„Registruje se auto, ne životní partner,“ zlobí se na současné podmínky pro duhové páry muž, který prožívá vztahovou krizi
Jirko, ty jsi se svým partnerem už hodně let. Kolik že to je?
Teď je to jedenáct. Jsme spolu vlastně od konce střední. Prošli jsme spolu sněním o tom, že budeme dva inženýři a společně jsme se spokojili s faktem, že bakaláři jsou naše maximum. (smích) Našli jsme si zaměstnání, která nás naplňují a z koleje jsme se dostali až k pěknému bytu, na který jsme hrdí.
To moc gratuluji. Kde to je?
Je to kousek od Prahy v – jak se říká – satelitu. V domě jsou tři byty: Každý majitel má jedno patro. My máme to nejvyšší, protože jsme chtěli výhled. Trochu jsme nedomysleli, že nám bude líto, že lidé ve spodním patře mají zahrádku, ale jinak jsme tu naprosto spokojení.
Byt je tedy váš?
Ano. Hypotéka je psaná na mě, protože v době, kdy jsme si ji brali, měnil Míša (partner – pozn. red.) zaměstnání a spíš by nám přitížilo, kdyby byl na papíře napsaný taky. Ale reálně platíme všechno napůl, a i když jsem majitelem vlastně já, neberu to tak. Je to prostě naše.
Nedělá vám to problémy? Myslím tím spíš vztahové než finanční…
Myslel jsem, že nebude, ale je pravda, že je to někdy méně příjemné. Míša se občas cítí ohrožený, že platí byt, který nebude jeho, kdybychom se rozešli. Začali jsme tak mluvit o nějaké smlouvě – něčem, co by ho v tomhle uklidnilo. Chápu ho. V domácnosti je šéfem víc on a je mi jasné, že by ho mrzelo, kdyby odsud musel odejít. Vlastně celý byt je podle jeho vkusu. Kdyby to bylo podle mého, vypadá to strašně. (smích) Já si vždycky něco vymyslím a pak když vidím, jak to reálně vypadá, zhrozím se.
Poskytli byste nám třeba do budoucna i vhled do vašeho soukromí?
To je tak, že byt je to jediné, co máme. A nemyslím tím materiálně. Bohužel nechceme nikomu naše soukromí tolik otevírat, a to proto, že nám na tom stojí asi nejvíc hádek. Řešíme to teď hodně intenzivně a asi je to tím, že nám došly možnosti, kam se posouvat.
Jak to myslíte? Jakože jste už dosáhli všeho? To snad ne…
V měřítku běžného LGBT+ člověka asi ano. V Čechách není legální, abychom si adoptovali dítě a ani jeden z nás není takový, že bychom si to zvládli domluvit nějak přes zahraničí nebo s někým známým. Asi na to nejsme dost „drzí“ nebo jak bych to řekl. Drzí je možná špatné slovo – spíš by se hodilo protřelí, schopní vykomunikovat něco tak náročného… Pro nás bylo maximum vyřizování hypotéky, a i na to jsme měli pomoc poradkyně. Sami dost zmatkujeme a bojíme se, že uděláme nějakou chybu. Něco někde podepíšeme nebo uděláme špatně a bude problém…
Byt je tedy, pokud správně chápu, takové vaše „dítě“? Něco, na čem si oba zakládáte, milujete a posouváte ho dál?
Přesně. Vysnili jsme si takové bydlení. Mluvili jsme na tom už před lety, když jsme studovali, že jednou chceme hezké bydlení v novostavbě v dojezdové vzdálenosti do Prahy, kde oba pracujeme. Chtěli jsme krásnou bílou linku a dvě lehátka na terase… Když jsme si to začali plnit, bylo to skvělé. A teď to máme.
Zníte dost smutně – na to, že máte, co jste si vysnili…
Jak se říká, běda tomu, komu se splní všechny sny, protože pak nemá pro co žít. To je samozřejmě moc dramaticky řečeno, oba máme pro co žít, ale je to takové složitější. Nemáme teď žádný projekt, na který bychom se takhle upnuli a který by nás tolik naplňoval. Spíš nás štvou děti ze spodního patra, které křičí na zahrádce pod naší terasou. A ne proto, že bychom neměli rádi děti, ale protože jsme si uvědomili, že jsme si měli koupit něco se zahrádkou, kde bychom se taky vyblbli třeba zahradničením a pěstováním zeleniny, ovoce a všeho možného. A taky máme dost dobrý výhled na to, jak se má běžná rodina, a to není úplně fajn.
Tím myslíte rodinu s heterosexuálními rodiči…
Ano. My bychom chtěli mít třeba svatbu, jako měli oni. A usmyslet si jednoho večera, že chceme dítě a vše, co je pro to potřeba, je zapnout rádio a zatáhnout závěsy. (smích)
Svatba také zní jako citlivé téma…
Ano. Míša by chtěl projít alespoň registrováním, ale to já nechci, a tak jsem ho odmítl, což mu ublížilo a nenechá si to vysvětlit. Mně to připadá ponižující. Registruje se auto, ne životní partner. Připadá mi to, jako bych měl přijít do ředitelny a jako žáček nahlásit, že se chci navždy kamarádit jen s jedním spolužákem, zatímco na mě bude ředitel tak nějak soucitně koukat a dopřeje mi tu možnost sedět vedle toho, s kým chci být. A mezitím si bude myslet, jaký jsem chudák, že to vůbec řeším. Přijde mi to jako cena útěchy. Jako medaile za účast. Chápete?
Zdá se, že vás to opravdu hodně štve: To slovo „registrace“ jako takové. Máte kvůli tomu doma spory?
Velké. Míšu to mrzí, myslí si, že si ho nechci vzít. Ale já tohle prostě neudělám. Vadí mi, že nemáme stejná práva jako jiné páry. Kdybych se dal registrovat, vlastně přijmu nerovnost, a ještě ji budu oslavovat. Mně tohle prostě nejde přes svědomí.
Nezlobte se, že nějak analyzuji vaše emoce, když se prakticky neznáme, ale mám dojem, že jste opravdu hodně frustrovaný tím, co se vám nyní v životě děje. To proto jste měl zájem o rozhovor? A anonymní?
Míša do rozhovoru jít nechtěl. Bojí se posměchu. Že lidi budou psát nějaké nenávistné komentáře ve smyslu, že máme přece hezký byt, máme se dobře a můžeme spolu žít, aniž by nám to někdo zakazoval, tak co ještě chceme. Radši si všechno řeší v soukromí a v sobě. Je hodně citlivý. To já jsem větší bojovník a nedám si tolik pozor na pusu. A teď na to hodně narážíme. Doufám, že nám to vztah nezkazí úplně.
Vypadá to snad, že by mohlo?
Možná. Teď se opravdu hodně hádáme a není, jak to vyřešit. Můžu maximálně vymyslet smlouvu, ze které bude Míša vyplývat jako poloviční majitel bytu. Ale nemůžu mu slíbit, že budeme mít opravdovou svatbu, protože to není možné. A nemůžu mu slíbit ani, že budeme mít dítě, protože to taky nejde. Ne, pokud nechceme kvůli všemu jezdit do zahraničí a jak jsem říkal, tak odvážní nejsme. Přemýšlíme o tom, ale děsí nás to. Je to hodně komplikované a nemyslím si, že je to fér. Společnost si vůbec neuvědomuje, jak těžké pro nás jejich běžné plány a věci jsou. Kdyby si to zkusili, třeba by nás o to víc podpořili. Věřím tomu, že ano.
