„Ve válkách vítězí ten, kdo je silnější ve vzduchu,“ říká reportérka Markéta Kutilová přímo z Ukrajiny
Kde jsi teď? Pokud je to bezpečné prozradit…
Lenka odjela na Ukrajinu hned v den, kdy Rusko zaútočilo. Já jsem zrovna byla s rodinou na horách, takže jsem se k ní připojila později. Přijela jsem před šesti dny, přes polské hranice do Lvova a pak do Žitomiru. To je město, které už deset dní čelí soustavnému ruskému bombardování. Měly jsme se tam s Lenkou potkat a taky tam mám známou rodinu, která se odtud potřebovala dostat pryč. Rozhodla jsem se, že je s sebou vezmu na cestě zpátky.
Žitomir jsme opustily dnes dopoledne. Lenka se pokusí dostat do Kyjeva, já s rodinou složenou z babičky, maminky a pětileté holčičky mířím na slovenské hranice.
Podle čeho se při pokrývání ozbrojeného konfliktu rozhoduješ, do jaké části země jet?
Přiznám se, že s Ukrajinou je to trochu specifické. Konflikt je v této zemi zhruba od roku 2014, ale my tady dosud nikdy nebyly. Po celou dobu jsme se soustředily na Sýrii – tam jsme s Lenkou za poslední roky byly třináctkrát – na válku s Islámským státem, na válku v Libyi, na válku o Náhorní Karabach před dvěma lety. Tyto konflikty nás pohltily a Ukrajinu jsme pořád odsouvaly. Připadalo nám, že tam je to na dlouho, a přiznám se, že naše znalost postsovětského regionu není velká. A to není dobrý předpoklad pro to, aby se člověk mohl ponořit do nového konfliktu. Snažit se pochopit novou válku je strašně náročné. Musíte tomu často věnovat rok, než se do toho dostanete. To, co se najednou stalo, jsme vůbec nečekaly. Ještě dva dny před invazí jsme si byly jisté, že k ní nedojde.
Jak ti jde práce v terénu, když jsi prakticky bez přípravy?
Nejtěžší je vybudovat si tady síť kontaktů, kterou v jiných zemích už máme. Jsme tu poprvé a samozřejmě se to na naší práci odráží. Největší kus práce udělala Lenka, která mluví rusky – což je tady výhoda i nevýhoda. Když je člověk z Česka, začne ruštinou a omluví se, že neumí ukrajinsky, místní lidé jsou ochotni to pochopit. Lence trvalo zhruba týden, než se dostala k prvním kontaktům a byla schopná se někam dostat. V tuto chvíli už je to jednodušší. Ukrajinské složky se naučily, že je dobré s novináři komunikovat, umožnit jim přístup, dávat jim informace.
Jako další velký hendikep vidím to, že nemáme znalost regionu a detailní znalost historie tohoto konfliktu. Ruská invaze na Ukrajinu nevznikla z ničeho. Velmi souvisí s tím, co se tady dělo od roku 2014. Je to velmi složitá záležitost a pro nás je obtížné do ní proniknout. Tím ale nechci říct, že by složitost vztahů jakkoli ospravedlňovala ruskou invazi. To vůbec.
Je to, co vidíš na místě, srovnatelné s tvými zkušenostmi z jiných konfliktů? Nebo je válka na Ukrajině v něčem jiná?
Je to jiné v tom, že je to první válka, kam je pro nás možné dojet autem. Jsem tady svojí Dacií, u níž bych v životě nevěřila, že je schopná dojet do Žitomiru… a že já to sama celé odřídím. Lenka je tady taky svým autem, dosud jsme do oblastí válečných konfliktů létaly.
Není to jen blízkost, ale i způsob vedení války. Zásadní část této války je vedená ze vzduchu, ostřelováním z letadel a bombardováním. Tím se zásadně liší od předchozích válek, s nimiž mám zkušenost. Tam byly hlavní bitvy vedeny po zemi, hlavní část boje ležela na bedrech vojáků, kteří měli těžkou vojenskou techniku, a žádná ze stran konfliktu neměla k dispozici letadla.
Bohužel platí to, že ve válkách vítězí ten, kdo je silnější ve vzduchu. Kdo má lepší stíhačky, lepší možnosti bombardování, lepší drony – pokud ovšem protistrana nemá efektivní protivzdušnou obranu. Tu Ukrajinci ale nemají a uzavření vzdušného prostoru, po němž marně volají, je zatím v nedohlednu. NATO se mu brání, protože v tom vidí možnost vyvolání 3. světové války. A to je pak otázka pro analytiky, jestli by to k ní skutečně vedlo.
Co na zdrženlivý postoj k bezletové zóně říkají obyčejní Ukrajinci?
Říkají to stejné, co jsme slyšely u Kurdů v Sýrii, když je napadlo Turecko poté, co je zradili Američané a stáhli se ze severu Sýrie, čímž dali prostor turecké armádě k invazi. Kurdové taky křičeli: „Proč nás svět opustil? Proč nás Američané zradili? Proč se na nás NATO vykašlalo?“ To samé jsme slyšely v Náhorním Karabachu. Arméni, kteří se několik posledních let soustředili na budování vztahu se Západem, se taky ptali, proč je svět opustil. A totéž slyšíme tady.
V Žitomiru je 15 leteckých poplachů za den. Patnáctkrát se ozve zvuk sirén a musíte běžet někam do krytu, což je strašné na psychiku. Lidi se ptají: „Proč se nemůže zavřít letecký prostor? My jsme mysleli, že NATO je náš spojenec!“ Najednou jim dochází, že jsou v tom boji sami. Neustále se utvrzují v tom, že oni zvítězí – samozřejmě musí vždy zaznít Sláva Ukrajině. Jenže odvaha, byť desetitisíců sebeodvážnějších vojáků, nezmůže nic proti efektivním stíhačkám. Tady si myslím, že leží celá odpověď na otázku, kdo může v téhle válce zvítězit.
Znáš zblízka i migrační vlnu z válečné Sýrie. V čem jsou syrští a ukrajinští migranti jiní?
V roce 2015 ti lidé utíkali před stejnou destrukcí a měli stejný strach jako lidé z Ukrajiny. Ale velká většina Čechů se postavila proti tomu, aby se jim pomáhalo. Teď vidíme obrovskou solidaritu mezi Čechy. Jsem ráda, že došlo k tomuto posunu.
Jsou za tím jasné důvody. Především je to najednou blízko nás, Ukrajinci jsou nám bližší kulturně, nábožensky. Většina lidí, kteří přicházeli v roce 2015, byli muslimové. V té době Islámský stát páchal teroristické útoky v Evropě a Evropané se muslimů báli. Ukrajinci nejsou spojeni s žádnými teroristickými útoky, neznamenají pro nás hrozbu. Další důvod je, že většina uprchlíků z Ukrajiny jsou ženy a děti. To vyvolává velkou solidaritu. A ještě jedna věc: část lidí v Česku dlouhodobě vnímá Rusko jako světovou hrozbu a invaze je pro ně další důvod, proč se proti Rusku vymezovat. O to víc chtějí pomáhat lidem postiženým ruskou invazí.
Kolik Ukrajinců bude podle tebe chtít odejít ze své země?
Z mé zkušenosti většina Ukrajinců preferuje zůstat. Chtějí vše přečkat v bezpečí na západní Ukrajině – v oblasti Lvova, který se stal překladištěm uprchlíků a každý den jich sem přijíždí 40 000, nebo v oblasti Mukačeva a dalších částí Zakarpatské Ukrajiny, kde je zatím zcela bezpečno. Tito lidé nechtějí opustit zemi a doufají, že se brzy vrátí do svých domovů.
Mně ale stačilo šest dní v ostřelovaném Žitomiru. Opakovaně se rozezní sirény, stíhačky létají strašně nízko, děsivě to hučí. Je to nápor na psychiku. Sama jsem máma devítileté dcery a vím, že kdybych byla v této situaci s ní, první věc, co udělám, je, že ji odvezu pryč. Nechtěla bych, aby tohle zažívala. Vezu teď v autě pětiletou Dášenku a neustále mi vypráví, že doma nemají úkryt, že tam mají samaljoty (letadla – pozn. red.), že se bojí. Ona sama má potřebu o tom pořád mluvit, aniž bych o tom já začínala. Přijde, obejme mě a šeptá mi do ucha tyhle věci.
Velké humanitární organizace radí, ať lidé posílají peníze a nejezdí s pomocí k hranicím či přímo na Ukrajinu. Vidíš to také tak?
Souhlasím. Ukrajinci se perfektně semkli a zorganizovali. Ze všech měst a městeček tady skvěle fungují evakuační autobusy nebo vlaky. Je to celkem rychlý proces. Kdo se zapíše na seznam evakuačního autobusu, do jednoho, maximálně dvou dnů může odjet. Je to zadarmo.
Na vlastní oči jsem viděla, že v Žitomiru a městech kolem je humanitární pomoc perfektně organizovaná. Dostává se i do vzdálenějších míst. Většina restaurací se proměnila v překladiště humanitární pomoci, jsou tam desítky dobrovolníků, kteří přerozdělují pomoc, balíčkují ji. Dostává se k uprchlíkům i vojákům na frontu.
Rozhodně je lepší, když se pomoc pošle na Ukrajinu velkými transporty. Jedním kamionem či vlakem převezete mnohem víc pomoci než jednou dodávkou, která jen vytvoří kolonu a blokuje hranice na dlouhé hodiny. Já sama jsem při příjezdu na hranici čekala šest hodin.
Komentáře, podcasty i fotky Markéty Kutilové a Lenky Klicperové, které se neobjevily v jiných médiích, můžete sledovat na jejich stránce na serveru pro nezávislé novináře Patreon.com. Reportérky si své cesty financují samy. Na Patreon.com se můžete stát patronem a jejich práci finančně podpořit.
