V rodných obcích jim nebylo příjemné ani držet se na ulici za ruce. Na začátky svého vztahu zavzpomínali partneři Michal a Jirka
Scházíme se pouze přes videohovor, přesto ale vím, že bydlíte v Praze v pronájmu 2+1 a jste tu spokojení, je to tak?
Michal: Jsme. Tenhle byt máme krátce. Jsme tu od pandemie, jak se snižovaly ceny nájmů v začátcích omezení. Měli jsme štěstí: Teď máme padesát metrů za stejnou cenu, za kterou jsme předtím bydleli v 1+1, které bylo skoro o půlku menší.
Jirka: Ale je pravda, že až nám doběhne smlouva, bojíme se zdražení. Hodně úspor padlo. Já pracuju jako číšník a Mišo pomáhá na eventech. Vždycky jsem si z něj dělal srandu, že je chlapská hosteska. Ale vlastně je to pravda.
Michal: Jsem promotér! Dělám třeba na eventech, že vítám hosty, nebo pomáhám s reklamními kampaněmi u stánku, a tak.
Jirka: No, dobře, ale jak číšníci, tak hostesky nemají za sebou ideální dva roky, to víme.
Do Prahy jste šli právě za prací?
Jirka: To bylo jinak. My oba jsme z malých obcí, které spolu sousedí. Znali jsme se odmalička spíš tak jako zběžně. Prostě jsem znal jeho jméno, a to je všechno. Na základce jsem byl o dva roky vejš a pak jsem šel na učňák. No a Michal šel na obchodku. Když jsme se dali dohromady, Michal ještě studoval. Odešli jsme do Prahy, když odmaturoval. Věděl jsem, že já práci v Praze v pohodě najdu a Michal zatím nevěděl, co chce dělat, a na to je Praha taky nejlepší místo.
Michal: Domluvili jsme se, že po maturitě se odstěhujeme spolu. Doma nám nebylo příjemně.
Proč ne? Byl tam problém s tím, že jste partneři?
Michal: Není to tak, že bychom se styděli, ale nebylo nám příjemné držet se třeba na ulici za ruce. Lidi tam víc zírají, nechápou to. V Praze se sem tam taky někdo otočí nebo má řeči, ale určitě ne tak často.
Rodičům přijali váš vztah jak?
Michal: S rodičema je to složitější.
Jirka: S tvýma. Moji mají svých problémů dost, natož aby řešili, že jejich syn je b*zna. (smích)
Michal: Je pravda, že naši jsou v tomhle takoví ne úplně příjemní a otevření. Moc tam nejezdíme. Vědí to samozřejmě už dlouho, ale je to, jak to je.
Jirka: Jeho máma si myslí, že kvůli mně Mišo nešel na vysokou. Ale to, že já na vysokou jít neměl a nechtěl, neznamená, že jsem mu to přece zakázal. Sám se rozhodl, že skončí u maturity.
Říkáte, že život ve vašich rodných obcích nebyl pro vás. Jak velké obce to jsou?
Michal: Žije tam pár obyvatel a skoro všechny znám nebo aspoň vím, kdo jsou a kde bydlí. Hodně se tam pomlouvá. Někomu to vyhovuje – žít takhle mimo a řešit hlouposti, ale my ani jeden moc nejsme typy na zahradu, nebaví nás to. Celej život jsem dojížděl do města – do školy, za kamarády, na kroužky… Už mě to nebavilo, pořád se vracet někam, kde je všechno daleko. A Jirka to měl stejně. Jeho obec je od té mojí vzdálená čtyři kilometry. Vždycky jsem si dělal srandu, že my aspoň máme kačák (rybníček s kachnami – pozn. red.). Oni ani to ne. Chtěli jsme do Prahy i proto, abychom si zažili městský život co do zábavy a možností.
Jirka: No, takže jsme v Praze čtyři roky a z toho dva se nikam nesmělo. (smích)
Hovořit o rodině je vám nepříjemné? Anebo se na to mohu zeptat blíž?
Jirka: Ono u nás je to tak, že máma s tátou jsou pět let rozvedení. Přišlo to zrovna do období, kdy jsem se hrabal ze skříně a přivedl jsem Michala. Nějak to proběhlo, ale moc se to neřešilo. Jsou tam pořád nějaké tahanice ohledně majetku, že máma se cítí, že nedostala, co dostat měla. Táta se docela snaží, ale komunikace mezi nimi prakticky není. No a Michalova máma… neumím se vyjádřit slušně.
Michal: Mamka je složitější. A nemám rád, když mi říkáš Michal. (k Jiřímu) Moc dobře to ví a dělá to vždycky, když mě chce naštvat. (k redaktorce)
Jirka: Divím se, že se s ní pořád bavíš…
Michal: Prostě taková je.
Omlouvám se, uniká mi, co přesně je s Michalovou maminkou za problém…
Jirka: Všechno!
Michal: Ona prostě vždycky byla taková hodně náročná a zároveň moc neumí spoustu věcí. Je s ní těžká domluva.
Takže vaše spory nemají co do činění s vašim coming outem?
Michal: To je jen jedna z věcí. Já myslím, že tohle už docela přijala, ale jak je složitá povaha, prostě si s Jirkou nerozumí.
Jirka: Ona si nerozumí s nikým! Na tebe je taky hnusná! I na tvýho tátu!
Michal: To je jejich věc.
Jirka: A to je přesně ono! Vždycky se jí zastaneš!
Michal: Nezastávám! Tak ale co mám dělat?!
Možná pojďme toto téma opustit a zakončit rozhovor pozitivně: Je vám nyní v Praze i přes covid lépe?
Michal: Určitě je. Jak říkám, tady je všem všechno jedno. Myslím, že Pražáci si neuvědomují, jaké mají štěstí, že odmalička nemuseli řešit, že na ně někdo zírá, protože mají třeba výrazný svetr. Navíc Praha je krásná. Odtud už asi neodejdeme.
Jirka: Maximálně do Ameriky, ale to je spíš sen než plán.
