
„Děsila mě homofobie, tak jsem odkládal coming out. Nejvíc jsem se bál fotbalistů. Jejich reakce mě dostala,“ svěřil se čtenář
Lukáši, vy nyní procházíte coming outem – lze to tak říct?
Lze a sám to tak říkám. Vlastně jsem ve fázi, kdy jsem o tom řekl některým svým kamarádům a rodině. Zatím to neví kolegové v práci a moje bývalá přítelkyně.
Proč do toho výčtu počítáte právě bývalou přítelkyni? Je to vás podstatné, co právě ona ví a neví?
Je, protože jsme se rozešli kvůli mně. Byla to sice ona, kdo vztah ukončil, ale vím, že jsem nebyl dobrý partner. Zasloužila si někoho lepšího a mrzí mě, jak to celé dopadlo. Ale i když jsem se snažil, nikdy jsem se neuměl chovat správně. Chtěl jsem trávit víc času bez ní, asi jsem ji dost přehlížel a nebral jsem v úvahu její city. Ale jinak to nešlo. Prostě se mi strašně nechtělo v tom vztahu nějak něco budovat. Měl jsem ji rád a věděl jsem, že lepší holku neseženu, ale neuměl jsem se donutit tu pro ni být. Bylo to hodně takové povinné a myslím, že to musela cítit a že se asi dost trápila.
Jak dlouho to je, co jste se rozešli?
Je to asi půl roku. Byli jsme spolu dlouho – vlastně od třeťáku na střední. Ona tehdy byla v prváku a byla ve škole nová. Všiml jsem si jí, protože jsme se vídali v sousedství už od dětství. Tak jsme se tak nějak zapovídali a už to bylo. Ale nikdy to z mojí strany nebylo úplně intenzivní. Z její asi ano. Hodně bojovala, aby nás zachránila, ale prostě to nešlo.
V té době jste ještě neměl srovnané to, zda chcete žít se ženou, nebo s mužem?
Něco jsem tušil, ale nějak jsem nechtěl. (smích) Já se odmalička pohyboval mezi klukama. Myslel jsem, že je normální, že s nimi chci trávit většinu času. Od pěti mě rodiče dali na fotbal, a ten dělám doteď. Takové ty srandy v šatně a koketování z legrace jsem měl za něco běžného. A ono to asi běžné je, jen já si to asi užíval víc. (smích) Dlouho jsem přemýšlel, jak to vlastně je. Hlavně když jsem byl ještě na základce, tak mě to hodně mátlo.
A kdy jste si začal být jist, jak se věci mají?
No, jak se to vezme. Že se mi líbí chlapi, vím dlouho. Ale byl jsem schopen spát i s holkou a mít ji rád, tak jsem to neřešil. Ale pak jsem si našel přítele a najednou to všechno začalo dávat větší smysl. Takže úplně stoprocentně jistý, že už nechci žádnou holku, si jsem až teď. Vím, že je to hloupý, když jsem už dospělý nějakou dobu. (smích)
Říkal jste mi, že vaše rodina už přítele zná…
Ano. Těm jsem ho představil po asi dvou měsících. Byl jsem prostě opravdu šťastný, tak jsem chtěl, aby ho rodiče poznali. Vzali to v klidu. Divili se, protože moji bývalou přítelkyni měli rádi, ale na druhou stranu mi řekli, že bylo celé roky znát, že ona mě má radši než já ji, takže to vlastně dávalo smysl.
Proč se bojíte to bývalé přítelkyni říct? Nebo položím tu otázku lépe: Proč je ona mezi těmi, komu to říct plánujete, ale zároveň se toho obáváte?
Ona je na mě od rozchodu hodně naštvaná. Vím, že si plánovala, že spolu budeme napořád, že se vezmeme, a tak. Byl jsem její první a předpokládám, že zatím i poslední. I když se rozešla ona se mnou, hodně brečela. Pak mi ještě dlouho psala. Myslím, že se se mnou tehdy rozejít ani nechtěla, že asi doufala, že mě to vyděsí a něco se mezi námi změní. Prostě teď mě vážně nemá moc ráda. Ale mně na ní záleží a chci jí to všechno vysvětlit a abychom byli kamarádi. Je opravdu skvělá. Rádi jsme spolu tancovali a chodili na treky. Kdyby si třeba někoho našla, kdo by do budoucna šel s námi ve čtyřech, rád bych s ní tyhle akce dál podnikal.
Jakmile se tedy svěříte jí a přátelům z práce, bude dokonáno?
U kolegů si zatím moc jistý nejsem, protože nejsme úplně přátelé a nevím, jak bude třeba šéf reagovat, takže uvažuji, že jim to ani neřeknu. Nechci se dostat do nějakého pomlouvání. Ale musím říct, že jsem se hodně bál i na fotbale, co si kluci budou myslet. Nebylo by mi příjemné, kdyby mě třeba nechtěli už v šatnách nebo kdyby mě nějak jinak prostě od sebe odehnali. Na jednu stranu bych to chápal, protože jsem jim nikdy neřekl, že se mi někteří i líbí, a přitom jsem s nimi chodil třeba do sprch. Ale na druhou stranu nejsem ten typ, co by obtěžoval. Nechci lámat heterosexuály, to mi přijde nesmyslné a celé špatně.
Kdy jste se tedy na tom fotbalu svěřil?
Je to pár týdnů. Homofobie obecně mě hodně děsí a vždycky děsila. Nerad přítele třeba beru venku za ruku. Nějak nemám důvěru v lidi okolo, aby na nás například někdo nějak nezaútočil nebo neměl kecy. A bál jsem se toho i mezi nejbližšími – že mě třeba odsoudí, budou se mi smát, pomlouvat, nebo tak něco.
Když se vrátím k vaší otázce na spoluhráče fotbalisty, tak těch jsem se bál nejvíc. Vlastně jsem to pojal hrozně obřadně, že jim chci jakože něco důležitého říct. (smích) Musím říct, že se sám sobě zpětně směju a je mi za to trapně. Myslel jsem, že to bude hrozný, že na mě budou koukat divně, a tak jsem to vzal opravdu vážně. No a nakonec jsem byl za pitomce, protože jsou to fakt kámoši. Prostě se začali smát a dál pokračovali v tom, co děláme vždycky – že si ze sebe děláme srandu. To mě dostalo. Vůbec nikdo to nějak víc neřešil a pokud vím, ani neřeší. Takže jsem opravdu rád.