Život jako v bublinkové fólii: Bezpečný, ale omezující. Muž z Brněnska se z komfortní zóny sukničkáře dostal až ke vztahu s mužem

Jaké to je, když se člověku změní celý život?

Dřív jsem si to neuměl ani představit. Ono když někde žijete celý život a děláte pořád dokola to samé – chodíte do školy, vídáte ty stejné lidi, uklízíte si svůj pokoj, jíte jídlo od maminky a i návštěva koncertu se zdá jako velká akce, máte dojem, že věci změnit ani nejdou. Že prostě jsou nějak nastavená pravidla a meze. Smíříte se s tím, aniž byste si to uvědomovali.

To se vám stalo?

Ano. Tu perspektivu, že jsem žil jinak, než bych si přál, jsem získal, až když jsem opustil všechny svoje komfortní zóny.

A byly ty zóny opravdu tolik komfortní?

To je dobrá poznámka. (smích) V něčem ano. Novinky a změny jsou náročné pro psychiku. Někdy člověka trápí míň to, že je nešťastný ve své dlouhodobé situaci, než když ho přepadne akutní potřeba nebo nutnost něco řešit. Takže do té míry to komfortní zóny byly. Teď už se na to dívám jinak.

A to jak?

Tak, že jsem žil jakoby obalený v bublinkové fólii. Tak tomu říkám. Máte pocit bezpečí, protože vás obklopuje něco, co vám to zaručuje. Ale že je vám v tom kusu plastu vedro, nemůžete se ani pořádně nadechnout nebo udělat velký pohyb, to už je věc druhá.

Kdy jste se své bublinkové fólie zbavil?

Teprve nedávno. Já jsem vyjel na pracovní pobyt do Nizozemí. Byl jsem tam skoro celý školní rok. Vrátil jsem se teprve před pár týdny. Na své škole v Česku mám domluvený individuální plán. Na přednášky jsem chodil online jako řada lidí. V tom covid studium o něco ulehčil, byť v mnohém ztížil. Přiletěl jsem sem, protože jsem chtěl zkusit složit zkoušky a neodkládat rok studia kvůli výjezdu. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, jak moc jsem se změnil.

Více v Galerii

Zdroje: iStock

Co jste v Nizozemsku dělal, že vás to tolik zformovalo?

Pracoval jsem tam jako každý druhý mladý člověk, který někam vyjede. Nemůžu říct, že by mě změnila ta práce. Spíš ten pocit svobody. V něčem je Nizozemí napřed. Ale pro mě bylo hodně osvobozující to, že jsem najednou neměl kolem sebe nikoho a nic z toho, co jsem nechal doma.

Jako rodinu, kamarády…?

Přesně. A nechápejte mě špatně, mám svou rodinu rád. Nicméně až když jsem musel žít na vlastní pěst, tak jsem začal poznávat, jaký jsem. Co třeba zvládnu, co mi nejde, co mě stresuje… Myslím, že jsem se sám sobě hodně otevřel.

Není to prostě tím, že jste opravdu dospěl?

Taky. Ale kromě toho, že se ze mě stal, jak dobře tušíte, dospělák, co už má povědomí, že jídlo v lednici se musí i koupit, neobjevuje se samo, tak jsem navíc otevřel oči i před jinými věcmi.

Jako například?

Třeba to, že vlastně netoužím po tom, co jsem si myslel, že chci. Vždycky jsem měl za to, že si chci užívat. Nikdy jsem neměl nějak hluboké vztahy. Myslím, že mě okolí zná jako takového sukničkáře, kterému na ničem moc nesejde. Takhle nějak mi to vysvětlila moje sestra, která byla prý v šoku, když jsem se vrátil a působil jsem úplně jinak.

Už vám na věcech sejde a chcete se usadit?

Sejde. A usadit nevím, ale rozhodně vím, že jsem schopen delšího vztahu. Teď mám půlroční vztah. A světe div se, není to s holkou. (smích)

Došel jste k tomu, že jste vlastně gay?

Nejsem gay. Myslím, že jsem bisexuál. Ženy se mi líbí i dál, ale nikdy jsem neměl chuť s žádnou být nějak dlouhodobě. To s přítelem je to úplně jiné. Máme stejné zájmy, baví nás stejné věci… S ním jsme prostě na jedné vlně. Je to jako mít nejlepšího kámoše, se kterým si užijete takovou tu chlapskou zábavu, a partnera v jednom. Je to úplně něco nového a musím říct, že i když mě to zpočátku děsilo, teď si to moc užívám.

Partner je Holanďan?

Ano.

A jak jste se poznali?

V práci. Byl tam jako zákazník. On je o pět let starší než já. Což co do partnerství neznamená nic, ale má už dostudováno a stabilní práci. Ukázal mi hodně z dospělého fungování. Je mi velkou inspirací. Chtěl bych se s ním podílet na provozu jeho firmy. Možná i něco vybudovat sám. Vím, že mi v tom pomůže.

Rodina ví o tom, že máte partnera muže?

Zatím jenom ségra.

A jak reagovala?

Byla hodně překvapená, to rozhodně. My jsme si jako děcka moc nerozuměli. Jsme od sebe jenom rok a půl a já jsem logicky vždycky měl našlápnuto na její kamarádky, což jí štvalo. Byla to taková moje soukromá seznamka. (smích) Vím, že mě dodnes některé její kámošky nemohou vystát. Teď si snad poprvé za život pořádně rozumíme. Ne, že bychom byli pořád spolu, ale nějak se vody uklidnily.

Rodiče a další okolí přijde na řadu kdy? Nebo máte to vůbec v plánu?

Chci v klidu dodělat zkoušky a pak třeba to řešit i s rodiči nebo kamarády. Zjišťuji totiž, že co jsem se vrátil, jako bych nezapadal tak, jak jsem byl zvyklý. Jako bych ty kamarády, které jsem tu nechal, skoro nepoznával. Už mě moc nebaví to, co jsme dřív dělali: Hráli jsme hlavně hry a flákali se. Teď mě to štve. Mám pocit, že mi čas protéká mezi prsty, když s nimi jen tak sedím. Všichni nadávají na školu, rodiče, holky… Nevím, připadá mi, že jsou zaseklí v té své nespokojenosti, neochotní s tím cokoli udělat. A to mě štve.

Co když prostě jen taky žijí v bublinkové fólii?

To mě taky napadlo a myslím, že to tak je. Jenže člověka nejde donutit, aby se sebou něco dělal. To musí sám.

Myslíte, že byste se někdy z té fólie dostal, nebýt toho dlouhodobějšího výjezdu za hranice?

Popravdě asi ne. Školu jsem studoval proto, že se vědělo už od gymplu, že půjdu někam na vysokou. Ale neměl jsem žádný cíl. Netušil jsem, co chci dělat. Na všechno jsem měl dost času. Teď chci tu školu hlavně co nejdřív dokončit, abych měl hotovo a mohl se naplno věnovat dalším věcem.