Jiří Hromada bydlí v bytě po ženě režiséra, který jej připravoval na DAMU. Obklopuje se symboly, modrou barvou a dřevem

Dívám se kolem sebe a evidentně máte rád modrou. Je to vaše oblíbená barva?

Odmalička jsem měl modrou jako inspiraci, protože víc než peklo, se mi líbilo nebe: Jsem kluk z vesnice, kde bylo překrásné nebe, klenuté nad Krušnými horami. Modrá pak znamenala ještě mou druhou lásku – rybník, řeky, potůček, který tekl kolem našeho domu… Modrá se mi vtiskla i do očí, je tedy takovou přirozenou součástí mého života, charakteru, bytí a filozofie. Já ji nespojuji s žádnou politickou stranou. Uklidňuje mě. Myslím, že každý by si měl vybrat nějakou barvu svého života.

Kromě modré, co máte v interiéru rád?

Dřevo. Jako mladý jsem rád hodiny a hodiny bloudil lesem. Dvaceti-třiceti kilometrové procházky. Přírodní materiály a modrá, to je spojení pro mě. Když jsem získal byt, všechno, co tu bylo, jsem vystěhoval a změnil.

Vše v bytě jste si tedy dělal sám? Anebo vám někdo pomáhal například se sladěním kousků dohromady, s materiály…

Mám obrovské štěstí v životě, že mě obklopují ti, kteří umí to, co já neumím. Já umím – a to jsem si ověřil – naplánovat, namalovat, nařídit… ale řemeslník jsem mizerný! Nezatluču ani hřebík!

Nicméně rod Hromadů, to jsou řemeslníci. Pomohla mi rodina, a hodně. Než jsem se sem nastěhoval, přespával jsem v ateliéru a skoro rok se tu mezitím na tom dělalo. Jsem za to velice vděčný. Všichni byli opravdu trpěliví a ochotní udělat věci tak, jak jsem si je představoval. Do nejmenších detailů.

Kdy bylo vše hotové? Kdy jste se nastěhoval?

To byl tok 1993.

To se staráte opravdu dobře, pokud se od té doby nedělaly žádné změny…

Ano, vše, co tu je, bylo zpracováno opravdu poctivě. Na mě zbylo už jen chodit po obchodech a vybrat si sedačku, koberec…

Co vás do tohoto bytu přivedlo?

To je příběh. Já jsem na gymnáziu v Chomutově hrál ve dvou amatérských divadelních souborech. Na jednom krajském festivalu jsem získal cenu za herecký výkon a předseda poroty a režisér mosteckého divadla Antonín Novotný, který mi cenu předával, se mě zeptal: „Co chcete dělat?“ Řekl jsem, že chci na DAMU. Nabídl mi tehdy, abych jezdil jednou týdně do Mostu, že se na to společně připravíme. Nesmírně jsme se poté spřátelili nejen spolu, ale i s jeho rodinou.

Jeho žena bydlela v Praze a měli syna, který byl stejně starý jako já. Jednoho dne ale do jejich života vstoupila katastrofa: Manželka přišla domů a našla syna mrtvého. Visel na lustru, ale nebyla to sebevražda. Protože měl herectví v sobě, chtěl jen vidět, jak to vypadá. Přitáhl si zrcadlo a židle se propadla. Bohužel zemřel. Rodiče to přirozeně zničilo, takže se okamžitě přestěhovali a svůj byt vyměnili za tento, kde nyní bydlím já. Já měl totiž maminku neustále v nemocnici a žil jsem jen s ní. Často jsem tedy býval u těchto lidí, když jsem se dostal na DAMU, a byli jsme jako rodina. Byl jsem podobný jejich zesnulému synovi. Když pán zemřel a paní se přestěhovala, nabídla mi, zda bych tu nechtěl žít. A já radostně přijal.

To je velmi silný příběh. Vidím, že máte v bytě plno dekorací… Všechny pro vás něco důležitého znamenají? Jak si je vybíráte?

Já si nevybírám. Vždycky jsem byl obdařen. Mám zde i obrazy zachycující celý vývoj od Ježíše až po konec světa. Kdysi jsem měl známého, a ten měl mlýn, který se brzy stal populárním. Tento známý žil se svým mladším partnerem. Jednoho dne se dohodli, že mlýn prodají a koupí si domeček. To se ale hodně zkomplikovalo a byl z toho obrovský skandál. Podepsala se smlouva na násobně nižší cenu, než mlýn měl a tento můj známý byl navíc novou majitelkou obviněn, že obtěžoval jejího syna. I v médiích z toho byl obrovský poprask. Proběhl samozřejmě soud, a nakonec se ukázalo, že šlo o podvod. Tyto obrazy jsem dostal jako poděkování za to, že jsme se ho tehdy zastali a pomohli mu.

Vidím zde i různorodé například náboženské symboly či symboly jiných skupin a menšin. Sbíráte je?

Jsou tu symboly judaismu, arabského světa a náboženství, z Austrálie, původních obyvatel, katolické, křesťanské, samozřejmě, a kromě jiného i skutečně krásný symbol toho, co máme my, gayové – tedy antická krása soch. Antičtí umělci uměli zobrazovat nahé muže. Pro mě je krásno důležité. Proč si nedělat život krásný.

Co vás táhne k symbolům všeobecně?

Vždycky mě zajímaly dějiny a osudy určitých skupin lidí, kteří neměli zlo ve svém programu, doplňovali společnost, lidstvo svým jinakým způsobem. Tito lidé přinesli do kultury, politiky i lidstva obecně něco, co bránilo tomu nejhoršímu: Totiž tomu, že bychom byli všichni stejní. To by byla nesmírná nuda. Já jsem už od 11 let věděl, že jsem jiný. Řada lidí, které jsem v životě potkal, se za svou jinakost styděla. Báli se, skrývali se, na oko se ženili… To já jsem nikdy neudělal. Proto jsem i přirozeně začal dělat GLBT hnutí. Zajímá mě to, čím menšiny žijí: Filozofie, kultura, zvyklosti… Symboly jsou tím nejkrásnějším. Ukazují, čím ta daná menšina skutečně žila.

Na jedné z mnoha fotografií vidím, že jste měl tu čest potkat se i s Dalajlámou. To vám upřímně závidím. Máte u toho napsaný citát: „Nestačí jen konat dobro, musíme je konat také dobře.“ Je toto vaše životní motto?

Ano. A k tomu se rád řídím známou pobídkou od Gándhího: „Buď tou změnou, kterou chceš uvidět.“