Od přítelkyně přes alkoholismus až k uvědomění si své orientace. „Všem doporučuji psychologa,“ shrnuje Tomáš své pokroky
Tomáši, dohodli jsme se, že použijeme jen křestní jméno. Proč chcete zůstat utajen?
Věc se má tak, že sám se sebou ještě nemám některé věci vyřešené. A ani s blízkými. Myslím, že ke mně osud nebyl úplně přátelský. Mám toho za sebou hodně a zároveň toho mám dost i před sebou k vyřešení.
Co například máte za sebou?
Vyrůstal jsem v rodině, kde byl otec alkoholik. Nebylo to snadné. Mám dvě mladší sestry a máma se věnovala hlavně jim, řekl bych. Bála se, jak věci ponesou, chránila je. Se mnou věci víc probírala, hodně se na mě spoléhala. Pomáhal jsem nejenom doma třeba s úklidem svého pokoje nebo mytím nádobí, ale i jsem holky hodně hlídal, stíhal jsem některé pochůzky za mámu, když to nezvládala, naučil jsem se vařit… Zpětně jsem rád za to, co všechno svedu. Prakticky se o sebe umím postarat a můj pes se má jako v bavlnce. (smích) Ale taky jsem tím pádem hodně vnímal, co se kolem mě děje, ty informace jsem měl, a i když jsem si myslel, že to zvládám, hodně se to ve mně kupilo.
Kdy jste si to uvědomil?
S tím mi pomohl psycholog. Odhodlal jsem se k němu začít chodit, když byl nejtvrdší lockdown. Bylo toho na mě už prostě moc. Měl jsem moc času na přemýšlení, a to nikdy není dobře.
Nad čím jste tehdy přemýšlel?
Hodně právě nad tátou a nad mamkou. Nad tím, jak by asi můj život vypadal, kdybych měl normální rodinu a dětství; kdybych neměl problémy věřit lidem; kdybych se tolik nesnažil všem vycházet vstříc…
Po tom, co jsem odešel od rodičů, jsem si našel přítelkyni a zpětně si uvědomuji i díky právě psychologovi, že jsem si opět vybral vztah, ve kterém věci zachraňuju. Jsem na ten vzorec zvyklý. Takže jsem pro ni dělal první poslední. Staral jsem se i o jejího syna. Vařil jsem, uklízel jsem, vozil jsem ji, kam potřebovala, dával jsem jí peníze… Pořád jsem se snažil, aby byla šťastná, ale nikdy nebyla a já taky ne.
Nemělo na to vliv to, co jste mi psal? Totiž že jste objevil, že vlastně nejste heterosexuál?
Možná taky. Já nevím. Musí to být směs všeho. Spadl jsem vlastně do stejného vzorce, jako když jsem pomáhal mámě a ani toho sexu jsme s přítelkyní moc neměli, to je pravda. (smích) Měl jsem za to, že jsem prostě unavený, podrážděný, hodně jsem se stresoval i kvůli maličkostem. To pak nemáte náladu na nějaké postelování. A ani ona se do toho nehrnula. Teď už vím, že si mě vybrala proto, že jsem zjevně byl hodnej blb*c, co se jí hodil. A to je všechno.
Už nejste v kontaktu?
Naštěstí ne. Rozešli jsme se právě když začal covid. Všechno se zavíralo, lidi panikařili a my spolu byli nuceni najednou trávit víc času, a to nešlo. Úplně to vybouchlo. Musel jsem se odstěhovat.
Takže jste žil sám?
Hůř. Vrátil jsem se k mámě. Myslel jsem si, že mi to prospěje, ale bylo to ještě horší. Máma sice už s tátou pár let není, ale naučila se být hodně lítostivá. Když povolíte, najednou zjistíte, že za ni všechno děláte, protože ona se hroutí. Já chápu, že je citlivá, to mám po ní. Ale dlouhodobě je to hrozně náročné, trávit s ní čas.
Tam začal váš – řekněme – vztah k alkoholu?
Já jsem alkohol jako dítě nesnášel, jak jsem to viděl u táty. Ale tak nějak s věkem se to posouvalo a přes covid jsem to přestal ovládat. Pil jsem vlastně každý den. Minimálně tři pivka k večeři, a to byl slabý den. Většinou jsem si dal ještě přes den víno, a to do mě padá samo, takže lahev je pryč ani nevím jak. A tam začaly i větší spory s mámou. Začala mi hodně vyčítat, že jsem jako táta. Jenže to mě tak strašně naštvalo, že jsem rebeloval ještě víc. Byl jsem dospělý, svéprávný, zaměstnaný… Štvalo mě, že se mi máma montuje do toho, co smím nebo nesmím dělat. A navíc že mě přirovnává zrovna k otci, který nás kdysi hodně trápil.
To muselo být těžké období…
Hodně nás to s mámou rozdělilo. Teď už je to zase o trochu lepší, ale není to ono.
Stále u ní bydlíte?
Teď vlastně od listopadu bydlím sám. Přes ten podzim se to nakupilo a už to s mámou nešlo vydržet. Oba jsme se pořád hádali a ten druhý nám vadil. Bál jsem se, že úplně přijdeme o vztah, a tak jsem si našel svůj pronájem. Jenom garsonku, ale stačí mi to.
A s alkoholem jste přestal?
Ne úplně, ale myslím, že už to zase ovládám. Dám si na chuť, ale ne proto, že je to zvyk, pořád jenom pít. Vloni to bylo tak, že když jsem měl žízeň, už mě ani nenapadlo dát si vodu. Rovnou jsem sáhl pro vínko nebo pivečko. A přišlo mi to úplně v pořádku…
Takže částečně měla maminka pravdu, že jste to přeháněl, ale použila argumentaci, která nebyla moc fér. Tak to cítíte?
Přesně tak. Já jí s tátou pomáhal celý život. Že mi ho začala předhazovat, mě prostě štve a nechci, aby to říkala. Teď se na sobě snažím pracovat. A právě u psychologa jsem zjistil, že mám víc věcí k promýšlení, než jenom alkohol a rodinu. Došli jsme k tomu, že některé moje myšlenky, které se mi vracely a vždycky jsem se za ně styděl, jsou vlastně spíš moje normální mysl, kterou jsem se snažil potlačovat.
To znamená? Laicky řečeno?
To znamená, že se teď smiřuji s tím, že se mě přitahují muži. Na vztah to zatím nevidím, docela mě to děsí, ale pracuju na tom, abych se líp pochopil. Za mě jsou psychologové strašně moc potřeba a každý by tam měl zajít, když se necítí dobře. Já jsem psychologií dřív docela pohrdal a smál jsem se tomu, ale musím to vzít zpátky. Opravdu je to důležité. Kdo se necítí dobře, šup, běžte tam. Vážně. Stejně jako k zubaři, když bolí zub. Ať se vám uleví…