„Naše děti mají tři mámy a nula otců. Stále mají víc než spousta dětí heterosexuálů,“ myslí si maminky dvou chlapců
Jak dlouho jste spolu?
Monika: Je to už skoro čtyři roky. Seznámily jsme se na hasičském plese. Já jsem dobrovolná hasička a Petra dělala zvučení koncertu místní kapely, který tam probíhal. Oslovila jsem ji já. Po koncertě slovo dalo slovo, drink dal drink a bylo…
Petra: Zapomínáš říct, žes mě oslovila hlavně proto, že ses chtěla seznámit s kapelou!
Monika: To není pravda!
Petra: Ale je! Přišla, povídaly jsme si a pak říká: „A můžu do zákulisí?“ No tak jsem ji tam vzala.
Monika: To aby řeč nestála!
Ani pro jednu ale nejsou tyto aktivity hlavním zaměstnáním, že?
Petra: Ne. Bylo by to fajn, ale nikdy jsem zvuk nestudovala. Jen pomáhám kapele, kde hraje můj brácha. Vlastně mě jen naučili zapojit dráty a tvářit se důležitě!
Monika: Podceňuje se. Opravdu s technikou umí…
Petra: Snažím se. Někdo se o technický věci doma starat musí.
Monika: To je pravda. Já totiž jsem na to totální dutec.
Dutec od slova dutá? To je hezký výraz!
Monika: To se říká u nás v rodině. Odmalička to mám za normální výraz, ale všichni vždycky koukají překvapeně, když ho vyslovím!
Petra: Ona jejich rodina je celá trochu divná, ale jsou fajn.
V jakém smyslu?
Petra: Já mám pocit, že Moniku nikdo nevychovával. Že si tam každý dělá, co chce. Je to hodně free. Neustále plnej barák lidí, co spí po spacácích na zemi, samá akce a sranda… Úklidu moc nedají a ani moc neřeší problémy. Co vyhnít může, vyhnít nechávají.
Monika: Pravda, že to mi taky trochu vadí.
Petra: Monika dřív taková taky byla. Trvalo, než začala fungovat jinak.
Monika: Už se učím i vařit!
Petra: Kvůli dětem se změnila. A moc si toho na ní vážím, že si to uvědomila a že se snaží. To zvládne málokdo, takhle na sobě pracovat. Navíc první impuls přišel kvůli synovi, kterého mám já z minulého vztahu. Technicky by se mohla chovat jako macecha, ale chtěla mu být prostě máma. A je opravdu dobrá.
Monika: Nech toho nebo budu brečet! (smích)
To je moc milé. Máte hezký vztah? Hádáte se?
Petra: Jasně, že se hádáme, ale máme meze, za které nejdeme, a to myslím, že je zdravé. Není normální se nikdy nepohádat.
Monika: Hlavně asi o tom úklidu, no. Já se snažím, ale je pravda, že někdy mi to nepřijde tak důležité, když jsem třeba unavená, a tak. Peťu štve, když přijde z práce a je tu nepořádek, takže pak na sebe trochu vrčíme.
Petra: Já bordel nemám ráda, no. Přijde mi to zbytečný. Máme hezký dům, splácíme ho, dřeme se na něj… Tak ať je nám tu hezky, ať je tu pěkné prostředí, ne?
Monika je teď na rodičovské?
Monika: Přesně tak. Se synkem. Je mu osm měsíců.
Petra: Zase nechci, aby to vyznělo, že si jí nevážím za to, co doma dělá. Starost o dítě je náročná, sama jsem to zažila. Ale prostě někdy mi to nedá a potřebuju se vztekat, když máme lego i ve vaně a já se chci prostě jen osprchovat po náročném dni.
Monika: Tak se sprchuj s legem! Je to plast, neuškodí mu to a aspoň se umeje!
Petra: Ach jo…
Petro, vy jste také někdy byla na mateřské?
Petra: Ano, ještě v minulém vztahu. Tehdejší partnerka vydělávala víc, takže jsme to měly tak, že já byla doma. Teď mám v našem vztahu víc já, tak je doma Monča.
Kolik dětí vychováváte?
Petra: Dvě. Já mám syna z minulého vztahu. Je mu šest. Monika bere malého jako svého, ale chtěla i svoje, což chápu. Takže jsme se dohodly, že budeme mít dvě.
Starší syn se vídá i s druhou maminkou?
Petra: Samozřejmě. Dohodly jsme se tak, že syn bude bydlet u mě, protože mám větší prostory a s druhou maminkou se vídá každý druhý víkend a když se to hodí i o všedním dnu. Je to na dohodě. Neděláme si to těžší, než to musí být. Hlavně kvůli synovi.
Monika: Bývalá partnerka Petry je moc fajn. Nemáme mezi sebou zle. Už jsme i řešily, že až bude druhý syn větší, mohl by jezdit se starším bráchou na výlety právě s Petřinou expartnerkou. Aby se kluci necítili, že na každého platí jiná pravidla.
Po zprávách jsme hovořili o tom, že vás štve jistý druh kritiky. Můžete mi ji přiblížit?
Petra: Jde hlavně o to, že nás štvou předsudky. Oba synové jsou z umělého oplodnění. Ale to neznamená, že jsou o něco ochuzení, když nemají fyzicky otce. Mají dvě – vlastně s mojí ex tři mámy!
Monika: Přesně tak. Vždycky říkáme: Tři maminky a nula otců jsou víc, než co má spousta dětí heterosexuálů.
Petra: Vidíme to i u staršího syna ve školce. Spousta dětí tam má rodiče taky od sebe a jeden z nich se třeba vůbec nezajímá. Nebo se hádají a přetahují se o to dítě. Nemají peníze na základní věci: Na výlety se školkou, obědy, nové bačkorky. Náš syn má všechno, co potřebuje, a ještě něco navíc! A je vidět, že ne všichni jeho spolužáčci to tak mají.
Monika: Vždycky je nám z toho hrozně smutno, když to vidíme.
Je to znát na první pohled?
Monika: Podle mě ano. My s Peťou jsme se shodly, že chceme, aby oba synové chodili do státní školky i školy. Máme za to, že by měli projít standardním procesem. Prostě chodí do spádové školky – žádné soukromé ústavy, kde se učitelům tyká a děti se odmalička učí pěti jazykům a tomu, jak být rozmazlený…
Petra: Nemyslíme to samozřejmě tak, že děti v soukromých školách jsou jakkoli horší. Spíš se nám nelíbí, co z nich formuje ten typ výuky. Podle nás by dítě mělo dospělým vykat a mělo by si odpoledne hrát – ne mít tisíc povinností už ve čtyřech letech. A nechceme ani aby se naše děti v takovém kolektivu vyrůstaly. Nelíbí se nám ten výsledek, co to s dětmi dělá.
Monika: Víme, že je to individuální názor. Nikoho nekritizujeme. Ale máme to tak. No a pointa je, že ve státní školce samozřejmě najdete děti ze všech vrstev. A musím říct, někdy jsem odcházela se slzama na krajíčku, když třeba vidím chlapečka už čtvrtý den ve stejném tričku nebo že mu rodiče nezaplatí výlet do zoo s ostatními nebo když si všímám toho, jak se rodiče i před dítětem hádají nebo jsou oškliví přímo na něj, protože mají nervy v kýblu.
Petra: To je přesně ono. Spousta rodičů má svoje problémy, ale vybíjejí si to na dětech tím, že přestávají mít trpělivost. Je napjaté prostředí, nedostatečná pozornost nebo třeba to, že se dítě cítí vyčleněné, protože nemůže mít to, co mají ostatní, lepší, než mít místo tatínka ještě jednu maminku? Nechápu, že to vůbec někdo má potřebu řešit. Nejpodstatnější je láska a to, že děláme maximum!
Zdá se, že kolem hodnocení školních zařízení a výchovy našlapujete hodně opatrně. Připadá mi, že máte tendenci svá rozhodnutí hodně obhajovat a zároveň se snažíte nikoho neurazit. Mám správný dojem?
Petra: Asi ano. Někdy už si to ani neuvědomujeme. Jde o to, že když my něco kritizujeme, téměř každý nám vrazí to, že nemáme co mluvit, když ani nejsme „pořádná rodina“, nebo že jsme hrozně chytré, ale samy jsme ty, kdo své dítě znevýhodňují…
S tím se setkáváte často?
Petra: Ano. Bylo nám řečeno třeba to, že své děti vystavujeme šikaně proto, že nemají tátu a žijí v lesbické domácnosti.
Mrzí vás to?
Petra: To je takový mix mrzení a vzteku. My pro své děti děláme maximum. Hodně přemýšlíme nad každým krokem, aby to pro kluky bylo i do budoucna co nejlepší. Udržujeme vztahy s mou bývalou přítelkyní, protože jak my, tak ona chceme, aby syn byl v klidu a neprožíval nějaké naše spory. Pracuju i šestnáct hodin denně a Monika bere staršího syna opravdu jako svého. Myslím, že děláme, co můžeme. A stejně se najdou lidi, kterým je to jedno. Podstatné je pro ně jen to, že u nás doma nežije chlap. To prostě nedokážu pochopit.
