„Novinář nikdy nespí. Pracuju i na dovolené,“ říká moderátor Josef Mádle. V kolik musí vstávat a jak vlastně probíhá jeho den?
V současné době se řadíte k výrazným tvářím televize Prima. Jak jste ale k práci moderátora vlastně dostal? Byl to váš dětský sen?
Úplně původně, ještě jako malý kluk z vesnice, jsem začínal s herectvím jako ochotník. Zároveň jsem si ale pohrával s moderováním různých besídek a akademií. Na tyto první zkušenosti se postupně nabalovaly další – přibývalo moderování různých plesů a akcí pro město. Po absolvování střední školy jsem pak půl roku strávil v Anglii, ale nakonec jsem se vrátil zpátky do Čech. Chvíli jsem se snažil věnovat ještě studiu něčeho jiného, ale zájem o herectví a moderování mě neopustil. Nějakou dobu jsem fungoval jako herec na volné noze se zájezdovým divadlem, a k tomu jsem pořád moderoval všemožné akce.
Pokud jde ale o moderování v televizi, tak to byl můj hlavní cíl, ke kterému mě to táhlo už od dětství. K této práci se ale dostává jen velmi těžko. Rozhodně člověk nemůže očekávat, že na ulici potká někoho, kdo mu na této cestě pomůže a za ten stůl ho posadí. Já to zkoušel různými směry – začal jsem se zajímat o zpravodajství a činnost reportéra. Nejprve jsem působil v regionální televizi, a pak mě oslovila Prima, kde jsem už šest let. I tady jsem začínal jako redaktor, ale postupně jsem získával různé příležitosti v podobě moderátorských speciálů. V současnosti se věnuji už převážně moderátorství a politické reportéřině.
Zmínil jste herectví, které je pro vás také důležité. Je pravda, že jste absolvoval přípravné kurzy na DAMU?
Ano. Na DAMU jsem totiž zkoušel talentové zkoušky. Poprvé to bylo hned po střední, kdy to nevyšlo. Pak jsem měl tendenci do toho jít ještě jednou, ale protože jsem i hodně ekonomicky založený člověk a baví mě marketing a PR, tak jsem herectví považoval za hodně nejisté. I když má někdo totiž tento obor vystudovaný, tak nikdy nemá zaručený příjem. Bylo pro mě proto klíčové mít také nějaká ta zadní vrátka. Hereckou průpravu tedy mám, byť zkoušky nevyšly, ale není se čemu divit. Je tam velký přetlak, kdy se hlásí několik stovek lidí, ale v konečné fázi vezmou jen třeba 12. Hlavu jsem si z toho tedy určitě nedělal, protože k herectví v divadle i filmu se mi podařilo přičuchnout i bez školy.
Máte pocit, že vám herecké zkušenosti nějak pomohly i v moderátorství?
Při moderování je člověk sám za sebe a musí umět odhadnout diváka, což je u divadelního herectví podobné. I herec s publikem komunikuje a vnímá, jak reaguje – jestli se směje, nebo je to trochu složitější. Herectví mě navíc rozhodně zbavilo nervozity, kterou nikterak netrpím.
Můžete popsat, jak vlastně vypadá váš běžný pracovní den?
Vstávám ve 3.30 a samotné vysílání probíhá od 5.55 do 9.00. Naším úkolem je divákovi sdělit, co se ten den bude dít v Česku i v zahraničí. Nesmí tedy chybět aktuální informace, které obvykle sledujeme průběžně až do večera předcházejícího dne – například jednání vlády. Míváme také rozhovory s hosty, které si s kolegyní rozdělujeme. Na psaní tříhodinového scénáře se ostatně jako moderátorská dvojice podílíme stejnou měrou.
Dělám si srandu, že když někdy po poledni dorazím domů, protože si po skončení vysílání obvykle vyřizuji různé soukromé věci, tak mě na pár hodin vyloženě „vcucne“ gauč a okamžitě usnu. Když mi ale někdy kolem půl čtvrté zazvoní budík, tak jsem celý rozlámaný a je pro mě těžké zase začít pracovat na novém scénáři pro další den. Většinou mi to trvá do deseti do večera, přičemž ve 3:30 už zase vstávám. Kupříkladu taková příprava některých odlehčených témat nebo otázek v rámci rozhovorů s politiky mi ale tolik zabrat nedává, protože když má člověk přehled, tak to zase tak těžké není.
Trvalo vám dlouho si na tenhle lidskému tělu v podstatě nepřirozený režim zvyknout?
Já jsem takový ten noční pták, takže ty nejlepší nápady jsem vždycky míval v noci. Kromě toho nemám problém s tím odpočinout si během dne, a když ještě připočteme ten zásadní faktor, že člověka tahle práce prostě musí bavit, tak se to zvládat dá. Občas mě mrzí, že přicházím o nějaké večerní akce, a že nemůžu tak často zajít na koncert nebo do divadla. Ale výhodou je, že časně vstávám vždycky jen jeden týden. Ten další mám klasické směny politického reportéra, takže si to můžu vynahradit.
Máte vůbec nějaký čas na další aktivity?
Určitě se i rád odreaguju a ty možnosti tu na jednu stranu jsou – ať už jde o kulturu nebo návštěvu fitka. Na druhou stranu ale novinář musí být vždycky na telefonu a má takovou povinnost všechno sledovat – třeba i na dovolené v Chorvatsku, kdy vám to nedá a točíte třeba záběry kolony Čechů na hranicích. Většinou je to tedy tak, že půl dne odpočíváte, a pak z vlastního přesvědčení věnujete nějaký čas i práci. Což se zvládat dá, jen si prostě musíte umět čas dobře zkoordinovat.
V médiích se samozřejmě v poslední době řeší především válka na Ukrajině. Do jaké míry takové události ovlivňují váš pracovní rozvrh?
Co se týče moderování, tak tam máme směny dopředu rozdělené, a když například někdo neonemocní, tak se držíme daného plánu. Nejhůř ale válka na Ukrajině působí na psychiku. Vybavuji si, že v den jejího vypuknutí jsme s kolegyní měli ve studiu mít zábavné a zajímavé hosty z showbyznysu. Během noci se ale člověk dozví, že začala invaze, takže jsme do práce dorazili o tři čtvrtě hodiny dřív s úplně čistým, nepopsaným papírem. Starý scénář, který jsme si předtím připravili, jsme mohli tak akorát vyhodit do koše. Místo toho jsme museli sledovat, co se děje, protože tyto informace jsme pak následně předávali divákům. Něco takového je opravdu náročné. A teď nemám na mysli dokázat všechno podchytit a zachytit, ale v roce 2022 tuto situaci nikdo nečekal. Navíc vůbec není příjemné hlásit, že vojáci střílí do civilistů. Samozřejmě se ale nemůžeme srovnávat se záchranáři nebo lidmi, kteří tohle zažívají přímo.
V pořadu, který moderujete, není o různorodost témat nouze. Je pro vás výzvou takhle „přepínat“?
Bude to znít jako klišé, ale dělat ranní show a být tím, kdo diváka novým dnem provede, jsem chtěl odpradávna. Rád komunikuji s lidmi a různorodost mi naopak vyhovuje. Baví mě spotřebitelská témata, hosté z politické sféry i odlehčený lifestyle a kultura, u kterých si zase můžu odpočinout, což jsem si jako původně parlamentní zpravodaj nemohl dovolit. Tahle vyváženost je super, člověk nemusí být svázaný v kravatě, ale má šanci si trochu – jak se říká – vyhodit z kopýtka a zkrátka si dovolit víc než v jiných pořadech. Všechno má ale svoje hranice, takže politické rozhovory musí být fakticky podložené a musíte být připravení tak, aby vás host nevyvedl z míry, nebo abyste nezačali něco subjektivně hodnotit.
Říkal jste, že moderátor vystupuje sám za sebe. Bylo pro vás obtížné naladit se na dynamiku moderátorské dvojice?
Je to náročné v tom, že když moderujete ve dvojici, tak si s tím druhým člověkem prostě musíte sednout i po té lidské stránce. Rozhodně nemůžu říct, že bych měl tady s někým problém, ale loni jsme se v rámci dvojic různě střídali a bylo znát, že zatímco s jednou kolegyní jsem si rozuměl víc, tak druhá uměla lépe improvizovat a ta třetí zase měla velký přehled. Momentálně jsem ve dvojici se Soňou Porupkovou a doufám, že můžu mluvit i za ní, když řeknu, že jsem moc rád, že jsme se našli, protože v sobě kombinuje všechny jmenované kvality. Navíc jsme kamarádi, takže společné téma dokážeme najít i mimo vysílání. Dál taky víme, co od sebe můžeme navzájem očekávat, a že se na sebe můžeme spolehnout.
Na začátku jsme zmínili, že vysokoškolský titul není pro práci v médiích bezpodmínečně nutné. Bez čeho se ale podle vás dobrý moderátor opravdu neobejde?
Občas mě přepadne stesk, že jsem se o zaměstnání začal zajímat strašně brzy a uteklo mi takové to divoké mládí, kdy bych si sbalil batoh a na rok a půl zmizel někam do zahraničí, kde bych se učil jazyk nebo třeba surfoval. Alespoň tedy pokud pominu svou jedinou a také hodně krátkou zkušenost z Anglie čerstvě po střední. Nic takového už v tuto chvíli udělat nemůžu, protože už jen stěží bych do toho rozjetého vagónu znovu dokázal naskočit. Jak o moderování, tak o herectví je velký zájem, ale jen málokomu se do těchto oborů opravdu podaří dostat. Je to hlavně o píli, odhodlání a cílevědomosti. A také o tom nevzdat se a vytrvat, když něco hned nevyjde. Díky tomu možná právě i já teď jsem tam, kde jsem.
