„Společnost často považuje LGBTQ+ lidi za promiskuitní, takže si sexuální zneužití vlastně zaslouží,“ myslí si jedna z obětí. Co je třeba změnit?
Ačkoliv by se jistě dalo říci, že dnešní doba je relativně otevřená a minimálně v západních demokratických zemích již plošně k diskriminaci či přímo postihům lidí, kteří nejsou součástí „většiny“, nedochází, neznamená to, že by heteronormativní kultura s hluboce zakořeněnou homofobií zcela zanikla. Na to pak upozorňují i výsledky průzkumu britské nevládní organizace Independent Inquiry into Child Sexual Abuse (IICSA), který shrnul docela širokou škálu mýtů a stereotypů týkající se LGBTQ+ obětí sexuálního násilí. V rámci průzkumu pak bylo dotazováno 31 LGBTQ+ lidí, kteří v dětství čelili sexuálnímu zneužívání, a také tři desítky organizací, které pomáhají všem LGBTQ+ obětem těchto činů lépe porozumět jejich vlastním zkušenostem. A problémy, na které výzkum poukazuje, rozhodně nejsou nijak radostné…
Když má většina „jasno“
Že sexuální orientace je věc vrozená, by v dnešní době nemělo být nutné zdůrazňovat. Jenže se ukazuje, že celá řada lidí – a to včetně odborníků pracujících v různých odvětvích, v nichž s LGBTQ+ oběťmi sexuálního násilí přicházejí do styku – smýšlí zcela odlišně. Přesně to jsou závěry výzkumu IISCA, z nějž plyne, že queer oběti sexuálního zneužívání jsou často označovány jako jeho příčina. A když mladí queer lidé sexuální zneužití zažijí, často skončí izolovaní nejen od svých blízkých, ale také narážejí na řadu stigmat ze strany odborníků, kteří by jim měli podat pomocnou ruku. Aby toho ale nebylo „málo“, tak se ještě mnohé z obětí musejí vypořádávat s nařčeními, že se samy stanou sexuálními predátory.
Co vše zažily oběti?
Některým těmto obětem tak bylo řečeno, že jejich genderová či sexuální orientace je výsledkem sexuálního zneužívání, které vážně poškodilo jejich sebeidentitu a duševní zdraví. „Byl/a jsem dotázán/a, zda náhodou nejsem nebinární proto, že jsem v dětství zažil/a sexuální zneužívání, a zda neproměňuji svou nevyrovnanost se svým tělem v důsledku sexuálního zneužití v genderový problém, který ve skutečnosti neexistuje,“ popsala tak nebinární oběť zneužití své zkušenosti s „odbornou pomocí“. A faktem je, že odborníků zaměřujících se na oblast duševního zdraví a vyškolených pro práci s LGBTQ oběťmi sexuálního násilí je skutečně málo – a tak riziko, že vyhledání pomoci či poradenství skončí spíše debaklem, kdy sama oběť bude vystavena dalším stigmatům a hanbě, samozřejmě roste. „Stigmata a mýty se výrazně projevily v podobě obviňování oběti a malého pochopení LGBTQ+ životní zkušenosti. A tak se člověk jako oběť cítí nevyslyšen, je sklíčený, a to vše velmi ztěžuje hledání pomoci,“ vypověděl další z respondentů výzkumu.
Jiní pak přímo čelili nařčení, že právě to, kým jsou, sexuální zneužití způsobilo. Nijak neobvyklé pak nebylo dokonce ani tvrzení, že ti, kteří sexuální zneužívání zažili, se jej následně sami dopouští. A tak není divu, že sexuální zneužití je tématem stále tabuizovaným a řada lidí se jej bojí i adekvátně řešit. „I přes obrovský pokrok v oblasti přijetí LGBTQ lidí liberální postoje nemá každý. Obrovské množství lidí je tak i dnes instinktivně nepřátelské vůči čemukoliv, co vybočuje z ´heterosexuálních norem´,“ shrnula pak další z dotazovaných obětí sexuálního zneužívání.
Čísla, která nepotěší
Témata jako sexuální napadení, zneužívání, ale třeba domácí násilí se tedy LGBTQ + lidí nejenže týkají úplně stejně jako populace heterosexuální, ale jsou v těchto případech ještě více zlehčována. Sexuální útoky v dětství a dospívání, na které se zaměřil výzkum v Británii, jsou i dnes poměrně běžné, ovšem jak ukazují statistiky, právě LGBTQ+ lidé se oběťmi sexuálního násilí stávají častěji než příslušníci/e hetero většiny. Konkrétně v případě leseb se téměř 44 % z nich během života stane obětí domácího násilí, stalkingu nebo znásilnění, v případě gayů se jedná o 26 %, přitom na 40 % gayů zažije také jiné sexuální násilí než přímo znásilnění. Pokud se ale statistiky zaměří na zmiňované zločiny v kontextu heterosexuálních žen a mužů, ženských obětí je v součtu 35 % a těch mužských 29 %.
Je tedy zřejmé, že homofobie (ale i transfobie ad.) stále ve společnosti přetrvávají a heterosexuální většina by si přinejmenším měla uvědomit existenci privilegií, která jí většinová sexuální orientace přináší. Je také namístě tematizovat, že diskriminace týkající se LGBTQ lidí neznamená jen verbální urážky či zesměšňování, ale má také institucionální podoby. To se pak zrcadlí i v tom, že oběti sexuálního násilí – ať už ty dospívající nebo dospělé – to, co prožily, z celé řady objektivních obav raději tají. I proto je tedy třeba myslet na to, že ti, kdo pracují s LGBTQ+ oběťmi, by měli být dostatečně školení a měli by dokázat překonat kulturní mýty a stereotypy, které nejenže jsou zraňující, ale mohou vést k tomu, že sexuální zneužívání či napadení nakonec není vůbec odhaleno.
