Kdo je lepšogay a jak fungují předsudky v rámci komunity? Rozhovor o náročném seznamování mezi gayi nám poskytl osobní trenér Miky
Miky, tobě je šestadvacet. Bydlíš v Praze, studuješ a i pracuješ. Máš přátele a zdáš se spokojený. I tvé sociální sítě jsou poměrně hezky zaplněné pozitivními fotkami. Je tahle ukázka tvého života založená na realitě?
To je docela drsná otázka na začátek. (smích) Ale oceňuju ji. Vlastně se nad tím zamýšlím docela často. Patřím do generace, která vyrůstala se sociálními sítěmi. U nás už na základce je měli všichni. Začalo to dost brzy, si myslím. Nikdo z nás si neuměl představit nemít facebook a později instáč, ale nejen ten. Je toho mraky. Já teď třeba hodně jedu i TikTok. Myslím, že jsem se naučil ukazovat tam jenom to dobrý.
Přitom se mnou jsi ochoten mluvit o tom, že tě něco v reálném životě trápí. Je možné, že jsi zranitelnější online?
Musím říct, další zajímavá otázka a asi na tom něco je. Z nějakého důvodu mi přijde, že lidem – a i mně – hodně záleží na tom, co si ostatní na internetu myslí. Jak se jim líbí fotky, příspěvky, názory, a tak. Osobně nejsem tak otevřený. Nepouštím se do všech debat, nechodím na všechny akce… Online jsem jakoby aktivnější, jestli to dává smysl. Prostě se účastním vlastně všeho, co se tam děje a co stihnu zaregistrovat. Podporuju kamarády, že jim třeba lajkuju fotky, něco jim k tomu napíšu, a tak.
Dlouho jsem nikomu neřekl, že třeba má hezký oči. To je prostě osobně divný. Ale když někdo přidá fakt skvělou fotku, kde mu ty oči září a nejspíš je i dlouho upravoval, prostě mu je pochválíte v komentáři, a to divný není. Je to jinej svět.
Vzpomeneš si na nějakou fotku na svých sítích, která tak úplně neodráží to, cos zrovna cítil?
Těch je dost. I s kamarády se někdy usmějeme jenom na focení, ale večer třeba může být vlastně nuda. Každý je na svém telefonu a upravuje si, co si přidá do příběhu, a tak. Já třeba svoje fotky často nafotím i v jeden den, že se klidně i několikrát převléknu, vyfotím se na více místech a pak to postupně přidávám, abych to nemusel pár dní řešit…
To zní náročně. Proč to děláš? Nestačí prostě několik dní nebýt online?
Nějak už jsem si na to zvykl. Dělá mi dobře, když se lidi zastaví nad fotkou, dají srdíčko, prostě že se jim to, co dělám, líbí. Chci dělat svět hezčí. Myslím, že sociální sítě jako takové jsou fakt práce. Škoda, že to vydělává jenom opravdu velkým influencerům. Já moc sledujících zatím nemám, takže je to opravdu žrout času a bez odměny. (smích)
Znovu se zeptám: Proč to všechno?
Myslím, že je to důležité. Nechci působit nějak, že si stěžuju, ale mám pocit, že být mladým gayem znamená, že se od vás hodně čeká.
V tomhle prohlášení je mnoho úrovní, které by zasloužily vysvětlit. Proč zrovna mladým gayem? Máš pocit, že na mladší ročníky je tvořen nátlak o tolik větší?
Myslím, že jo. Protože nikdy nebylo tak „normální“ být gay. Nemluvilo se o tom tolik jako teď. Mám pocit, že hodně klíčových rolí i v udávání trendů a obecně ve veřejném životě mají gayové. Je toho plno. A lidem to začíná možná lézt na mozek. A tím myslím všem.
Ostatní mají pocit, že se třeba už moc prezentujeme. Za to můžou i některá hloupá pravidla, která třeba byla míněna dobře, ale dobře nevyzní.
Jako například?
Já jako příklad často říkám třeba to, co se děje u filmu v Americe. Že se počítá, kolik menšin se do projektu zapojilo, kdo tam hrál, cpou se herci jiných barev pleti i do dobových rolí, kde to nedává smysl... Jak říkám, úmysl je dobrý, ale vrhá to na menšiny nebo znevýhodněné skupiny podle mě spíš horší světlo než lepší.
Myslíš, že tato pozornost gayům, především tedy – jak říkáš – mladým, škodí?
Rozhodně. Hodně se toho od nás čeká. Abychom nějak reprezentovali, zároveň se nám neodpustí žádná chyba. Lidi se bojí mít předsudky, ale pořád je mají, jen možná trochu jiné. Takové, které se aktuálně akceptují.
Tady tě zastavím. Můžeš zase dát příklad?
No, třeba si myslím, že dřív se o gayích říkalo, že jsou to prostě zženštilé b*zny, když to řeknu blbě. Lidi si představili nějakou úchylnost, noční bary s řetězama a nahými lidmi… Takovou Modrou ústřici jako ve filmu. Dneska si představí třeba spíš někoho, kdo není tak underground, ale taky to bude špatně. Nejspíš si představí nějakého ukřičeného náročného umělce, který má všechno luxusní, drahé, upravené a dokonalé. Ale pořád je tam taková ta jako nechuť. Není to pozitivní. Asi jako všechny předsudky. Nebo teda většina.
A (nejen) mediální pozornost tedy myslíš, že na mladé gaye vytváří velký tlak?
Ano. Mám dojem, že lidi jsou pořád stejně v uvozovkách „zlí“ na LGBT+ lidi, ale jiným způsobem. Že se to vlastně neposunulo, jen změnilo: Teď řešíme prostě opačný problém. Namísto, abychom se schovávali, řešíme, jak se co nejlíp ukázat. Čeká se od nás skvělá prezentace. Často někde čtu, že gayové mají to lepší z ženy i z muže. Já nevím, podle mě je i tohle myšleno vlastně dobře, ale je to strašný předsudek. Já třeba vím, že v něčem si s chlapy nerozumím – nebaví mě fotbal a nepiju pivo. Ale tak to má i řada heterosexuálů. A naopak si myslím, že v něčem jsem větší tvrďák než támhle Pepa, který si myslí, že by b*znu zabil jednou ranou. (smích) Jsme individuální lidé. I dobré škatulky jsou vlastně špatné.
Jde o předsudky pouze ze stran heterosexuálů?
Tak to ani náhodou! (smích) Podle mě je gay komunita jedna z nejpřísnějších na nějakou sebeprezentaci než jakákoli jiná. Je to skoro jako na střední škole plné hezkých zlých holek. Jasně, teď jsem si sám naběhl v tom, že gaye přirovnávám k ženám a hezké holky prezentuju jako mrchy, ale tak to nemyslím. Myslím to tak, že to ošklivé chování, co známe z amerických filmů na tohle téma, u nás přetrvává i do dospělosti. Je mi šestadvacet a když mluvím s dalšími kluky, často si s nimi nemám, co sympatického říct. Spíš na sebe tak jako flexíme. Seznamování je hrozné. Všichni hodnotí, analyzují, jestli jim stojí za to, se s vámi bavit nebo jestli jste spíš v rámci komunity odpad.
Je to až tak zlé?
Podle mě ano. Když už se vytvoří vztah nebo přátelství, tak dobře, může to být v pohodě. Ale ten prvotní reflex seznamování v rámci komunity je strašně náročný. Jako pohovor. Víte, že na vás všichni koukají laserovýma očima. Hodnotí, co máte na sobě, v jaké jste kondici, co máte, co umíte, jak mluvíte… Už jenom když neumíte komunikovat na úrovni, tak vás taková ta sorta „lepšogayů“, jak já jim říkám, absolutně nepustí mezi sebe a mají vás za povl.
A ty sám jsi „lepšogay“?
Fů. No, to nevím. Asi spíš ne. (smích)
Snažím se, popravdě. Na jednu stranu mi to vadí, ale na druhou si musím přiznat, že prostě chci zapadat. Chci, aby mě brali. Chci si najít dobrého partnera. A vím, že abych si udržel nějaký sociální status, musím tohle absolvovat. Aspoň to tak cítím. Takže ano, vím, že je trapný to, co dělám na sociálních sítích a kolikrát nejdu ani s košem, aniž bych si upravil vlasy. Ale mám dojem, že nemůžu jinak. Pokud nechci být mimo, musím tohle dělat. Bylo by fajn, kdyby byl svět bez předsudků, ale gayové je mají taky, a hodně! A je potřeba se v tom naučit fungovat.
