„Rozvod se ženou je těžší. Jsme emocionálnější,“ vysvětluje své zklamání z konce registrovaného partnerství mladá žena z Prahy

Začátkem roku jste spolu s expartnerkou zrušily své registrované partnerství. Proč? Může za to ponorka v koronavirové době?

Řekla bych, že částečně. Obě jsme měly štěstí a práci jsme si udržely, ale byly jsme zvyklé hodně chodit ven, vídat se s přáteli. Když jsme byly spolu, měly jsme hodně bohatý společenský život. Hodně jsme chodily na akce, bavily se… To, když se změnilo nejen koronavirem, ale i rutinou, nějak jsme došly až na konec našeho vztahu.

Kdo podal žádost o zrušení?

Byla to partnerka. Vlastně mě to nepřekvapilo, protože nám to už skoro rok nefungovalo, ale i tak mě to zarazilo. Myslela jsem si, že když se někdy vdám, bude to napořád. Nicméně oběma je nám lépe tak, jak je to teď. Realita je taková, že vztahy prostě nevydrží. Lidi a situace se mění a my jsme se dostaly do bodu, kdy už nám to prostě nevyhovovalo a kdybychom spolu zůstaly, trápily bychom se.

Máte děti?

Nestihly jsme to. Mluvily jsme o nich, ale říkaly jsme si, že to ještě pár let počká. Ale máme společný byt, ve kterém teď bydlí jenom expartnerka. To mě osobně třeba štve, přestože jsme domluvené na nějaké měsíční platbě. Chci ten byt prodat.

Do zprávy, když jsme si domlouvaly rozhovor, jste mi psala, že rozvod dvou žen je mnohem těžší. Jak jste to myslela?

Myslím si to proto, že my jsme obě ženské, to je jasné. No a obě věci řešíme, hrotíme. Znáte ty stereotypy o ženách, které se urazí, nechtějí mluvit, pak pro změnu potřebují vše probrat s někým dalším, prožívají každou krizi… No tak běžně je takový jenom jeden člen páru. Tady jsme to tak měly a máme obě dvě.

Více v Galerii

Zdroje: iStock

Myslíte si, že můžete být časem kamarádky?

Nemyslím. Můžeme se k sobě chovat příjemně, to jo, ale myslím si, že ten konec obě neseme těžce a emocionálně. Že ten aspekt té mužské energie – nebo jak bych to řekla – nemáme dost silný na to, abychom to nějak přešly.

Je to opravdu tím, že jste dvě ženy? Není to věc povahy?

Možná od každého trochu. Horší je, že třeba moje rodina mi neposkytuje takovou podporu, jakou bych čekala. Když se rozvedou dva lidé, většinou okolí chápe, že jde o těžkou věc. Jsme teď třeba pohádané se sestrou, která má pocit, že kdyby se rozvedla ona, tak je to teprve zlý. Protože ona má opravdu manželství. U mě to moje rodina bere tak, že skončil nějaký náš rozmar, něco, co nebylo až tak zásadní nebo jak to říct…

To proto, že se neberou manželství obecně stejně jako registrované partnerství?

Rozhodně. Vlastně se tomu částečně nedivím, protože celý ten společenský pohled na slovo „registrace“ je strašně ponižující. Registruje se auto nebo pes, ne partner. Možná, kdyby se registrované partnerství jmenovalo jinak, není to tak zlé. Ale třeba v případě mé rodiny by asi nepomohlo ani to.

Nerespektovali váš svazek?

To bych neřekla. Brali nás tak, že jsme prostě spolu. Ale pořád to bylo takové jako že sestra má manžela, tedy zakládá rodinu, ale já mám prostě přítelkyni, se kterou jsme chtěly zažít něco jako svatbu. Víte, jak to myslím?

Na oslavě jako takové byli přítomni?

Byli, ale bylo znát, že třeba oblečení neřešili tolik jako u sestřiny svatby. Brali to jako takovou lepší grilovačku. Přáli nám štěstí, to jo, ale ten rozdíl byl znát. To naši přátelé v tomhle byli mnohem otevřenější. Prostě se tomu řeklo „svatba“ a hotovo. Byly jsme nevěsty, měly jsme obě bílé šaty, proběhl obřad, sliby, daly jsme si prsteny… Prostě všechno. A bylo tam hodně lidí, kteří to brali stejně vážně jako my. Ale třeba ta moje rodina, no, jak říkám: Přišli, neřekli nic zlého, ale vidíte ten rozdíl v přístupu. Když jsme se teď s partnerkou vlastně rozvedly, ani to nebrali jako rozvod. Pro ně je to rozchod. Já vím, že možná řeším detaily, ale vadí mi to.

Vy vnímáte zrušení vašeho registrovaného partnerství jak?

Jako konec něčeho důležitého. Věřily jsme tomu a nevyšlo to. Nelituju ničeho – ani že to bylo, ani že to skončilo.

Takže pro vás to bylo jednoznačně manželství. Stejně, jako je vdaná vaše sestra za muže, jste vy byla vdaná za ženu…

Pro mě to bylo totéž, co manželství, přesně tak. I když se to jmenovalo jinak.

Je rozvod se ženou dle vašeho mínění těžší?

Určitě. Přesně jak jsem říkala – hraje tam roli ta emocionalita. Zezačátku to bylo přesně to, co nás spojovalo, že jsme si mohly povídat o čemkoli a hluboce o tom spolu uvažovat, prožívat každou chvíli. Ale to bohužel platí i pro ty negativní věci. Muž někdy řekne – podle mého názoru – víc neuvážených věcí, protože nedomyslí třeba to, jak tím ublíží ženě. Ale my jsme to věděly, a přesto jsme si to řekly.

To je smutné…

Nebudu lhát, mám vztek. A chtěla bych tu říct všechno možné, co partnerka řekla nebo udělala. Neřeknu to jenom proto, že z toho nechci vyjít tak, že jsem si chtěla nějak veřejně postěžovat.

Pointou je ukázat světu, že registrované partnerství, duhové rodiny, obecně gay vztahy jako takové… jsou opravdu ve všem na stejné úrovni?

Říkáte to správně. Hodně by mi pomohlo, kdyby třeba rodina pochopila, že pro mě to bylo opravdu těžké, že jsem se skutečně rozvedla. Ne, že mi skončil románek s fajn holkou, když to řeknu blbě. Chápete mě?

Ano. A děkuji, že jste tento svůj vhled čtenářům poskytla. Co máte nyní v plánu? Myslíte, že se ještě někdy rozhodnete k dalšímu registrování?

Teď jsem ve stadiu, že si to neumím představit. Možná když potkám někoho fakt skvělého. Ale asi bych už nechtěla „registraci“. Už mi ta zkušenost stačila. Zjistila jsem, že mi to slovo opravdu hodně vadí. Počkám si, jestli se třeba do budoucna něco nezmění. Myslím si teda, že ne, ale doufat můžu…