Mohou mít dva muži dítě? Ano! Dva moravští tatínkové cítí, že musí svého chlapečka chránit
Rozhovor
Zdroj: iStock
<Path>

Mohou mít dva muži dítě? Ano! Dva moravští tatínkové cítí, že musí svého chlapečka chránit

Mít děti – to je sen řady párů i jednotlivců. Komu se nedaří stát se rodičem, se často pro to velice trápí. Dva tatínkové z Moravy se nakonec kýženého potomka dočkali díky náhradní mamince v zahraničí. Jaký názor mají na kritiky, se kterými se setkali a k čemu chtějí nyní téměř ročního chlapce vést, to nám svěřili v anonymním rozhovoru, pro který si vybrali jména Tomas a Oliver.
Irena Piloušková Irena Piloušková Autor
27. 4. 2022

Nemohu se nezeptat: Proč jste si zvolili zrovna jména Tomas a Oliver?

Oliver: Byla to první dvě jména, která nás napadla pro syna. Já jsem chtěl Olivera, ale partner si přál Tomase. Nakonec jsme zvolili úplně jiné jméno, aby ani jeden z nás nemusel ustupovat. Nicméně shodli jsme se na tom, že nechceme žádné háčky a čárky, aby to syn měl lehčí, kdyby se rozhodl někdy třeba žít v zahraničí.

<Path> Problémy s poškozenými vlasy? V zimě je řeší i influenceři! Objevili ale kosmetiku, která unavenou hřívu probudí k životuZdroj: Tomas Arsov/spolupráce

Byla diskuze o jménu hodně náročná?

Oliver: Zdálo se, že to bude to poslední, co nás bude trápit, ale když se těšíte na dítě a najednou má přijít, zjistíte, že je spousta věcí, které by vás ani nenapadly, že budou problém. Jméno jsme řešili několik měsíců. Máme na to i knihu.

Tomas: Ono to bylo i tou nervozitou. Báli jsme se, aby bylo miminko zdravé, aby se ani jeho biologické mamince nic nestalo… Bylo to hodně stresující období a oba jsme byli tou dobou hodně přecitlivělí. Začali jsme se hádat o tom, jakou barvou vymalovat v pokojíčku, jaký zvolit kočárek, jakou autosedačku… Bylo toho hodně. A chtěli jsme mít všechno připravené. Teprve v procesu člověk zjistí, kolik rešerší si musí udělat a kolik to zabere času a energie.

A nakonec vyhrála jaká barva pokojíčku?

Tomas: Nakonec jsme zvolili tapetu. Je hodně do modra, klasicky, ale jsou tam barevná zvířátka, stromy, kytičky, a tak… Rozhodli jsme se ladit pokojíček jako zoo, takže malý má hodně hraček ve tvaru zvířat.

Oliver: Přesto má nejradši užmoulanou dečku, co jsme původně koupili naší čivavě. (smích)

Máte i čivavu?

Oliver: Měli jsme dvě, ale druhá bohužel měla vrozenou vadu srdíčka. Přišlo se na to až když už jsme ji měli doma. Tak jsme se rozhodli samozřejmě si ji nechat a dělali jsme, co se dalo. Přesto ale umřela před rokem a půl a byly jí teprve tři.

To mě mrzí. Druhý pejsek – fenka – je v pořádku?

Oliver: Zaklepu to, zatím snad ano.

Je syn ještě maličký na interakci s pejskem nebo už si vytvořili nějaký vztah?

Tomas: Mají vztah od prvního dne. Občas spolu třeba usnou na gauči. Psi jsou v tomhle neuvěřitelně chytří. Poznají mládě, i když se jedná o lidské dítě a je větší než dospělá čivava. I tak ví, že jde o bezbranného tvora, když to řeknu hloupě. Snaží se ho chránit, je hodně opatrná. Je vidět, že nechce ublížit.

Oliver: Jsme rádi, že malý vyrůstá se zvířetem. Takové děti mají pak víc empatie. To si alespoň myslíme a četl jsem to i v nějakém článku.

Chcete syna vést k lásce ke zvířatům, to je znát. Je ještě něco, na čem vám záleží, aby se naučil?

Tomas: No tak ideálně, aby se sám najedl… (smích) Ne, chápu otázku. Je pro nás důležité ze syna vychovat někoho, kdo nebude na ostatní zlý. Kdo se bude snažit rozumět a chápat. Ale popravdě i někoho, kdo se bude umět bránit.

Oliver: Přivést dítě do tohohle světa v téhle době je velký závazek. Chceme, aby se o sebe uměl postarat. Aby si uměl jednou sám uvařit, vyprat, aby měl vztah k nějaké kreativitě. Prostě aby byl komplexní a nepotřeboval se spoléhat na druhé.

Tomas: My oba pracujeme na poměrně svobodných pozicích. Oliver podniká. Já teda jsem byl před mateřskou zaměstnanec, ale měl jsem hodně pohyblivou pracovní dobu. Chceme, aby i syn měl svobodu jako jednu z hlavních hodnot. Aby si našel něco svého, co ho bude bavit.

Dáte ho jednou na hodně kroužků, aby to něco svého našel?

Oliver: Ať klidně zkouší cokoli chce a kolik toho chce. Je jedno, jestli to bude hokej nebo balet.

Tomas: Přesně tak. My dva a všeobecně všechny rodiny, kde jsou dva tátové nebo i dvě mámy, nemohou říct, že dítě neplánovali. Plánovali jsme. A hodně. Museli jsme toho dost zařídit, abychom mohli být rodiče. Je to mnohem složitější proces než u heterosexuálních párů. Takže jsme si i rozmysleli, jestli na to máme. Chceme synovi dát všechno. Aby si mohl vybírat, co ho bude bavit a nemusel se omezovat.

Ve zprávě, když jsme si domlouvali tento rozhovor, jste mi psali o nějaké kritice. Mohli bychom toto téma otevřít?

Oliver: Ano. Rádi bychom řekli, že jsme úplně normální rodiče jako kdokoli jiný. Prostě náš syn má dva tatínky. Ale to neznamená, že ho milujeme míň nebo že jsme nějací úchylové a nebudeme na něj hodní. To je strašný nesmysl a tenhle odporný stereotyp nás strašně štve.

Tomas: Lidi, kteří ubližují dětem si zaslouží jen vězení a nic jiného! Nebo ano, ještě něco horšího, ale to tady asi nemůžu říkat.

Setkali jste se s tím, že někdo pochyboval o vašich úmyslech se synem?

Oliver: Tak bych to nenazval, ale vlastně ano. Všechny ty řeči v různých diskuzích na internetu, a tak. To samo o sobě je strašný. Proč lidi, kteří sami jsou třeba alkoholici, neváží si jeden druhého v manželství, nechodí do práce nebo nemají dost času na děti, urážejí gaye, že jsme špatní rodiče nebo že jsme nějak v tomhle pošahaní.

Tomas: Byl jeden incident. Stalo se nám to jenom jednou, ale mrzí nás to a štve nás to už několik týdnů. Že na nás občas lidi koukají, to jsme zvyklí. Ale to jsme nedávno prošli kolem nějaké party mladých, asi středoškoláků, těžko říct. A to, co jsme slyšeli, že si začali povídat... Že jsme b*zny, že chudák dítě a bůhvíco. Nechci to ani opakovat.

<Path> „Nevěděla jsem, co s ním je. Bála jsem se, aby si neublížil nebo aby třeba neutekl,“ vypráví maminka o strachu o náctiletého synaZdroj: Anonymní respondenti, redakce

Reagovali jste nějak?

Tomas: Ne. Šli jsme pryč. Měli jsme s sebou dítě. Kdybychom byli sami, možná bychom se bránili nebo něco řekli. Ale oba jsme chtěli hlavně rychle odejít kvůli malýmu.

Oliver: Myslím, že si mysleli, že je neslyšíme, ale hluší fakt nejsme.

Tomas: Pravda, že nemluvili na nás, řešili to spolu. Ale stejně. Tohle je něco, co nás osobně hodně zasáhlo. Našemu synovi a ani žádnému jinému dítěti bychom nikdy neublížili. A chtěli jsme, aby se tahle informace dostala ven. Aby to lidi pochopili. I když to byli jenom puberťáci, stejně je to stereotyp, který těžko říct, odkud vzešel. Ale musí to přestat.

Zdroj: Tomas a Oliver, redakce

Populární
články

E-Shop