Ze „zotavování se z nevěry“ se stal nový byznys, nechybí ani detektor lži. Navrátí ale do vztahu důvěru?
I dnes, v době, kdy je na trhu doslova nepřeberné množství rozličných služeb, je možné naleznout určitou „díru“, kdy existuje poptávka, ovšem není nabídka. A přesně to je i případ nově se formujícího „průmyslu“ zaměřeného na „zotavení se z nevěry“. Jeho součástí je dnes již nespočet jednotlivců, ale i společností, na dané téma existují podcasty a věnují se mu i tvůrci na TikToku. Jak navíc uvádí web Psychology Today, jedná se o odvětví, které je skutečně rozsáhlé a velmi lukrativní. A to navzdory tomu, že de facto stojí na velmi vratkých a vědecky nepodložených základech…
Obnovit ve vztahu důvěru, která byla narušena nevěrou, zní samo o sobě jako poměrně náročný úkol. Není tedy divu, že ani odborná terapeutická obec se v postupu úplně neshoduje – nemluvě o tom, že jsou případy, kdy se cenou za nevěru stane vztah. Přesto právě ti, kdo se věnují „léčbě“ narušení důvěry mezi partnery, jimž do života nevěra zasáhla, tvrdí, že plné zotavení se je možné. A klíčovým krokem tímto směrem je (obrazně řečeno) „hra s otevřenými kartami“, tedy kompletní „přiznání“ se nevěrníka/ce svému protějšku. Principiálně je tedy třeba, aby ten, kdo se nevěry dopustil, příp. i ten, kdo ji odhalil, přestal cokoliv tajit. V některých případech pak ten, kdo byl nevěrný, sepíše s terapeutem všechny detaily a až následně se o ně podělí s protějškem, nijak neobvyklé ale není ani kladení otázek ze strany podvedené/ho (nejprve mezi čtyřma očima a následně za přítomnosti terapeuta, který dokonce nezřídka používá i tzv. polygraf/detektor lži – což je samo o sobě metoda, která nemá zrovna vědeckou platnost). „Úplné otevření se je pilířem procesu obnovy. Dokud budou existovat tajemství, tak i dezorientace a odpojení budou trvale překážkou pro proces obnovy,“ myslí si tak např. Rick Reynolds, zakladatel a prezident jedné ze specializovaných firem slibujících úzdravu vztahu podvedených i podvádějících, Affair Recovery.
Tuto tezi pak razí i v jinak odbornou veřejností uznávaném Gottmanově institutu, který je průkopnickou organizací v oblasti manželské/partnerské terapie, když tvrdí, že „je důležité, aby podvodník porozuměl pocitům svého partnera a přijal odpovědnost bez defenzivy. Mezi partnery již nemohou být žádná tajemství a ten, kdo se nevěry dopustil, se musí přiznat. I když je úplné odhalení bolestiví, umožňuje transparentnost a ověřování.“ Ovšem na druhou stranu je třeba říci, že i tyto teze stojí docela na vodě – ve skutečnosti totiž existuje jen velmi málo výzkumů účinných terapeutických strategií, které by párům pomohly vypořádat se s nevěrou. Jednou z mála výjimek je pak tzv. integrativní behaviorální párová terapie, jež má skutečně podložené pozitivní výsledky, ovšem povinný a explicitní proces „odhalení“ nezahrnuje. Je totiž pravdou, že kompletní „přiznání se“ a prozrazení všech intimních detailů o nevěře tváří v tvář partnerovi/ce, může být v mnoha případech spíše na škodu než k užitku. Ostatně, jak známo, co oči nevidí, to srdce nebolí…Nemluvě o tom, že určité citlivé informace předané v „dobré víře“ mohou následně posloužit i jako munice při rozvodu. I přesto jsou ale tací, kteří jsou přesvědčeni o tom, že párům s nevěrou mohou efektivně pomoci a že vzájemná otevřenost je základem úspěchu jejich „terapie“.
Podle Talala Alsaleema, který vystupuje právě jako odborník na zotavení z nevěry, tak dokonce „existují velmi konkrétní milníky,“ k nimž musí páry při zotavování se dojít, aby vztahový problém překonaly. V prvé řadě se jedná o vytvoření správných podmínek pro řešení situace – tedy ideálně o aféře neříkat nikomu jinému než protějšku a „terapeutovi“, shodnout se na tom, že to, k čemu došlo, byla opravdu nevěra, a nakonec celý příběh sdílet. „Uzdravení se z nevěry neznamená jen nápravu vztahu. Je to cesta, kterou lze absolvovat buď jako pár, nebo jako jednotlivec. Ne každý totiž bude schopen nebo ochoten udělat to, co je k obnovení důvěry třeba,“ shrnuje Alsaleem.
Ovšem bez ohledu na to, nakolik věrohodná a efektivní „úzdrava z nevěry“ je, ti, kteří se v dané oblasti vydávají za odborníky, by přinejmenším (když už jejich metody jsou docela diskutabilní) měli své klienti/ky informovat o všech možných důsledcích onoho tolik doporučovaného odhalení (a také o skutečnosti, že tato metoda vlastně nebyla nikdy vědecky podložena). To nejenže se může stát kontraproduktivním, ale nakonec se může změnit v jistou formu pokání, či dokonce terapeuticky schvalovaného trestu. Podle licencovaného klinického psychologa Josepha Cilona z Manhattanu ale – i když k tématu vzhledem k jeho citlivosti neexistují adekvátní statistiky – v základu obvykle platí, že i po milostné aféře spolu páry spíše zůstávají, než aby se rozešly. To pak platí zejména pro dvojice, které mají vybudovaný společný život – a právě na ně pak nevěra sice dopadá tvrději než na ty, kteří spíše jen „randí“, ovšem na druhou stranu mají větší motivaci snažit se vztah zachránit. A jak také Cilon dodává, nakonec ze situace mohou vyjít silnější než před nevěrou. Je-li ale proto nutné podrobit se např. i testu na detektoru lži, to je již na zvážení každého jednotlivce (či spíše dvojice…).
