„Toxický vztah vás může zničit. Moje sebevědomí hodně utrpělo,“ vzpomíná na svůj poslední vztah třicetiletý Honza
Honzo, jak dlouho jste sám – tedy bez partnera?
Je dobře, že jste to upřesnila. Bez partnera jsem teď skoro dva roky. Ale sám se cítím mnohem dýl.
Čím to?
S posledním přítelem jsem měl období, kdy jsem se postupně odcizoval od svých přátel, koníčků a tak nějak ode všeho, co mi bylo předtím blízké nebo co mě naplňovalo. Někdo to tak má – že si najde partnera a žijí jenom pro sebe. Myslel jsem, že přesně to se děje nám. Že si vytváříme takový náš svět. Tak jsme to alespoň většinou uzavřeli, když jsme to začali řešit. Teď už expřítel mi vždycky říkal, že je se mnou rád sám a já to tehdy měl za kompliment.
Teď už to cítíte jinak?
Nevím, jestli mě opravdu celou dobu manipuloval, anebo jestli částečně měl dobré úmysly. Na to jsem zatím nepřišel. Jsem dost ovlivněný tím, co bylo, a tak teď mám problém pamatovat si to hezké.
A co přesně se tedy stalo špatného, že vás to natolik ovlivnilo v úsudku o něm?
Zpětně vidím, že věci byly špatně. Já jsem se opravdu hodně snažil, aby nám to klapalo. Začal jsem třeba chodit do posilovny, což se zdálo jako fajn nápad. Přeci jen cvičení prospívá tělu i duši. Ale doopravdy mě to nebavilo. Rád běhám nebo si zajdu na squash, ale posilování jako takové, to nikdy nebylo nic pro mě. Ale dělal jsem to, protože mi partner dával najevo, že bych měl. A tak nějak se z toho stala nejenom posilovna. Začal jsem řešit, co můžu a nemůžu jíst nebo nosit za oblečení podle toho, co jsem usoudil, že by se mu nelíbilo. Chtěl jsem se vyhnout konfliktu. Často jsem byl vystresovaný, jestli nebude naštvaný, že jsem nezvládl třeba úklid nebo že budu unavený a nebude se mi chtít do sexu. Prostě všechno jsem začal dělat tak, jak jsem měl pocit, že mu to udělá radost a nebudeme se hádat. Ne podle toho, co jsem chtěl já.
Proč tomu tak bylo? Nezkoušeli jste si třeba promluvit, že by se věci měly dít jinak; že vám osobně vyhovuje něco jiného?
To se těžko vysvětluje. Já jsem citlivější člověk. Nemyslím tím jako že bych byl nějak vyloženě labilní, ale vždycky jsem měl problém třeba odmítnout někomu pomoc. Byl jsem už jako malý takové to hodné dítě na hřišti, co všem půjčí hračky. Nemám rád spory. Nejsem v nich dobrý. Chci, aby lidi kolem mě byli šťastní. A aby nenastal žádný problém. Ale tady ať jsem se snažil jakkoli, ten problém stejně vždycky nastal. I když jsem se třeba snažil naznačit, že to chci jinak nebo jsem opravdu byl už rozhozený, smutný nebo vyčerpaný, s pochopením jsem se nesetkal, a tak jsem se snažil dál. To byla největší chyba. Některé lidi prostě neuspokojíte, ať se snažíte jakkoli…
Co přesně vám bylo vyčítáno?
Dával mi hodně najevo, že se mu nelíbí moje tělo. Že nejsem dost vyrýsovaný, byl jsem pro něj málo „chlap“. Taky mi trvají některá rozhodnutí, takže měl tendenci mě hodnotit jako toho „hloupějšího“ z nás. Dělal si legraci, když říkal, že velká rozhodnutí musí dělat on a že já na to nemám hlavu. Ale když to slyšíte pořád dokola, mrzí vás to. Někdy i třeba imitoval, jak mluvím. Dělal si legraci z mých vlasů, protože se mi kroutí, a tak jsem si je žehlil. Většina mých názorů mu připadala pitomá… Nevím, je to složité. Takhle, když to říkám, to nezní tak hrozně, jak jsem to prožíval…
Zdá se mi, že to téma je pro vás i po dvou letech od rozchodu dost bolavé…
My jsme se totiž rozešli před dvěma lety, ale pak jsme se jednou za čas třeba viděli, vyspali jsme se spolu, a tak… Ono je těžké tyhle věci někdy úplně uzavřít. Hodně mě to pořád trápí. Opravdu jsem ho miloval.
Promiňte mi otázku, ale je možné, že vaše prožívání a vnímání sebe sama opravdu hodně závisí na tom, co si myslí právě váš expartner?
Pokud chápu otázku dobře, řekl bych, že ano. Hodně mi záleželo na tom, co si o mně myslí. Že se mu třeba líbím, přitahuji ho, že jsem něco udělal dobře… Chtěl jsem, aby na mě byl hrdý. A z nějakého důvodu mi pořád záleží na tom, jak před ním vypadám – a to nemyslím jen jakože vzhled.
Utrpělo hodně vaše sebevědomí tímto vztahem?
Toxický vztah vás může zničit. Moje sebevědomí hodně utrpělo. Já jsem nikdy nebyl úplný model. Vím, že jsou krásnější chlapi – takoví, na které bych ani neměl. Ale býval jsem se sebou všeobecně tak nějak smířený a spokojený. Nikdy jsem neměl nadváhu, spíš naopak jsem bojoval s tím, že se mi nedařilo přibrat. Jsou věci, které mě štvaly: Třeba moje problematická pleť. Ale měl jsem se rád. A to teď úplně říct nemůžu. Mám problém s tím, jak vypadám, co dělám… Pořád mám potřebu se hodnotit a necítím se komfortně.
Co na to říkají vaši přátelé? Nebo se zeptám lépe: Vědí, jak na tom jste? Zmínil jste, že jste se od svého okolí hodně odcizil…
Když jsme byli s expřítelem spolu, tak jsme většinou byli jen spolu. Ve dvou. Moje přátelství jinde docela ochladla. Teď je to o trochu lepší, že se sem tam s někým sejdu na kafe. Ale mám pocit, že to není úplně ono. Navíc i já sám cítím, že mám pořád potřebu mluvit o tom samém dokola, a to by asi nikdo nechtěl poslouchat. (smích)
Maskujete smíchem to, že vás toto téma trápí?
To jste mě zaskočila. A asi máte pravdu.
Jak dlouho jste s tímto člověkem žil?
Byli jsme spolu tři roky. Z toho dva a půl jsme spolu bydleli. Byl to můj první natolik vážný vztah, že jsme spolu i žili.
A je to opravdu už za vámi?
Myslím, že ano. Doufám v to. Nebo alespoň chci.
