Jedna z prvních trans žen pocházela z českého pohraničí. Co se od dob její tranzice před téměř 100 lety u nás (ne)změnilo?
Když už dojde řeč na trans práva, nezřídka následuje celá řada kontroverzí. Zatímco v mnoha západních zemích již trans lidé mohou formálně změnit pohlaví bez nutnosti sterilizace, v Česku to legislativa stále neumožňuje. A vzhledem k nedávnému rozhodnutí Ústavního soudu v dohledné době ani nebude. A tak se vlastně nabízí srovnání aktuální situace s tou, v níž žily první trans ženy, které tranzicí prošly…
Cesta za rovnými právy (kterých trans lidé v řadě zemí – včetně Česka – stále zdaleka nedosáhli) byla a je pro trans komunitu velmi klikatá. Ostatně, každá jednotlivá země k tématu přistupuje různě, o rozličných zdravotnických organizacích ani nemluvě. A tak např. o vyškrtnutí transsexuality ze seznamu duševních nemocí rozhodla Americká psychiatrická asociace v roce 2012, Světová zdravotnická organizace k témuž kroku přistoupila až v roce 2018.
Tranzice = sterilizace?
Ovšem zatímco trans lidem je již v mnoha zemích umožněno podstoupit tranzici, tím, o čem se vede poměrně plamenná diskuse, je sterilizace. Je skutečně nutné, aby člověk jen kvůli oficiálnímu (administrativnímu) uznání podstoupil invazivní operativní zákrok? Právě toto je podmínka pro stvrzení tranzice, resp. pro ono „magické“ přepsání pohlaví v dokladech, v mnoha zemích. Samozřejmě, že jsou tu již i země pokrokové, jejichž vlády uznaly, že něco takového je nesmysl – příkladem může být třeba Švédsko, kde povinnost sterilizací pro trans lidi zrušili již v roce 2013 (a země dokonce začala ty, kdo sterilizaci kvůli tranzici podstoupili, odškodňovat), totéž pak platí i pro Nizozemsko, kde byla povinnost sterilizace zrušena v roce 2014, k odškodněním ale přistoupili až v roce 2020. A je nutné říci, že požadavek sterilizace následně zrušily de facto všechny západní evropské země (kompletní přehled je např. zde)
S východem na věčné časy?
Téma povinné sterilizace samozřejmě rezonuje i českým veřejným prostorem, ovšem veškeré naděje trans lidí ze stolu smetlo rozhodnutí Ústavního soudu, který potvrdil rozhodnutí soudu Nejvyššího: že trans lidé pro úřední změnu pohlaví musí sterilizaci postoupit…
Nařizovat lidem, aby nedobrovolně podstupovali operativní zákrok – to zní jako informace vytržená z historických knih. Přesto něco takového česká legislativa vyžaduje v roce 2022. A tak je možná navýsost vhodné připomenout si, čím vším si trans lidé museli projít (a čím i nadále prochází), jen aby mohli být sami sebou. Bohužel tato cesta za uznáním jejich vlastního já byla totiž vykoupena i mnoha životy.
Když se řekne „změna pohlaví“ (dnes tzv. „tranzice“), ty, kteří mají o trans tematice alespoň základní povědomí (příp. sledují světovou kinematografii), pravděpodobně napadne i jméno Einara Wegenera, jehož cestu za nalezením sebe sama a také související experimentální operativní zákroky zachycuje příběh u nás známý pod označením Dánská dívka. Samozřejmě, že končí tragicky. Přesto platí Einar/Lili Elbe za průkopnici v dané oblasti. Ovšem první nebyla, pár týdnů před ní totiž stejný zákrok podstoupila Dora Richter. Ta se narodila v roce 1891 biologicky jako muž do chudé farmářské rodiny (mimochodem žijící v oblasti dnešního česko-německého pohraničí), která jí však dovolovala žít jako žena. Již ve svých šesti letech se navíc Dora snažila provést si operaci, kterou toužila podstoupit: tedy odstranit svůj penis.
Experimentální průkopnické operace
Následně Dora žila střídavě pod svým mužským jménem Rudolf – a tehdy pracovala jako číšník – a pod ženským jménem Dora, kdy vystupovala jako žena a pracovala v Berlíně jako kuchařka. Jelikož ale v dané době byla tato praxe považována za cross-dressing, který byl trestný, občas byla také zatčena a svůj trest si musela odpykat v mužském vězení. Až jednou Dora narazila na osvíceného soudce, který ji propustil rovnou do péče německého lékaře a také jednoho z prvních aktivistů bojujícího za rovná sexuální práva, Magnuse Hirschfelda, jenž vedl Institut sexuálního výzkumu.
Díky tomu Dora dostala zvláštní povolení vystupovat jako žena a nosit dámské oblečení a spokojeně v Institutu žila a pracovala více jak deset let. V roce 1922 pak Dora podstoupila první z operativních zákroků, tedy odstranění varlat (což je vlastně právě ona kastrace, ohledně jejíž nutnosti se vedou spory), dalších devět let ale čekala na odstranění penisu. Právě v souvislosti s touto operací jí byla nabídnuta také tzv. vaginoplastika – a dle dochovaných záznamů byla právě Dora díky tomu první osobou, která podstoupila kompletní „změnu pohlaví“. A tento experimentální, ale velmi úspěšný zákrok, jemuž se dostalo také velké publicity, byl impulsem pro Lili Elbe, aby vyhledala pomoc Hirschfelda. Ani jeden z příběhů těchto prvních trans žen ale neměl šťastný konec.
Zatímco Lili se stala osudnou touha po dětech – zemřela po další experimentální operaci zahrnující transplantaci dělohy, kterou však její tělo následně odmítlo – v případě Dory to byl nástup Hitlera k moci. Do ústavu, kde Dora žila (a který Magnus Hirschfeld prozíravě již dříve opustil), totiž vtrhla jednotka SS, její příslušníci zabavili všechny záznamy a budovu vyplenili. O Doře a dalších jí podobných obyvatelkách pak již nikdo neslyšel...
Obě trans ženy se ale staly do jisté míry symbolem v boji o práva trans lidí, kteří sice dnes především ve vyspělých zemích již nemusí pokládat své životy proto, aby mohli být sami sebou, přesto v řadě z nich (považujeme-li Česko za zemi „vyspělou“) musí podstupovat zákroky, které ve své podstatě pro dosažení souladu těla a duše třeba nejsou. V podstatě jako by se za těch téměř sto let, kdy byla provedena první změna pohlaví, v určitých ohledech nic moc nezměnilo. Jen v případě Dory byla sterilizace dobrovolná (což lze přikládat i faktu, že v dané době se jednalo o kompletní experiment), zatímco dnešní trans lidé již další možnosti znají – ale na výběr v Česku přesto nemají…
