„Hovořit o tradiční rodině v době, kdy dítě může mít i tři matky, je k smíchu,“ říká advokátka Klára Samková. Pro duhové rodiny má řešení

Jméno advokátky Kláry Samkové je v Česku poměrně známé, a to i proto, že se nebojí své názory říkat důrazně a nahlas. Velmi jasný postoj pak má z hlediska právního i k rodičovství párů stejného pohlaví a ošetření jejich rodinných vztahů.

Paní doktorko, aktuálně je opět velkým tématem manželství párů stejného pohlaví, s nímž úzce souvisí také to, zda lesby a gayové mohou – či měli by – mít děti. Jak na tuto problematiku nahlížíte vy?

Debata o tom, jestli lesbické nebo gay páry mohou, či nemohou mít děti, mi přijde totálně zbytečná. Oni je už mají a nikoho se neptají. Být lesba/gay totiž neznamená, že dotyčný je neplodný. Což majoritní společnost tak nějak zaměňuje. Sexuální orientace není „digitální“ v tom směru, že by se pohybovala v hodnotách jedna – nula. Homosexuál – heterosexuál. To je nesmysl. Sexuální orientace je vždy plynulá škála. A souvisí s celkovým zráním osobnosti, aby si lidé uvědomili – a připustili si – své skutečné pocity a osvobodili se od sociálních tlaků, které je často nutí skrývat své pocity. Což ovšem neplatí jen pro vlastní sexuální orientaci, ale i pro řadu další osobnostních kvalit. Nicméně před tím, než se lidé pohybující se ve škále sexuální orientace uvědomí, že v homosexuálním druhu vztahu se cítí šťastnější, často se podvolí sociálnímu tlaku a uzavřou konvenční partnerství, ze kterého prakticky pravidelně vzejdou děti! A tím se dostáváme k otázce další, a to je postavení dětí v homosexuálních partnerstvích…

FOTOREPORT: Jak vypadal průvod Maspalomas Pride by Freedom 2022? Velká párty a odvážné i méně odvážné outfity17. 5. 2022

Pomineme-li situaci, kdy si jeden/jedna z partnerů/ek do vztahu již dítě přivede, a to má tedy klasicky matku i otce, jaké problémy mohou nastat v právní rovině v situacích, kdy dítě přijde na svět již v rámci existujícího gay/les partnerství?

Pokud bych začala rodičovstvím lesbických párů, v jejich případě samozřejmě porození dítěte není problém, jelikož ženy jsou k rození dětí přirozeně biologicky vybaveny. Ze své právní praxe vím, že sperma se běžně kupuje, obvykle od vysokoškoláků na koleji anebo je dodá kamarád. Ovšem otec se v rodném listu pochopitelně neuvádí, což mi tedy zásadně vadí. Každé dítě, i žijící ve svazku gay/les partnerů, má právo na to, aby znalo všechny okolnosti svého početí! Kromě toho je znalost skutečných biologických rodičů stále důležitější z hlediska genetiky. V tomto je zcela shodná problematika dětí, u kterých se otcovství určí tzv. právní domněnkou otcovství (tj. že otcem dítěte je manžel matky), a dětí homosexuálních párů. To, že děti heterosexuálních párů jsou ve stejně nevýhodném, ba i ohrožujícím stavu jako děti párů homosexuálních, nikomu vůbec nevadí. Ale homosexuálním párům kvůli tomu děti „zakážeme“. To mi připadá absurdní.

Formálně je tedy problematické již to, že dvě ženy mají dítě a otec oficiálně není znám. Co pak může nastat, když se partnerství „matek dítěte“ rozpadne?

Pak vzniká další, zcela specifický problém: Pamatuji se na jeden pár, kdy mou klientkou byla žena, která se rozvedla se svou lesbickou partnerkou, a opravdu spolu měly dítě. Moje klientka darovala vajíčko a její tehdejší partnerka dítě odnosila a porodila. Rozvodem ovšem nastal neskutečný problém, protože podle českého zákona je „matkou dítěte žena, která dítě porodila“. A tečka, odchod na párky… Domoci se styku GENETICKÉ matky s dítětem byl nadlidský výkon a pomohlo nám jenom ustanovení nového občanského zákoníku o „osobě blízké“, totiž, že dítě žilo po jistou dobu s oběma ženami.  Kdyby tedy bylo trvale od jedné, kterou právem považovalo také za svou matku, odloučeno, vznikla by mu citová újma. Ve své podstatě se ale jedná o obcházení zákona a porušování Úmluvy o právech dítěte. Prostě se to tak pěkně po česku spatlalo… To, že dítě má taky biologického otce, už náš zákon vůbec neřeší. A to se mi tedy nesmírně nelíbí.

Problémem je tedy to, že český právní systém prostě v případě dětí bere v potaz jen jednu matku a jednoho otce a vše ostatní je „mimo“? Pomohla by tak změna v tom, jak vypadají rodné listy a kdo v nich je (či měl by být) uveden?

Dnes je situace, kdy, naprosto paradoxně, je jistý pouze otec, protože k oplození může dojít vždy pouze jednou spermií. Avšak matky mohou být dokonce tři! Existují totiž choroby, které se týkají pouze mitochondriální DNA, tedy té DNA, která se nachází mimo buněčné jádro. Tedy jedna matka může dát zdravé vajíčko se zdravou mitochondriální DNA, ze kterého je odebráno buněčné jádro. Do tohoto vajíčka se vloží buněčné jádro z vajíčka druhé ženy – obvykle té, která má onu vadnou mDNA – a třetí matka, surogátní, může dítě odnosit. Takže ano, v rodném listu by měly pro takové případy adekvátní kolonky.  Protože, znovu, právo upravuje JIŽ EXISTUJÍCÍ vztahy, a nikoliv nějakou teorii z nebe spadlou. Právo vztahy nevytváří, právo je reguluje. Znovu také připomínám, že hovořit za této situace o nějaké „tradiční rodině“ je nejenom k smíchu, ale prostě to není na úrovni doby a neodpovídá to vědeckým poznatkům. Konkrétně k otázce, co uvádět do rodného listu: v cca 99 % případů postačí „otec“ a „matka“, ale nevidím důvod, proč by se „kolonky“ v případě, že došlo k početí dítěte některým z výše uvedených způsobů, prostě nemohly rozšířit. Důležité je dodat informace, které jsou potřeba. O nic jiného nejde. Emoce v této otázce nemají hrát žádnou roli.

K početí dítěte ale může dojít ještě komplikovaněji, muži přeci jen biologické vybavení k tomu, aby dítě odnosili, nemají, a tak konkrétně gayové zrovna mnoha možnostmi k založení rodiny nedisponují. Jak nahlížíte z hlediska právního na jimi využívané surogátní mateřství?

Vím, že surogátní – náhradní – mateřství je užíváno jednak heterosexuálními páry, které nemohou mít děti, jednak páry homosexuálními. Nelíbí se mi to v ani jednom případě. Právo má vždy – opakuji, VŽDY – chránit toho slabšího. A úplně nejslabší je zde to dítě, které se o příchod na svět neprosilo. To, že se ze surogátní matky udělal jakýsi biologický inkubátor, je nejen neetické, ale neodpovídá to „lege artis“ posledním poznatkům vědy. Ukazuje se totiž, že důležitá pro vznik jedince je nejenom genetická výbava, ale i takzvaná epigenetika. Je to totiž biologické a hormonální prostředí matky, ve kterém plod roste, kdy toto prostředí rozhoduje o tom, který gen z genetické výbavy rodičů se „vypne“, či „zapne“, tedy aktivuje, či neaktivuje. Surogátní matka má tedy podíl na genetických dispozicích dítěte. Není možné, aby byla odkopnuta jako nějaký hadr, je to i proti zájmům dítěte, které od ní může podědit některé genetické dispozice. Navážu-li tedy na svou předcházející odpověď, i surogátní matky by měly být zapsány v rodném listu dítěte.  Ať už jde ale o lesbický nebo gay rodičovský pár, tvrdím, že problematika homosexuálního a heterosexuálního rodičovství má mnoho společného. A možná by stálo za to pohled na rodičovství obecně kompletně přehodnotit.

Jak by toto přehodnocení pohledu na rodičovství mělo vypadat?

Setkávám se bohužel až příliš často s tím, že pro rodiče jsou děti jakousi umělou náplní vlastního života a rodiče bez dětí neví, co si s životem počít. Děti tak tvoří sociálně přijatelnou a akceptovatelnou náplň života. Podle mého názoru je tento přístup naprosto nesprávný. Vezměte si jen to, jak obrovskou část života žijí rodiče poté, co děti vylétly z hnízda. Dnes jsou dítka daleko samostatnější a v podstatě od nějakých 13 či 14 let jim do života nelze moc zasahovat. Rodiče pak velmi často marně hledají další životní náplň. Tohoto jsou ti, kteří děti nemají, ušetřeni. Myslím, že i gayové by mohli začít zvažovat, zda jejich orientace, která nevede přímo k rozmnožování, není náhodou DAR, díky kterému se mohou věnovat šíření nikoliv svých genů, ale svých memů. Totiž svých myšlenek a činů.  Mimochodem, toto je opět životní situace, kterou mají homosexuálové a heterosexuálové společnou – a když jim to řeknete, tak vám začnou spílat obě skupiny, že „nemáte srdce“. Mám srdce, ale jsem realistka a jako rozvodová advokátka vidím, jak je zhoubné, ba naprosto devastující, že své štěstí naprosto odvozujeme od někoho jiného, nikoliv od sebe sama. K tomu, abychom byli šťastní, nutně potřebujeme dle sociálních standardů partnera. Nutně potřebujeme dítě. Fakt? Já si myslím, že to je násilný sociální konstrukt. Homosexuálové by mohli – opět – ukázat cestu heterosexuálům, jak z toho ven.

Boj za uznání rovných práv, za manželství a rodičovství, je tedy dle vašeho názoru spíše podlehnutím umělým společenským konstruktům, které jsou nám – bez ohledu na sexuální orientaci – vnucovány?

Po celou dobu lidské civilizace bylo běžné, že velká část společnosti zůstávala bezdětná. V minulosti to byly církevní osoby, ale také ženy bez věna a muži, kteří nedosáhli určitých příjmových standardů, které jim umožňovaly oženit se/vdát se. Podle sociologických výzkumů bylo do konce 19. století a ještě v prvním desetiletí 20. století bezdětných 20 – 25 % populace. Dnes jsme všichni totálně omámení reklamami se dvěma blonďatými dětičkami. A kdo je nemá, je „úchyl“. Čímž se dostáváme do úplně schizofrenního stavu, kdy na jednu stranu je považováno za „nenormální“, aby homosexuální muži měli v homosexuálním partnerství děti, na druhé straně je „nenormální“, když je nemají. To je přece na hlavu… Myslím, že je zapotřebí začít skutečně diskutovat o tom, co je doopravdy svobodná volba a co je sociální nátlak.  Jestliže maminka pláče na rameni svému gay synáčkovi, že chce vnoučátko, je načase, aby bylo pro homosexuály (a opět – stejně tak heterosexuály) sociálně přijatelné, aby matince řekli, že by si měla najít na stáří jinou sociální roli. Prostě těch „znásilnění do rolí“ je strašně moc a je načase o tom mluvit a osvobodit se od nich.

Když ale lesby nebo gayové opravdu touží po uzavření sňatku (a příp. i dětech), měli by na to mít právo, tedy právo na manželství?

Pomiňme, co je „právo“, a ptejme se, co je to manželství? Manželství je totiž především – a za mě především, a možná i výhradně – PRÁVNÍ STAV.  Pakliže jsou lidé V MANŽELSTVÍ, má to obrovský právní dopad napříč celým právním řádem. Několikrát jsem vyzývala různé organizace zabývající se podporou práv homosexuálů, aby udělaly „právní audit manželského stavu“. Je absurdní, že nic takového neexistuje.  Manželství totiž není to, že si dva lidé stejného pohlaví spolu mohou vyměnit prstýnky. Statut manželství přináší důsledky v daňovém právu, dědictví, právu sociálního zabezpečení trestím právu a v řadě dalších právních odvětví, která by vás nenapadla nejen na první, ale ani na druhý pohled. Dokud takovýto „audit“ nebude udělán, tak celý humbuk, kdy naproti sobě stojí na jedné straně tvrzení, že „manželství je výlučně svazkem muže a ženy“ a na druhé straně teze, že „manželství je pro všechny, bez ohledu co do počtu osob či dokonce věcí“, tak to prostě bude jenom bulvární humbuk, který řádnou diskusi vlastně znemožňuje. Kupodivu – a k mému velkému zklamání – se do této komparativní práce nikomu nechce. No bodejť: to je na výzkumný grant Ústavu státu a práva. Ovšem já se znovu ptám: proč už dávno není hotový? Manželství je v každém případě vztah EXKLUZIVNÍ, tedy se může vztahovat vždy pouze na lidi – a opravdu bych se držela počtu dvou kusů, protože tři, jak známo, už tvoří spolek, nikoliv však manželství, a to bez ohledu na cokoliv dalšího.

Za každým z nás se skrývá nějaký příběh. Díky aktuální kampani C&A se na sociálních sítích objevují příběhy LGBTI+ spojenectví8. 7. 2022

Lesby a gayové se nepochybně chtějí brát v počtu dvou kusů (smích). Tedy, mělo by jim to být umožněno?

Proč vlastně vzniklo manželství? Primárně pro zabezpečení výchovy a výživy dětí. Lidé byli vedeni k tomu, aby se děti rodily výlučně v manželství, a to pod pohrůžkou nejrůznějšího sociálního vyloučení svobodných matek, právě s ohledem na děti. Podívejte se na manželství dnes: plní tuto funkci? Ani omylem. Svědčí o tom jak rozvedená manželství, kde děti žijí výlučně s jedním rodičem, tak rodiče, kteří spolu žijí nesezdáni. Je k nevíře, kolikrát jsem se v ČR setkala i s faktickou bigamií: tatínek měl totiž děti s manželkou i milenku (případně milenkami), děti měly jméno po tatínkovi a maminka dostala na matrice bez problémů příjmení po dětech, „aby se to nepletlo“. A to jako pořád platí: „manželství – záruka péče o děti?“

V současné době se společnost nachází ve stavu, kterému politologové, právníci a ekonomové říkají „tranzitní“. „Tranzitujeme se“ z jednoho stavu do druhého. Od socialistické/komunistické/nacistické diktatury v demokracii. Od neprávního státu k právnímu státu. Od řízené ekonomiky k tržní. Ne vždy se to daří. Ale je potřeba na takovýchto tranzitech pracovat. A to se týká i postavení leseb a gayů. Je však načase – dle mého skromného názoru – aby se z této otázky přestala dělat otázka ideologická a aktivistická, ale aby se k řešení daného problému pozvalo právo, psychologie a sociologie. Chápu, že oproti „PRIDE“, to bude nekonečná nuda, a navíc strašně moc práce. Jsem však přesvědčená, že cesta vede pouze tudy.

Zdroj: Redakce, Klára Samková