„První coming out jsem prožil ve vlaku. Rodina o tom zatím ale neví,“ svěřil se student, který denně dojíždí do školy
Dohodli jsme se na tykání a na vymyšleném jméně Roman. Tak tedy Romane, zeptám se narovinu, přesně tak, jak jsi to po mně chtěl: Jsi gay?
Tuhle otázku jsem už párkrát slyšel. Většinou ironicky – jako nadávku. Ale abych odpověděl: Ano. Jsem gay a jsi druhý člověk, který to ví.
Odkud tyto ironické otázky vycházely?
Většinou třeba od spolužáků, lidí na táboře, od bráchy…
Proč se tě na to ptali, notabene – jak říkáš – ironicky?
Je mi devatenáct. Ještě jsem neměl holku. Třeba brácha to hodně řeší, i když si myslím, že si to doopravdy nemyslí. Prostě si ze mě dělá srandu. A spolužáci taky. Já tyhle rozhovory nemám rád. Myslím, že je to jenom moje věc. Není mi příjemné, když se mi někdo směje.
Tomu rozumím. Tvůj bratr je od tebe starší?
Mladší. Je mu sedmnáct.
A on už má holku?
Teď asi ne. On to má každou chvíli jinak. Pár holek už domů přivedl. S několika se znám a jsme třeba teď kamarádi.
Ty sis domů tedy ještě nepřivedl nikoho? A nemyslím tím přátele…
Ne. Já ani nejsem tak komunikativní jako brácha. Mám i míň kamarádů, a tak.
Rodiče se tě na to někdy ptali?
Naši to moc neřeší. Ti spíš řeší třeba známky nebo teď mojí vysokou. Příští rok maturuju, tak se musím rozhodnout. Ale děda se často ptá. Je mi to nepříjemný. A brácha si samozřejmě ze mě dělá legraci, když na tyhle rozhovory dojde.
Romane, co tě vlastně trápí? To, že jsi sám, anebo to, že o tobě nikdo neví, že jsi gay? Nebo něco jiného?
Vlastně asi všechno dohromady. Já jsem vždycky byl tak trochu mimo, moc jsem se s lidmi kolem sebe nebavil, i když jsem třeba chtěl. Mrzí mě, že kolem sebe nemám takovou partu, jako třeba brácha. Docela se i těším, až odmaturuju, protože ve škole je to jakože v pohodě, ale taky nic moc…
V pohodě, ale nic moc? Co to znamená?
Nevím, no. Nějak ty lidi tam nemusím. Jako nehádáme se nebo tak, není to přímo nějaká šikana. Jen tam nezapadám. Občas si s někým popovídám, ale to je tak všechno.
Je to tím, že se cítíš jiný?
Ano, přesně. A vždycky jsem to tak měl. Už od školky. Nebavilo mě hrát si s holkama, ale nevěděl jsem, jak zapadnout s klukama. A to myslím, že mám prostě doteď.
Je to tvou osobností, uzavřeností? Nebo si myslíš, že je to od začátku tvou orientací?
Asi obojím. Já vím, že jsem introvert. Ale zároveň mě nikdy nebavilo takový to koukání po holkách, řešení holek, a tak. Teď už vím proč. Nebo jsem to možná věděl vždycky, ale nechtěl jsem nad tím přemýšlet.
Kdy jsi nad tím přemýšlet začal?
Tak dva-tři roky zpátky. Líbil se mi jeden kluk. Docela jsme se kamarádili, ale on gay není, takže jsem mu to neřekl a neřeknu. (smích) Je to vlastně brácha od jedné z holek, co chodila s mým bráchou.
Kdo je kromě mě ten druhý člověk, který zná tvé tajemství?
No, to je takový divný. (smích) Já jak dojíždím do školy, tak jsem si tam jednou povídal s jednou holkou. Říkala, že taky jezdí do Ostravy do školy. Byla v pohodě. Nevím proč, ale řekl jsem jí to.
Vůbec jsi ji neznal?
Ne. Občas jsem ji viděl, jak vystupuje a sem tam ji pořád vídám na nádraží. Pozdravíme se, když jsme dost blízko, ale to je všechno. Já vím, že je to divný. (smích)
Takže dodnes nejste přátelé?
Ne. Ona mi tehdy taky vyprávěla o tom, že to má doma těžký. Nevím, nějak jsem jí to prostě v tu chvíli chtěl říct. A bylo to úplně v pohodě.
Nebylo to pro tebe těžké? Vlastně jsi první coming out prožil ve vlaku s cizí osobou…
Překvapivě ne. Taky se divím.
A jak reagovala?
Řekla mi, abych to řekl rodičům, že to bude v pohodě. Nepřišlo jí to divný a musím říct, že mi to hodně pomohlo a zvedlo mi to náladu. Asi i proto mi to už nepřijde tak divný říct vám. Jsem rád, že jsem jí to řekl.
A poslechneš ji? Řekneš to doma?
Nevím. Možná někdy. Zatím ale určitě ne. Máme to doma složitý…