Mohou mít dva muži dítě? Ano! Dva moravští tatínkové cítí, že musí svého chlapečka chránit
Nemohu se nezeptat: Proč jste si zvolili zrovna jména Tomas a Oliver?
Oliver: Byla to první dvě jména, která nás napadla pro syna. Já jsem chtěl Olivera, ale partner si přál Tomase. Nakonec jsme zvolili úplně jiné jméno, aby ani jeden z nás nemusel ustupovat. Nicméně shodli jsme se na tom, že nechceme žádné háčky a čárky, aby to syn měl lehčí, kdyby se rozhodl někdy třeba žít v zahraničí.
Byla diskuze o jménu hodně náročná?
Oliver: Zdálo se, že to bude to poslední, co nás bude trápit, ale když se těšíte na dítě a najednou má přijít, zjistíte, že je spousta věcí, které by vás ani nenapadly, že budou problém. Jméno jsme řešili několik měsíců. Máme na to i knihu.
Tomas: Ono to bylo i tou nervozitou. Báli jsme se, aby bylo miminko zdravé, aby se ani jeho biologické mamince nic nestalo… Bylo to hodně stresující období a oba jsme byli tou dobou hodně přecitlivělí. Začali jsme se hádat o tom, jakou barvou vymalovat v pokojíčku, jaký zvolit kočárek, jakou autosedačku… Bylo toho hodně. A chtěli jsme mít všechno připravené. Teprve v procesu člověk zjistí, kolik rešerší si musí udělat a kolik to zabere času a energie.
A nakonec vyhrála jaká barva pokojíčku?
Tomas: Nakonec jsme zvolili tapetu. Je hodně do modra, klasicky, ale jsou tam barevná zvířátka, stromy, kytičky, a tak… Rozhodli jsme se ladit pokojíček jako zoo, takže malý má hodně hraček ve tvaru zvířat.
Oliver: Přesto má nejradši užmoulanou dečku, co jsme původně koupili naší čivavě. (smích)
Máte i čivavu?
Oliver: Měli jsme dvě, ale druhá bohužel měla vrozenou vadu srdíčka. Přišlo se na to až když už jsme ji měli doma. Tak jsme se rozhodli samozřejmě si ji nechat a dělali jsme, co se dalo. Přesto ale umřela před rokem a půl a byly jí teprve tři.
To mě mrzí. Druhý pejsek – fenka – je v pořádku?
Oliver: Zaklepu to, zatím snad ano.
Je syn ještě maličký na interakci s pejskem nebo už si vytvořili nějaký vztah?
Tomas: Mají vztah od prvního dne. Občas spolu třeba usnou na gauči. Psi jsou v tomhle neuvěřitelně chytří. Poznají mládě, i když se jedná o lidské dítě a je větší než dospělá čivava. I tak ví, že jde o bezbranného tvora, když to řeknu hloupě. Snaží se ho chránit, je hodně opatrná. Je vidět, že nechce ublížit.
Oliver: Jsme rádi, že malý vyrůstá se zvířetem. Takové děti mají pak víc empatie. To si alespoň myslíme a četl jsem to i v nějakém článku.
Chcete syna vést k lásce ke zvířatům, to je znát. Je ještě něco, na čem vám záleží, aby se naučil?
Tomas: No tak ideálně, aby se sám najedl… (smích) Ne, chápu otázku. Je pro nás důležité ze syna vychovat někoho, kdo nebude na ostatní zlý. Kdo se bude snažit rozumět a chápat. Ale popravdě i někoho, kdo se bude umět bránit.
Oliver: Přivést dítě do tohohle světa v téhle době je velký závazek. Chceme, aby se o sebe uměl postarat. Aby si uměl jednou sám uvařit, vyprat, aby měl vztah k nějaké kreativitě. Prostě aby byl komplexní a nepotřeboval se spoléhat na druhé.
Tomas: My oba pracujeme na poměrně svobodných pozicích. Oliver podniká. Já teda jsem byl před mateřskou zaměstnanec, ale měl jsem hodně pohyblivou pracovní dobu. Chceme, aby i syn měl svobodu jako jednu z hlavních hodnot. Aby si našel něco svého, co ho bude bavit.
Dáte ho jednou na hodně kroužků, aby to něco svého našel?
Oliver: Ať klidně zkouší cokoli chce a kolik toho chce. Je jedno, jestli to bude hokej nebo balet.
Tomas: Přesně tak. My dva a všeobecně všechny rodiny, kde jsou dva tátové nebo i dvě mámy, nemohou říct, že dítě neplánovali. Plánovali jsme. A hodně. Museli jsme toho dost zařídit, abychom mohli být rodiče. Je to mnohem složitější proces než u heterosexuálních párů. Takže jsme si i rozmysleli, jestli na to máme. Chceme synovi dát všechno. Aby si mohl vybírat, co ho bude bavit a nemusel se omezovat.
Ve zprávě, když jsme si domlouvali tento rozhovor, jste mi psali o nějaké kritice. Mohli bychom toto téma otevřít?
Oliver: Ano. Rádi bychom řekli, že jsme úplně normální rodiče jako kdokoli jiný. Prostě náš syn má dva tatínky. Ale to neznamená, že ho milujeme míň nebo že jsme nějací úchylové a nebudeme na něj hodní. To je strašný nesmysl a tenhle odporný stereotyp nás strašně štve.
Tomas: Lidi, kteří ubližují dětem si zaslouží jen vězení a nic jiného! Nebo ano, ještě něco horšího, ale to tady asi nemůžu říkat.
Setkali jste se s tím, že někdo pochyboval o vašich úmyslech se synem?
Oliver: Tak bych to nenazval, ale vlastně ano. Všechny ty řeči v různých diskuzích na internetu, a tak. To samo o sobě je strašný. Proč lidi, kteří sami jsou třeba alkoholici, neváží si jeden druhého v manželství, nechodí do práce nebo nemají dost času na děti, urážejí gaye, že jsme špatní rodiče nebo že jsme nějak v tomhle pošahaní.
Tomas: Byl jeden incident. Stalo se nám to jenom jednou, ale mrzí nás to a štve nás to už několik týdnů. Že na nás občas lidi koukají, to jsme zvyklí. Ale to jsme nedávno prošli kolem nějaké party mladých, asi středoškoláků, těžko říct. A to, co jsme slyšeli, že si začali povídat... Že jsme b*zny, že chudák dítě a bůhvíco. Nechci to ani opakovat.
Reagovali jste nějak?
Tomas: Ne. Šli jsme pryč. Měli jsme s sebou dítě. Kdybychom byli sami, možná bychom se bránili nebo něco řekli. Ale oba jsme chtěli hlavně rychle odejít kvůli malýmu.
Oliver: Myslím, že si mysleli, že je neslyšíme, ale hluší fakt nejsme.
Tomas: Pravda, že nemluvili na nás, řešili to spolu. Ale stejně. Tohle je něco, co nás osobně hodně zasáhlo. Našemu synovi a ani žádnému jinému dítěti bychom nikdy neublížili. A chtěli jsme, aby se tahle informace dostala ven. Aby to lidi pochopili. I když to byli jenom puberťáci, stejně je to stereotyp, který těžko říct, odkud vzešel. Ale musí to přestat.
