„Mám psa a svatý klid,“ ukončil svůj vztah a starosti s láskou muž ze severních Čech. Čím si prošel, už nikdy nechce prožít znovu
Pojďme rovnou šlápnout do toho složitého tématu, a tím je sebevražda. Nepokusil jste se o ni, ale aktivně jste o ní přemýšlel. Proč?
Já jsem rok a půl žil ve vztahu, který ze mě vysál veškerou chuť žít, když to tak řeknu.
Co se dělo?
Bývalý přítel byl takový můj splněný sen. Aspoň se to tak zdálo. Byl perfektní. Vypadal dobře, měl svůj byt a dobrou práci. Když jsem se k němu stěhoval, chlubil jsem se všem přátelům a známým. Taky jsem postoval řadu fotek a videí na sociální sítě. Měl jsem pocit, že chci vykřičet do celého světa, jak jsem šťastný. Nemohl jsem tomu uvěřit, že tak skvělý chlap chce být zrovna se mnou. O takovém muži jsem vždycky snil. Předchozí vztahy byly spíš takové šolíchačky. Tohle bylo vážné a já to hodně vážně i bral.
Měli jste společné plány?
Všechno. Vysnili jsme si, že si jednou adoptujeme dvě děti. Budeme mít holčičku a chlapečka. Že postavíme i dům. Mluvili jsme dokonce o tom, že bychom si založili cateringovou firmu, protože já rád vařím a bývalý přítel je skvělý v byznysu a vyzná se ve financích.
Co z toho jste si splnili?
Naštěstí nic.
Proč naštěstí? Hodně jste o tom snil, zdá se mi…
No protože teď bychom to museli dělit. Hlavně těch dětí by mi bylo líto. Jsem rád, že se od něj můžu odstřihnout úplně.
V čem byl ten vztah tak hrozný?
Já jsem si nikdy nepřipadal tak bezvýznamný, jako když jsem s tímhle člověkem žil. A i on mi to dával najevo. Já jsem v době, kdy on měl slušné výdělky a svoje menší byznysy okolo, pracoval v kanceláři jako backoffice manager. Zní to dost fancy, ale reálně to znamená, že jsem se staral o to, aby každý, kdo ve firmě dělá něco důležitého, měl dostatek propisek, že je tam kafe, že se každý dostane dovnitř, i když si zapomene klíč… Prostě jsem byl taková holka pro všechno.
Zní to, že vás tato práce moc neuspokojovala…
Ironie je, že mě to bavilo. Dřív jsem z toho byl nadšený. Byl jsem potřebný. Každý den se dělo něco nového. Támhle jsem jednou běžel pro kytky velkému klientovi, tuhle jsem narychlo řešil elektrické žaluzie, protože se lidem v horkých dnech špatně pracovalo… Řešil jsem instalatéra, když se něco pokazilo v kuchyňce, nevadilo mi ani uklidit záchody a vynést odpadky. Prostě jsem se staral, aby tam všem bylo dobře. A mně bylo dobře z toho, že jim je dobře, chápete mě?
Ano. Tak to vlastně zní jako skvělá práce, pokud vás tolik naplňovala!
No, ale bývalý přítel mi začal rychle dávat najevo, že vydělávám málo a že jsem ne holka, ale dě*vka pro všechno. Že moje pozice je prostě nedůležitá. Dělal si ze mě legraci, že žiju jako hajzlbába, o kterou si každý otírá boty. Když jsem řekl, že jsem měl v práci náročný den, protože jsem ten den řešil odstávku elektřiny, což je vážný problém, když všichni musejí ten den pracovat, a měl jsem radost, že jsem narychlo domluvil náhradní kanceláře v docházkové vzdálenosti, přítel mi řekl, že to není nic moc k chlubení, že jsem bandě kancelářských krys ukázal cestu přes ulici do jiného baráku.
To vás muselo mrzet. Bránil jste se?
Ono postupně to nebylo jenom tohle. Začal i tlak na to, že když mě baví vařit, že bych měl doma i jediný uklízet, protože skoro nic nevydělám a prakticky jsem ženská, přičemž tohle jsou ženské práce. Nechci znít, že mě nějak uráží být připodobňován k ženě – ženy jsou skvělé a silné –, ale i tak mě to mrzelo. Často mě chytal za hrudník a říkal mi, že se diví, že mi ještě nenarostla prsa, když jsem taková slečinka.
Docházelo na hádky, anebo jste si to nechal líbit?
Zezačátku jsem se to snažil vnímat jako konstruktivní rady, vtipy nebo že má horší den a zítra bude líp. Ale ono to pokračovalo každý den a bylo to horší a horší. Když jsme pak šli třeba do hodně drahé restaurace, na kterou věděl, že koncem měsíce nemám peníze, čekal při placení klidně i trapnou půlminutu a koukal na mě, abych to zaplatil. Když jsem před číšníkem musel připomenout, že jsem mu doma přeci říkal, že na to nemám a že jsem chtěl doma uvařit nebo jít jinam, začal mě před tím číšníkem ponižovat, jakou si pořídil zlatokopku a že bez něj bych umřel hlady. Pak mě tak jako poplácal, že si dělá legraci, ale bylo to hrozný.
Jak jste se nakonec rozešli? Vy jste to dokázal ukončit, anebo to bylo z jeho strany?
Já jsem třeba půl-třičtvrtě roku všem říkal, že se s ním chci rozejít. Hodně jsem brečel. Měl jsem náladu pod psa, ale nikdy jsem se nedokopal to fakt udělat. Byl jsem na něm jak závislý. Když byl chvilku milý nebo třeba jenom normální, byl jsem v sedmém nebi. Že mi řekl „díky“, když jsem mu donesl kafe, mě skoro rozbrečelo znova, ale štěstím. V té době jsem byl opravdu labilní, a i jsem se pomalu přestal vídat s přáteli a rodinou, protože se mě každý ptal, jestli už jsem se teda konečně rozešel a já pořád musel vysvětlovat, proč jsem s ním dál. Bylo to náročné.
A ten poslední moment vašeho vztahu byl jaký?
Ukončil jsem to já, ale srabácky. To bylo ráno po tom, co mě poslal spát do obýváku, kde byl malý a nepohodlný gauč, protože jsme se pohádali. Řekl mi, že s takovou nulou, jako jsem já, spát nebude a že se mu hnusím. Celou noc jsem seděl v obýváku a brečel. Ráno jsem dělal, že spím, když se balil do práce. Když odešel, zavolal jsem mamce. Vím, že je to trapný, že zrovna jí, ale měl jsem pocit, že každý jiný člověk by se mi smál, jak jsem slabý. Mamka pro mě přijela a odvezli jsme i moje osobní věci.
Od té doby bydlíte s ní?
Ne, to jen pár prvních týdnů. Dal jsem se dohromady a našel jsem si byt. Normální pronájem. Nic luxusního, jako to bylo u bývalého, ale je mi tu dobře. V zimě jsem si i pořídil štěně a v práci mi i dovolili si ho tam brát, takže jsem ještě šťastnější, že jsem tehdy partnera neposlechl a nedal jsem výpověď. Začínám být zase sám sebou. Mám psa a svatý klid.
