Hádka a naschvály aneb láska mezi nejlepšími přáteli: Student vysoké školy zjistil, že je do něj zamilovaný jeho spolubydlící

Kdy jste se seznámil se svým nejlepším kamarádem, kterému budeme říkat Míra, abychom ochránili jeho soukromí?

Ono to zní hrozně pateticky, ale známe se už od základní školy a neumím si bez něj představit asi žádné období, kterým jsem si prošel. V první třídě nás spolu sesadila učitelka – posadila mě k němu za trest. Chvíli jsem nadával: Přiznávám, že jsem na něj nebyl úplně hodný. Pár měsíců jsem ho tak trochu zlobil. Hodně to prožíval, řešilo se to i se školou.

Proč to?

Když on byl prostě hrozně na ránu. (smích) Pořád se hlásil, chtěl sedět vepředu, měl trapný kulatý brejle… Když si představíte stereotypního malýho šprta, tak to byl Míra. Akorát že ne všechno mu šlo. On se jenom tak tvářil, že všemu rozumí. A když měl špatnou známku, vždycky brečel. I o hodině, když byl vyvolaný a nebyl naučený, rozbrečel se a často mu to i prošlo, že k tabuli nemusel. Na konci školního roku jsme měli známky dost podobné, takže i když si na premianta třídy hrál, nikdy jím tak úplně nebyl. A nikdo ho neměl moc rád.

Tak jste si z něj dělal legraci?

Z něho si nešlo tu legraci nedělat! Dával jsem mu čouda, to přiznávám. Když to pak jeho mamka šla řešit do školy, že jsem prej na něj zlej, moje mamka mi nakázala, abych se s ním začal kamarádit. Musel jsem ho pozvat i na svoji oslavu, což se mi strašně nechtělo. Ale byl jediný, kdo mi přinesl hezký dárek. Ostatní kluci mi dali nějakou kravinu, přišli na dort a začali u mě v pokoji zlobit. Já jsem vždycky sbíral kartičky pokémonů a oni mi je rozházeli po celém pokoji. Pár z nich i nalepili na skříň. Strašně mě to naštvalo, a i jsem pak tajně brečel, protože ty nálepky nešly už sundat a ochudilo mi to sbírku. Od té doby jsem Míru začal mít rád, protože jako jediný nic z toho nedělal a snažil se je zastavit. I když ho nikdo neposlouchal, potěšilo mě, že byl na mojí straně.

Od té doby jste mu už čouda nedával?

Dával, ale už ne tak ošklivého. Spíš ze srandy, aby se zocelil.

Více v Galerii

Zdroje: iStock

A zocelil se?

Trochu asi jo. Povahu úplně nezlomíte, ale teď už ho tolik věcí nerozhodí. Myslím, že se srovnal. Sám sobě se směje, jak na základce vypadal a jaký byl. Vzal to.

Co dal do života on vám?

To je složitá otázka. Od té doby, co jsme se takhle skamarádili, jsme se přátelili celý život. Šli jsme spolu i na gympl a pak i na vysokou. Sice každý na jiný obor na zemědělce, ale oba do stejné budovy. Takže jsme spolu nějakou dobu bydleli i na koleji, než jsem se odstěhoval s přítelkyní. Hodně mě podržel i v době, kdy byla mamka nemocná. Vždycky jsme tu pro sebe byli, řekl bych. Ale nechci, aby to působilo nějak přehnaně dojemně: Samozřejmě jsme vymysleli i spoustu hloupých nápadů a věcí, které bych radši zapomněl. (smích)

Tento rozhovor vznikl především proto, že jste spolu s Mírou nedávno řešili poměrně složitou situaci… O co šlo?

Složitá situace, to je hezky řečeno. No, stalo se to, že když jsem se stěhoval k přítelkyni, prošli jsme si asi největší hádkou, kterou jsme kdy měli.

Proč?

Já jsem mu vlastně oznámil, že se budu od dalšího měsíce stěhovat a že bude nejspíš mít nějakého jiného spolubydlícího. Ať se s někým domluví, anebo prostě že mu určitě někoho přidělí vedení. Neměl jsem to za zas tak zásadní informaci. Řekl jsem mu, že se začnu pomalu balit a aby se rozhodl, co si chce nechat, co jsme považovali za společné – třeba věci do kuchyně, nějaké kravinky, jako sbírku půllitrů, co jsme spolu nasbírali jako takovou dekoraci.

No a stalo se to, že když jsem pak večer přišel do pokoje, bylo tam všechno přerovnaný. Půllitry rozdělený na dvě řady, že si prý mám jednu vybrat. Vedle toho nádobí, že si taky mám ukázat, na co si prý myslím, že mám morální právo. Všechno to tam vyskládal, svoje věci oddělil od mých a ty moje mi položil ke dveřím. Přitom ještě byly do stěhování skoro tři týdny. Když jsem mu řekl, že to udělal poněkud rychle a že to trochu přehání, dost jsme se pohádali.

Vysvětlil vám, proč to udělal? Tolik ho mrzelo, že se stěhujete?

Byl strašně naštvanej a nepříjemnej a já jsem na to neměl náladu. Prostě nejsem ten typ, co má potřebu se nimrat v hádce. Radši toho druhýho pošlu dočasně někam, projdu se a pak už je to pro mě uzavřený a chovám se jako by se to nestalo. Ale když jsem z týhle hádky odešel, že půjdu spát k přítelkyni, tak mi začaly od Míry chodit zprávy. A dost ve velkým. Přišla i jedna taková kilometrová. No jako když máte fakt průšvih u svojí holky, tak nějak to vypadalo!

Rozumím. A co v těch zprávách stálo?

Napřed něco o tom, jak jsem bezcitný. Vynadal mi. Byl i sprostý. Psal tam něco jako, že naše přátelství skončilo. Postupně jsem si dal jednu-dvě skleničky a začal jsem mu odepisovat a hádali jsme se dál. Až jsem toho měl plný kecky a poslal jsem ho opravdu do háje, že se chová jako blb. Podpořila mě v tom i přítelkyně, kterou samozřejmě nebavilo celý večer sledovat, jak ťukám do mobilu a začala na mě být taky naštvaná. Potřeboval jsem tu diskuzi ukončit, když z Míry vypadlo, že mě má, cituji: „Až moc rád.“

Překvapilo vás to?

Mně napřed vůbec nedošlo, o čem mluví. Napsal jsem mu: „Brácho, já tě mám taky rád, tak co blbneš?“ Nepochopil jsem to. Ta naše diskuze pak pokračovala i ráno, když jsem si přečetl další kilometrovou zprávu, kterou sesmolil, když už jsem spal.

Vyznal vám v ní lásku?

Něco takového. Ne úplně na přímo, ale vlastně mi řekl, že nás bere jinak než já a že si s tím neví rady. Nakonec z toho byla poměrně dlouhá chatovací diskuze o tom, že si vlastně není jistý, jak to má. Narovinu jsem se ho zeptal, jestli je gay. Protože jsem ho popravdě nikdy s holkou pořádně neviděl, ale měl jsem ho jenom za stydlína. A tak se tak nějak odkopal, že si není jistý, jak to má, ale že mě prostě má rád a je to pro něj těžká situace.

To muselo být náročné. Jak jste si s tím poradili?

Popravdě jsem to nikomu neřekl. Ani své přítelkyni. Nechci Míru shodit. Co jsem pochopil, ještě nikomu neřekl, že je gay. Vlastně ani mně to neřekl napřímo, spíš to z toho tak nějak vylezlo a vidím, že není úplně srovnaný. Každopádně když jsem se po víkendu vrátil na kolej, bylo zase normálně všechno uklizený a od té doby jsme se o tom nebavili. Teď s přítelkyní bydlím už tři měsíce a nepadlo o tom už ani slovo.

A jste s Mírou pořád kamarádi?

Ano. Vídáme se. Méně, než když jsme spolu bydleli, ale dávám si záležet, aby to bylo aspoň jednou v týdnu.

A je to třeba nějak zvláštní? Potkávat se po tom, co jste si napsali…

Neřekl bych. Nemám pocit, že bych se k něčemu nutil, ani že jemu je se mnou nějak nepříjemně. Je znát, že tohle téma záměrně obcházíme, ale chci, aby o tom začal znovu on sám od sebe. Nechci do toho šťourat. Chci tu pro něj dál být jako kdykoli předtím. A doufám, že ví, že je mi fakt jedno, jestli je na chlapy nebo na holky. Překvapilo mě to, jasně, nevím, jestli bych s ním chtěl zase bydlet, abych mu to nějak neztěžoval, ale jinak je mi to úplně fuk a mám ho rád. A už jsem zase patetický, ach jo! (smích)