„Kdybychom věděly dřív, že na klinice pomohou k dítěti i nám, nezkoušely bychom to po vlastní ose,“ říkají maminky z Frýdku-Místku
Hned na úvod mě pozdravil mňouknutím kocour – kolik jich máte?
Jana: Pět: Čtyři kocoury a jednu kočku. A všichni si nás tak nějak našli sami. Nalezenci.
Renča: Já kočky vlastně ani nechtěla.
Jana: Já taky ne. (smích)
Renča: Ale teď už jsou nedílnou součástí rodiny.
Jak dlouho bydlíte ve Frýdku-Místku?
Jana: V létě to budou čtyři roky. Nastěhovaly jsme se sem spolu.
Jak jste se seznámily?
Jana: (smích) Přes internet! Psaly jsme si na jedné seznamce s tím, že mi Renča pak už neodpověděla. No a přesně o rok později jsem tam na ní narazila znovu, tak jsem jí zkusila ještě jednou napsat a už jsme spolu tak nějak zůstaly.
Renča: Jsme si na sebe zbyly, no. (smích) Já ne, že bych neodepisovala, jen jsem vždy odepsala ve zkrácené verzi a jednou větou, protože jsem v té době byla hodně pracovně vytížená a večer jsem už chtěla mít svůj klid. Tak si tady madam asi v té době řekla, že se jí to nevyplatí. O rok později ten čas už byl, takže jsme se sešly a teď jsme spolu skoro šest let.
Kdo z vás má hlavní slovo?
Renča: Když nás někdo nezná, musí si myslet, že si jdeme po krku, ale my máme jen velmi specifický humor.
Jana: Přesně tak. Obecně jsou věci, kde jsem dominantnější já, jinde zase Renča. Doplňujeme se.
A jak je to v ohledech bydlení?
Jana: My máme hodně podobný vkus. Jedna s něčím přijde a druhá s tím povětšinou souhlasí, že je to dobrý nápad. Ale je pravda, že jsem to většinou já, kdo dokopává Renču, abychom nějakou tu změnu opravdu udělaly.
Renča: Je pravda, že mi to trvá, dokopat se. Ale je to i tím, že to není náš byt. Jsme v nájmu. Kdybychom měly třeba svůj domeček, vypadalo by to jinak. Člověku se do toho nechce investovat tolik peněz a energie, kolik by asi bylo potřeba.
Jana: Chtěly bychom do svého, ale ty ceny nemovitostí a hypotéky… Jde to hrozně nahoru. Kdo ví, zda si to budeme moct dovolit. Tři měsíce zpátky se nám narodilo miminko, takže teď dáváme peníze zase úplně jinam. Nicméně koukáme po něčem větším – bydlíme ve 2+1, jsme tu s miminkem a kočkami, takže někdy je toho dost.
Jakou poslední úpravu jste v tomto bytě dělaly?
Renča: Já jsem nedávno malovala síň. Naštěstí jsem nemusela škrábat, brousit, ani sádrovat. Vydrželo to ještě jeden nátěr. Podstatně horší to bude v obýváku, protože tady budeme muset škrábat určitě. Všechno si děláme samy.
Pracujete na tom spolu?
Renča: Jedna to vymyslí a druhá to odedře. Já jsem ta druhá! (smích)
Jana: Náhodou se rychle učím! Než jsem poznala Renču, tak je ale pravda, že jsem nic takového předtím nedělala… Nicméně třeba stěnu v ložnici jsem si sama nejen vymyslela, ale i z velké části udělala. Vzor jsem udělala lepicí páskou a pak se ty tvary vymalovaly. Viděla jsem to na internetu a moc se mi to líbilo, takže jsem po tom zatoužila.
Renča: Copak já jsem se na tebe jen dívala?! Já jsem vymyslela žlutou!
Jana: Ale lepila jsem já!
Renča: Já jsem ti pomáhala!
Jana: Dělaly jsme na tom celý den, aby to bylo rovné, přesné… Hodně jsme se snažily.
Co jste v tomto bytě změnily jako první?
Jana: Když jsme se sem nastěhovaly, byla tu úplně rudá kuchyně. Opravdu „vyřvaná“ stěna. To muselo okamžitě pryč. Kuchyňská linka taky byla jiná: Vrchní skříňky byly bílé a spodní červené, takže jsem je přetapetovala, když jsem byla vloni těhotná. Jinak jsme dělaly i stůl a poličky.
Renča: Nikdy jsme na nic neměly firmu. I kdybychom si nakonec pořídily dům, hodně bychom zvládly samy.
Je ještě něco, co byste v bytě rády změnily?
Jana: Chtělo by to jinou podlahu, ale to se asi nestane. Není to o tom, že bychom se nemohly shodnout – prostě není to náš byt, tak je to složitější a velká investice.
Jinak se také shodnete vždycky?
Jana: Vlastně ano. Když jsme dělaly kuchyni, dohodly jsme se. To partnerka přišla s tím, že bychom mohly udělat barevný pruh a mně to přišlo jako dobrý nápad.
Jaký styl bydlení máte rády?
Renča: Úplně jiný, než máme teď. (smích) Ale s těmi zvířaty si rozmyslíte třeba nový gauč.
Jana: Líbí se nám moderní, decentní, minimalistický styl. Teď nám hlavně chybí úložné prostory, kam by se daly zavřít věci. I proto toužíme po větším prostoru. A taky nevíme, jak dlouho budeme jen tři.
Takže plánujete další dětí?
Jana: Uvidíme třeba za dva roky. Máme ještě dvě zmražená embrya. Musíme ale zvážit celkovou ekonomickou situaci, abychom oběma dětem dokázaly dát nejen vše, co potřebují, ale i vše, co chtějí.
Kdy padlo rozhodnutí, že si pořídíte první miminko?
Renča: Je to asi tři roky zpátky, co jsme si řekly, že bychom chtěly. Ale dlouho trvalo, než se nám podařilo počít – skoro dva roky.
Jana: Rok jsme se snažily po vlastní ose a rok na klinice. O první miminko jsme přišly.
To mě mrzí…
Jana: Pak se muselo čekat, než jsem otěhotněla s Elenkou. Nebyla to jednoduchá cesta, ale stálo to zato.
Co ve dvou ženách znamená snaha o dítě „po vlastní ose“?
Jana: To znamená, že jsme si přes internet našly dárce, který jsme si myslely, že to dělá z dobroty srdce. Nakonec jsme ale byly velice rády, že to s ním nevyšlo, protože jsme zjistily, že se snaží oplodnit polovinu lesbické komunity v Česku. Vím o dalších minimálně čtyřech párech žen. Vždycky jsme se sešli někde v hotelu, kde zanechal biologický materiál, který jsme samy aplikovaly – samozřejmě bez něj. Ale zpětně víme, že to byla hloupost a jsme rády, že to vyšlo až s klinikou. Jinak by Elenka možná měla opravdu hodně sourozenců.
Renča: Na klinice jsme měly opravdu štěstí – už jen tím, jak malá vypadá.
Jana: Bylo to super. I ten přístup po tom, co jsme o první miminko přišly, byl od nich velmi empatický: Pomohli, poradili, postarali se… Kdybychom věděly dřív, že to přes kliniku jde i pro nás, šly bychom tam hned a vlastní pokusy bychom nezkoušely.
