„Heterosexuální vztah byl důsledek macho komplexu,“ svěřil se gay muž z Prahy, který v sedmnácti letech počal se spolužačkou syna

Dnes pětadvacetiletý Dan se před lety vzdal vysoké školy, aby mohl živit svého syna. S maminkou malého chlapce si rozumí i poté, co se dozvěděla celou pravdu, a to je dle něj jeho největší štěstí.

Dane, vy jste tatínek. Je vám pětadvacet. Jak starý je syn?

Ano, mám syna, je mu osm. Narodil se mi, když mi bylo teprve sedmnáct let. S tehdejší přítelkyní jsme oba byli teprve na gymplu, když jsme zjistili, že je těhotná. Byli jsme přesně takový ten divný pár, o kterém si všichni na škole šeptají, protože naše situace tam nebyla úplně běžná. Co vím, tak u nás měla dítě před maturitou snad jen jedna holka, která byla o pár let starší než já a ani jsem ji neznal.

Sexuální orientace jako následek traumatu? Žena, která od jisté doby preferuje za partnerky jiné ženy, promluvila o stereotypizaci7. 9. 2022

Přítelkyně normálně školu dochodila?

Dokud se cítila dobře, chodila dál, jen měla volno na tělocviku. Ke konci dostala individuální plán, který se u nás dával jen hodně výjimečně. Znal jsem jenom holku, která doufala, že bude profesionální sportovkyně. Hodně kvůli tomu cestovala, a tak měla taky domluveno, že může zameškat víc než ostatní. Ale jinak to byla další výjimka, kvůli které jsme byli ještě divnější.

Spolužáci vás odsuzovali?

Spíš neměli dostatek informací a životních zkušeností. V tom věku je těhotenství něco jako nepředstavitelná informace. Vím, že jsme byli hlavním tématem hodně dlouho. Byli tací, kteří třeba přítelkyni pomáhali, nosili jí domů úkoly, učili se s ní. Ale dost spolužáků to bralo i tak, že jsme nezodpovědní, ničíme si životy, že jsme prostě takoví odpadlíci. Někdo mi tehdy řekl i do očí, že jsem to podělal, že za to můžu hlavně já. Takový postoj měly hlavně holky, které narozdíl od kluků navíc měly každý rok nějakou přednášku o intimním životě. Nevím přesně, co tam poslouchaly, my kluci měli místo toho normálně učení.

To je zvláštní, že výchovu k sexuální zodpovědnosti a o intimitě absolvovaly jen dívky…

To jsme si říkali taky. I když v té době jsme se tomu hlavně smáli. Když si holky nesly odtamtud balíčky s tampónama, samozřejmě jsme se hlavně ošívali a chechtali. Když nám holky nějaké balíčky daly, tak jsme je s klukama spíš používali jako palebnou munici na chodbě. Byli jsme prostě moc mladí.

Moc mladí, ale už nastávající rodiče…

No, my ano. To je pravda. Neplánovali jsme to.

Jak dlouho jste spolu chodili?

Vlastně celý gympl. Od prváku.

Ale rozešli jste se, že?

Vím, kam míříte. (smích) Samozřejmě jsme se rozešli. Hlavně proto, že to mám „jinak“. Teď mám jednoduše řečeno přítele.

Na gymnáziu jste netušil, že jste gay?

Podezření jsem měl. Ale nějak jsem si říkal, že s tou přítelkyní je mi dobře, jsme fajn kamarádi, rozumíme si… Fungovalo to. To pravé jsem teda našel až teď, ale nemůžu říct, že bychom spolu jako studenti něco předstírali. Jen pro ni to asi bylo jiné než pro mě. Nikdy jsem nebyl úplně hlavou v oblacích. Ale měl jsem za to, že je to tím, že jsem prostě kluk a kluci tolik emocí nemají. Směšné, že?

Říkali vám jako dítěti, že kluci mají méně emocí?

Byl jsem k tomu přímo i nepřímo vedený. Takové to „nebreč, jsi přeci kluk“ a podobné věci asi někdy slyšel každý chlap. Myslím, že to všechny nějak ovlivnilo. Někoho méně, někoho víc. Mně to tehdy vytvořilo takový jako macho komplex.

Choval jste se přehnaně chlapácky podle nějakých stereotypů?

Přesně. Já jsem vždycky tušil, že se mnou je něco jinak. A čím víc jsem to na sobě cítil, tím víc jsem nechtěl, aby ostatní tuhle moji stránku viděli. Takže jsem byl docela drzý kluk. Neukočírovatelný. Vím, že jsem asi rodiče hodně zlobil, a to říkám hodně jemně.

Bojíte se v letadle? Nemáte čeho! Podle kapitána Davida Hecla nemusíte mít strach ani když vypadnou kyslíkové masky18. 10. 2022

To mluvíme o době, kdy jste byl už teenager?

Myslím, že jsem to tak měl už třeba od druhé nebo třetí třídy. Ve školce jsem byl ještě takový jemnější, tišší typ. Ale pak jsem začal být bojovný, protože mi všichni pořád říkali, ať nejsem poseroutka, ať nejsem tak tichý, stydlivý, a tak.

Pamatuju si, že jsem se strašně styděl, když jsem nějak v té době, v té asi třetí třídě, brečel ve třídě, protože jsem prohrál jednu soutěž v referátech. Měli jsme si doma najít podle zadání informace o nějakém zvířeti a říct to ostatním. A já se na to fakt připravoval, protože jsem doma měl agamu a chtěl jsem o ní všem říct něco zajímavého. Mělo se hlasovat, kdo měl nejlepší projekt. A nakonec to vyhrála spolužačka, která přinesla s sebou do třídy křečka. A protože si ho všichni mohli pohladit, byla první. Vím, že to zní směšně, ale tehdy mě to hrozně zasáhlo. Především to, jak do mě rýpali, ať nebrečím, a i sama učitelka mi řekla: „No tak, Dane, vzmuž se!“ Vzpomínám na to jako na hodně důležitý moment mého života.

Spolužačka, se kterou jste v prváku začal chodit – matka vašeho syna –, jak jste se choval k ní?

Právě dost namachrovaně. Ono se to holkám z nějakého důvodu líbí. (smích) Vím, že jsem byl docela oblíbený. Uměl jsem se upravit i bavit. Kdybych chtěl, asi jsem mohl mít jakoukoli.

A proč jste si vybral právě ji?

Ona si nic nedělala z mých drsných vtípků a smála se se mnou. Kolikrát mě poslala do p*dele, nadávala mi, ale všechno v dobrým. Líbilo se mi, jak je od rány. Měl jsem ji fakt rád, byla s ní sranda. Je to holka, se kterou fakt chcete trávit čas. Rozesměje vás, sama si ještě přidá do všeho od rýpaní a sarkasmu až po černý humor. Je fakt skvělá.

Miloval jste ji?

Myslel jsem si to. Rád jsem s ní trávil čas. Byla můj oblíbený člověk, když to tak řeknu. Ale co je láska, to jsem pochopil až s přítelem. S ní jsem si byl opravdu nesmírně blízký, byli jsme na jedné vlně. Ale musím si přiznat, že můj vztah s ní byl spíš jen důsledkem toho mého macho komplexu, který velel mít tu nejlepší holku a být prostě cool. Nebo vool (čti „vůl“ – pozn. red.), jak jsem se nedávno přepsal ve zprávě a od té doby mě bývalá přítelkyně takhle překřtila ve svém seznamu kontaktů. (smích)

4. nejnavštěvovanější španělské město si vás získá zvláštní kombinací tradice a moderny. Zrodilo se tu flamenco, pobývala zde Carmen a duha v ulicích je všudypřítomná17. 10. 2022

A dnes to máte jak?

Jsem vděčný za to, jaká je. Že se s věcmi prostě nepárá. Řekla mi, že jsem id*ot, že jsem se nevymáčkl dřív, jak se věci mají. Že by jí to vůbec nevadilo, nebýt syna a pochopila by to. Tím, že máme syna, ji mrzí, že nemá kompletní rodinu. Sama je z rozvedené rodiny a na škole tím hodně trpěla, tak mě mrzí, že jsem jí to takhle zopakoval i v dospělém životě. Ale musím říct, že to nese statečně. Vím, že mi nikdy neodpustí, že syn nemá klasický domov se dvěma rodiči. Místo toho syn bydlí jen se svou maminkou a babičkou. Ale snažím se tu pro něj být. Bydlíme oba v Praze, takže se snažím přispět vším a všelijak, jak to jen jde. S „tchyní“ – nebo jak ji nazvat – je to horší, ta moc nechápe nic z toho, co jsme se jí snažili vysvětlit, ale s tím už asi nic moc nenadělám. Hlavní je, že mám opravdu štěstí na to, jaká je máma mého syna skvělá holka, která se mi nijak nemstí. Zasloužila by si jenom to nejlepší, což já pro ni určitě nebyl a mrzí mě to.

Zdroj: Dan, redakce