Druhá strana příběhu o náctiletých rodičích: „Táta našeho syna má teď přítele a já jsem sama. Můžu se na něj ale zlobit?“
S Danem jste spolu chodili na střední škole a vás syn přišel na svět neplánovaně. Jaké to pro šestnáctiletou – respektive v době porodu sedmnáctiletou – dívku je, zjistit, že bude maminkou?
Tehdy to samozřejmě byl šok. Já jsem si to nepřipouštěla poměrně dlouho. Potvrzené to bylo až ve třetím měsíci. Předtím když jsem měla zpožděnou menstruaci, jsem to moc neřešila. Nikdy jsem to neměla úplně na den přesně pravidelně. Pak, když už jsem se bát začala, jsem nějakou dobu úplně ignorovala, že bych měla něco dělat – třeba si koupit test. Nalhávala jsem si, že když to nebudu řešit, všechno bude fajn. (smích) Všechno ostatní mi takhle často procházelo – ať už u učitelů, nebo u rodičů. Nebyla jsem připravená na takovou zátěž a na to, že bych opravdu měla něco co nejdřív dělat.
Ale hádám, že tahle strategie moc úspěšná nebyla…
To hádáte správně. Tehdy jsem řekla Danovi, že jsem to prostě nedostala a šli jsme spolu koupit test. Zjistili jsme, že je pomalu dražší než kondomy, takže jsme se pěkně tloukli do hlavy. Smáli jsme se tomu, dokud test opravdu neukázal těhotenství. Do té doby to pořád bylo jen takové „co by kdyby“ a měli jsme plnou pusu humoru.
A když už jste si byli jisti, co bylo dál? Zavládla panika? Nebo zvítězil klidný rozum?
Slíbili jsme si, že to napřed sami promyslíme. Ale Dan šel na záchod a odtamtud už psal smsku svojí mamce. Ta samozřejmě ignorovala jeho prosbu, aby nevolala a nešílela, takže to na něj prasklo asi do deseti minut. (smích) Byl z toho docela zmatek. Ale nakonec se všichni uklidnili. Co jim zbylo. Přerušení těhotenství nepřipadalo v úvahu. To bych nezvládla.
S Danem se zdá, že jste měli hezký vztah. Fungovalo vám to?
Fungovalo. Rozuměli jsme si dlouho. Nepamatuju si, že bychom se hádali. Často jsme na sebe štěkali ze srandy, ale to je všechno.
Ale rozešli jste se. Za jakých okolností?
To už byl syn na světě. Bylo to pro mě hodně těžké období. Maturita mě děsila, protože jsem se nepřipravovala s takovou oddaností jako ostatní. Měla jsem ve škole individuální plán, víc jsem myslela spíš na to, co je doma, než co se učím. Myslím, že jsem to nakonec dala jen proto, že se mnou učitelé měli slitování. Věděli, že jsem v situaci, kdy syn prostě nespal. Nikdy nebyl velký spáč a dodnes není. Jako malinký se pořád budil a já už byla chvílema opravdu na konci se silami, i když mi mamka hodně pomáhala. Přestože tu byla pro mě a brala si ho do práce přes den, dohodly jsme se, že babička nebude hrát druhou mámu. Že to k synovi není fér, aby se o něj staralo víc lidí a aby byl zmatený. Já jsem jeho máma, takže já k němu vstávala. Navíc u nás v rodině se hodně věří na dlouhé kojení kvůli zdraví i budoucímu vztahu. Takže žádné lahve jsme, když jsem byla poblíž, nepraktikovali, dokud stačilo, co jsem měla já. To už ale zabíhám daleko – jednoduše řečeno to tehdy byla opravdu jízda oproti tomu, jak svatý klid máme teď, když je synovi už osm a chodí do školy.
Když jsem měla maturitní zkoušku za sebou a konečně jsem dokončila střední školu, přišel za mnou Dan s tím, že mě nechtěl stresovat, dokud jsem byla vynervovaná z učení, ale že mi musí něco říct. Tehdy mi řekl, že začíná udržovat vztah s někým jiným. Napřed jsem tomu nemohla uvěřit a chtěla jsem se pohádat a brečet. Ale pak mi vysvětlil, že jde o kluka a že spolu zatím ani nespali, protože mě nechtěl podvádět.
Věřila jste mu?
Chci mu věřit, a tak to víc nepitvám. Stejně by mi jedině ublížilo, kdybych zjistila, že to bylo jinak.
Když vám pověděl, že se sbližuje s klukem, co jste cítila?
Pro mě to bylo naprosto neuvěřitelné. Koukala jsem na něj jako z jara. Nakonec jsem na něj ani nekřičela, jak jsem původně chtěla, když jsem myslela, že má jinou holku. Jenom jsem brečela. A brečel i on. Tak jsme celý večer seděli a brečeli a částečně si povídali. On se hodně omlouval a já už ani nevím, co jsem mu na to říkala.
Přijala jste jeho coming out dobře? Zvládli jste to?
Je pravda, že jsem nějakou dobu lhala, že mi to nevadí. Byla jsem na něj hrozně naštvaná, ale co jsem vlastně měla dělat? Kdyby si našel jinou holku, tak je to jasný – byl by ten špatný. Ale když to má takhle? Nevěděla jsem, co mu mám říct nebo jak se na něj zlobit kromě faktu, že to na mě mělo obří vliv. Měla jsem malého synka s někým, s kým mi došlo, že to nikdy dohromady nedáme. Není to o snaze, nevyřeší to dovolená nebo poradna, prostě se to nestane. S tím je těžké se smířit. Ale jemu to bylo tak strašně líto, že jsem mu to prostě neuměla vyčíst, a tak to nakonec dopadlo tak, že jsem ho opakovaně ujišťovala, že je to v pohodě a bála jsem se víc o něj než o sebe. (smích)
Milovala jste ho?
Ano.
A teď k němu cítíte co?
Zakázala jsem si tohle promýšlet. Máme se rádi, je to dobrý táta. V něčem pořád nejsem smířená, ale nerada tohle téma otevírám, protože nemá řešení. A zlobit se je zbytečné, tím by trpěl hlavně syn.
Úplně uzavřené to tedy pro vás ale není…
Není. A asi jen tak nebude. Dan má přítele a je spokojený. Mají i svůj malý byznys. Užívají si to. Já jsem pořád u mamky a je pro mě těžké si najít dlouhodobý vztah. Nebo i jen ten krátkodobý. Vždycky myslím hlavně na syna, jak by se tvářil, jaký by to na něj mělo vliv… Kamarádi i mamka mi říkají, že všechno sabotuju už dopředu. Asi mají pravdu, přestože bych hrozně chtěla kompletní fungující rodinu, zamilovat se, vdát se, a tak. Jsem sama a myslím, že Dan vidí, že mě to mrzí. Netahá mi svého partnera moc na oči, což oceňuju, ale někdy se tomu nevyhneme, a já pak mám problém smířit se s tím, že každý máme ten výsledek společného „problému“ jiný. Tím nechci říct, že syn je nějaký problém, miluju ho, jen ten původní průšvih u těhotenského testu byl takový víc padesát na padesát. Teď i když se Dan snaží a stará se, se změnil život hlavně mně. A to je pro mě těžké nezávidět, i když ho mám jako člověka moc ráda.
