Být hetero je „normální“. A možná i „povinné“. Jak se tzv. povinná heterosexualita projevuje a koho se týká?

Heterosexualita je považována za dominantní sexuální orientaci, a tak se vlastně stala základní normou (ostatně, dospívající muži obvykle nesvádí vnitřní boj s tím, zda představit rodičům partnerku, a nikdo v této situaci jistě nebude v šoku z toho, že mladý muž přivedl domů slečnu – je to prostě „normální“). Jenže ke každé normě se pojí i určitá všem vštěpovaná pravidla, která mohou být považována za natolik obvyklá, že zcela přebijí lidskou individualitu. A třeba i sexuální orientaci. Co je tedy „povinná heterosexualita“? A netýká se i vás?

Povinná heterosexualita samozřejmě není žádnou novou kategorií z ranku romantických či sexuálních orientací (těch se v poslední době objevilo tolik, že jen málokdo se v nich vyzná). Jedná se ale o určitý systém, který jako by všechny (tedy, zejména ty, kteří by jinak o své vlastní orientaci minimálně pochybovali) nutil, aby se automaticky přizpůsobili očekáváním heterosexuální a cisnormativní společnosti – a navazovali jen heterosexuální vztahy. V angličtině se pro tuto situaci užívá termín „comphet“, což je zkratka z „compulsory heterosexuality“ (povinná heterosexualita). „Povinná heterosexualita je společenským pravidlem, které nutí lidi, aby se rozhodli pro heterosexuální vztahy, a to bez ohledu na to, zda si to oni sami skutečně přejí,“ tvrdí tak např. Sam Riddel podílející se na tvorbě podcastu o sexu a randění Inner Hoe Uprising.  

„Nenáviděl jsem sebe i druhé. Že bych mohl být ´buzerant´, mě děsilo,“ vzpomíná gay, jenž ve škole čelil homofobní šikaně16. 8. 2022

V praktické rovině tedy povinná heterosexualita může znamenat třeba situaci, kdy člověk na seznamkách hledá jen protějšek opačného pohlaví – a to jednoduše proto, že to dělají všichni ostatní – ale třeba i představování si vlastní romantické hetero svatby, jelikož přesně to je klasický narativ v nespočtu romantických komedií apod.

I když by se ale mohlo zdát, že i „povinná heterosexualita“ je další „novinkou“, kterou přinesla jinak relativně benevolentní léta nového tisíciletí, opak je pravdou. Poprvé byla totiž povinná heterosexualita pojmenována v roce 1976 bruselským Tribunálem pro zločiny proti ženám, a to právě jako jeden z těchto zločinů. Ovšem až v roce 1980 se povinné heterosexualitě dostalo náležité odborné pozornosti. Právě tehdy jej totiž použila feministická lesbická spisovatelka Adrienne Rich v názvu své eseje. Ta pojednávala o tom, jak škodlivé mohou být představy o lesbách (jako např. že ve skutečnosti lesbami nejsou, jen zatím nepotkaly toho pravého muže) pramenící z ukotveného patriarchátu, který jim vlastně upírá jejich vlastní sexualitu a nutí je, aby přijaly tradiční role žen, manželek a matek. Není tedy divu, že koncept „comphet“ je primárně vztahován na ženy – lesby. To však neznamená, že by se ve své podstatě netýkal celé queer komunity.

Buď hetero!

Ačkoliv prizmatem ryze heterosexuálním se samozřejmě problém s „povinnou heterosexualitou“ může zdát zcela nepodstatný, faktem je, že tlak na queer lidi, tedy nejen ženy, ale i muže, je vzhledem k očekávané heterosexualitě utvářen obdobný. Prostě a jednoduše – heterosexualita jako by byla jedinou všeobecně přijatelnou sexuální identitou. To pak člověku de facto brání v tom, aby svou sexualitu prozkoumával a v důsledku aby se ztotožnil s tím, kým je. Nemluvě o tom, že ve světě považujícím heterosexualitu za normu těm, kdo ji narušují, hrozí i dnes násilí, vyčlenění z mainstreamové společnosti apod. A někdy tak může být dokonce i jednodušší, úlevnější a také bezpečnější tuto normu přijmout raději za svou.

Kým vlastně jsem?

Pokud by ale i tak měl někdo pocit, že pochopit, kdo nás skutečně přitahuje, je ve své podstatě docela snadné, je třeba vyvést jej z omylu. Systém povinné heterosexuality je totiž společností natolik prostoupený, že lidé mohou nabýt dojmu, že jejich rozhodnutí jsou opravdu řízena tím, co si přejí, reálně se ale může jednat o projev přizpůsobení se všeobecným očekáváním okolí. Rozhodně je tedy namístě ptát se sebe sama, zda určitá rozhodnutí jsou skutečně těmi, která činit opravdu chceme (pokud bychom měli být konkrétní, povinnou heterosexualitu nejde ani tak definovat skrze to, kdo nás přitahuje, ale spíše prostřednictvím chování, jež je podmíněné tomu, komu přesně si myslíme, že bychom se měli chtít libit).

„Jsem úspěšnější než můj heterosexuální, dokonalý bratr, a to mi stačí,“ shrnul výsledek dlouholeté rodinné bitvy gay podnikatel29. 7. 2022

Je přitom vlastně docela paradoxní, že koncept heterosexuality, jemuž se i dnes většina lidí ochotně podřizuje a přizpůsobuje (a to nezřídka s odkazem na pomyslnou dlouhou tradici), je považován za odvěkou normu. To vše navzdory skutečnosti, že „heterosexualita“ je termínem poměrně novým, datujícím se do 19. století (nemluvě o tom, že původně se jednalo o termín odkazující k extrémní sexuální touze po osobách opačného pohlaví). Jak navíc píše Věra Sokolová ve svém komentáři k původnímu textu Jonathana Katze: Vynález heterosexuality, „heterosexualita není pojmenováním spojení známého od Evy a Adama. Je slovem a pojmem, normou a rolí, individuální a skupinovou identitou, chováním a pocitem a svébytnou sexuálně-politickou institucí specifickou pro konec 19. a pro 20. století.“ A tak by pro každého/každou – bez ohledu na pohlaví – mělo platit jediné: nesnažit se přizpůsobit a jednoduše nepopírat to, o čem ví, že je jeho/její vlastní podstatou…

Zdroj: cosmopolitan.com, lui.cz, wikipedia.org, users.uoa.gr, docplayer.cz, lgbtqnation.com,