávám s takovým až rodičovským zastáním. Někdo se do mě třeba pustí na internetu a kromě homofobů se tam najednou vyrojí několik samozvaných ochránců, kteří úplně převezmou mou roli v diskuzi a vysvětlují agresorovi, že by se mnou jakožto s gayem měl mluvit tak či onak a co všechno je v komunikaci se mnou nevhodné. Pak se přidá většinou i někdo, kdo řekne, že gayové obecně jsou moc fajn a slušní lidi. To je sice milé, ale neskonale hloupé prohlášení. Nejsme obecně milí. Nejsme obecně slušní. Obecně nejsme nic než jen homosexuální. Jestli se mě někdo chce zastat, tak pro moje názory a pro to, co představuju já osobně v té diskuzi.

Jedna z prvních trans žen pocházela z českého pohraničí. Co se od dob její tranzice před téměř 100 lety u nás (ne)změnilo?12. 4. 2022

Vám vadí především takové to škatulkování? Přisuzování vlastností jistému typu lidí na základě jediné spojitosti?

Přesně tak! To jste řekla skvěle! Pojí nás jenom jedno: Jsme chlapi, co mají rádi chlapi. Tečka. Rozčiluje mě i diskuze o rodině. Jak může někdo napsat, že gayové jsou špatní, nebo naopak dobří rodiče? Nebo že vychováme dítě nedostatečně, anebo naopak líp, než heterosexuální lidi? Celá tahle debata je úplně špatně. Existuje divný zvyk nazývat nás komunitou. Ale my nejsme komunita. Určitě ne na základě orientace. Komunita jsme tak možná se sousedy a kamarády, případně když se mám držet homosexuality, tak jsem možná komunita s pár lidmi – gayi – se kterými se znám a společně nějak jednáme. Ale že bych byl člen nějaké obecné komunity s úplně cizími lidmi, kteří mají zcela jiný životní styl, názory nebo cokoli jen proto, že taky spím s chlapem? To je přeci hloupost.

Zdá se, že vás tohle téma opravdu hodně zlobí. Má tento váš vztek nějaké hlubší kořeny? Třeba v rodině nebo mezi blízkými?

Máte pravdu, že asi ano. Když se nad tím zamýšlím, hodně mi ublížily některé věci, které jsme si řekli s bývalými přáteli nebo s některými členy rodiny. Všechny byly založené na hloupých předpokladech, které mě měly nějak definovat.

„Respektuji, ale takové dítě bych doma mít nechtěl/a.“ Takto se staví lidé v Seville k LGBT+ občanům, říká španělská drag queen Skoria15. 4. 2022

Například?

Teď už se od vzteku dostávám spíš trochu k smutku, což jsem úplně nečekal, ale řeknu vám to. Třeba teta se strejdou, se kterými jsem vždycky trávil hodně času, protože mám podobně starého bratrance, spolu začali debatu, jestli já budu, nebo nebudu mít děti a vážný vztah. Jen proto, že jsem jim řekl, že jsem gay. Sledoval jsem je, jak to řeší a jak se pomalu hádají a jak si teta narozdíl od strejdy dává i pozor na jazyk, aby neřekla něco urážlivého ke gayům obecně. Oba přístupy mě ranily. Nejen ten strýcův. A upřímně se bojím i toho, až si popovídám s babičkou. A co se týče přátel… myslím, že vám došlo, že jsem je neodstřihl jen tak. Můj život se za posledních pár měsíců kompletně změnil. A i když jsem tu pomyslnou náplast strhnul rychle, stejně to bolí.

To musí být velmi stresující, tak výrazná změna…

Je. Snažím se být statečný, ale cítím na sobě, jak jsem unavený.

Cítíte to tak, že můžete změnit myšlení lidí, a proto se pouštíte do hádek? Anebo naopak bojujete se smířením, že některé názory prostě nelze zlomit a veřejná debata bude ještě přinejmenším dlouhá?

Popravdě jsem nečekal, jak moc mě donutí tenhle rozhovor přemýšlet. Myslím, že se ve mně bije obojí. Doufám, že něco změním a zároveň tuším, že ne tolik, kolik bych chtěl…

Zdroj: Anonymní respondent, redakce