„Spíš než na hezkou mladou holku se podívám na muže,“ krčí rameny úspěšný podnikatel. Svou orientaci před všemi tají
Tento rozhovor je korespondenční – po e-mailu. Ozval jste se mi s tím, že byste chtěl sdílet svůj příběh. O čem je?
Je o muži, který celý život dělal všechno, co mohl. Jako mladý jsem byl dobrý student. Nejsem sice inženýr, ale na vysoké škole jsem byl poměrně úspěšný. Šlo mi to. Začal jsem ale podnikat a došlo mi, že na knížky už nebudu mít čas. A tak jsem skončil. Myslím, že rodiče na mě byli pyšní a myslím si i, že si mě váží má rodina – manželka se synem.
Něco ale nevědí…
Věci se mají tak, že svou ženu miluji. Opravdu si jí nesmírně vážím. Nikdy jsem jí však neřekl, že jsem vždycky kouskem duše cítil, že bych chtěl zkusit i něco jiného. A nemyslím tím jinou ženu. Moje manželka mi ve všech ohledech jako partnerka dostačuje a je opravdu skvělá. Ale už od střední školy bojuji s tím, že vlastně nevím, jestli jsem se vydal správně.
V ohledech sexuální orientace?
V mé době nebylo ještě úplně normální se o takových věcech bavit. Bylo normální najít si holku. Pak mít snoubenku. A nakonec manželku. Dodnes je pro mě problém o těchto věcech mluvit, nebo i jen psát. Stydím se tak trochu i tady do klávesnice. Je mi přes padesát. Mám téměř dospělého syna a samotného by mě štvalo, kdyby si našel o hodně staršího partnera – notabene muže.
Líbí se vám i muži. Dáváte to nějak někdy najevo?
Snažím se to nedělat. Není to správné – jsem ženatý. Respektuji svůj svazek. Zároveň se ale spíš než na hezkou mladou holku, podívám na mladého hezkého muže. Je mi to nepříjemné, protože máme s manželkou nastaven opravdu velmi dobrý vztah, založený na úctě. Že se dívám jinam, notabene někam, kam by nečekala, mi z mé strany připadá vlastně jako podvádění.
Dnešní doba je jiná. Vidím běžně dva kluky nebo dvě ženy, jak se po ulici vedou za ruce. A říkám si, že jsem se měl narodit do téhle doby a tohohle společenského smýšlení. Já jsem původně z malého města. V době mého mládí by tohle absolutně neprošlo mezi mými přáteli a nejspíš ani u rodičů.
Není zde možnost, že by manželka pochopila, jak se věci mají? Sám jste mi říkal, že ji opustit nemíníte. Ani ji nějak doopravdy podvádět…
Vím, že by byla smutná a rozhozená. A je to naprosto logické. To by byla, i kdybych jí řekl, že se mi líbí jiná žena. Tohle určitě neudělám. A neudělám to ani svému synovi. Nicméně komunita na internetu je něco, co mi dělá velice dobře. Přiznávám se, že mám profil na několika sítích i seznamkách. S nikým se nevídám osobně, jen si chci povídat psaným slovem. Vím, že je ode mě ke všem stranám nefér, že mám nějaké alter ego, řekněme, ale aktuálně je tento online svět význačnou součástí mého běžného fungování.
Manželce není divné, že třeba trávíte na internetu víc času?
Jak říkám, podnikám. Nepíšu si před ní. Neponižoval bych ji tím, že bych u společné večeře koukal do mobilu. To mi připadá opravdu hrůzostrašné, ať už se člověk v ten moment věnuje komukoli. Ale je pravda, že když řeším pracovní věci nebo jsem u sebe v kanceláři, tak především na pracovním počítači tyto věci mám. Jsou nevinné, snažím se to držet na online přátelství. Neporušovat nějakou hranici, kterou bych cítil, že svou ženu vyloženě ponižuji.
Zdá se mi, že ke své ženě chováte opravdu hluboké city a máte hezký vztah…
To máme. Samozřejmě jsou věci, které už vyprchaly, ale jsme spolu hodně let a zvládla toho pro mě hodně. Roky jsem pracoval, budoval a ona byla doma se synem, starala se o všechno, co bylo v domácnosti potřeba. Obětovala se, když jsme stavěli dům nebo když jsem některé věci nestíhal. Je to skvělá žena.
Moji rodiče spolu žili přes padesát let. A myslím si, že to je krásné. Nechci se rozvést.
Svou příslušnost k pomyslné LGBT+ komunitě si necháte pro sebe?
Ano. Ale chtěl jsem ji sdílet s vámi. LUI čtu pravidelně, je to součástí mé rutiny, o které jsem vám říkal. Vidím, že píšete věci s citem a i anonymně. Myslel jsem, že by třeba někomu můj příběh nějak pomohl. Že by si uvědomil, že v tom není sám. Pokud je nás víc a já věřím, že ano. Respektive doufám, že nejsem jediný a snažím se svému jednání dát i nějaký hlubší smysl, i když je to ode mě troufalé, že se o to vůbec pokouším, notabene tímto stylem.
Za našich dob se říkalo, že jsou gayů a leseb čtyři procenta v populaci. Za mě to prohlášení mělo dvě roviny – zaprvé, ten název „oni čtyřprocentní“ napovídá, že jsou tito lidé nějak špatní. Je to trochu posměšné – tedy alespoň mně to tak připadá. A tím víc jsem cítil, že já k nim přeci nemůžu patřit. Vždycky mě taková diskuze odpuzovala a vadilo mi, jakým tónem jsem společností tlačený se na tahle témata bavit. A zadruhé nyní vím, že je to neuvěřitelně podhodnocený údaj. Já nejsem vlastně gay. Moje žena mě uhranula, když jsme se poznali. Jen bych byl rád, kdybych to celé zvládl vysvětlit nejen sobě, ale i okolí. Ani jedno se asi nestane.
